Prostředek sloužící (zvl. v mluvených projevech) k navazování a udržování kontaktu mluvčího s partnerem. Ve ↗funkčních gramatikách využívajících ideje ↗funkčně sémantických polí se popisují tyto základní k.p.: (a) ↗vokativ ve funkci oslovení, např.: Paní, ztratila jste peněženku; Zaskočím si teď, Petře, na oběd; (b) tzv. ↗kontaktová citoslovce typu haló, hej, hola, včetně některých vok. pokleslých na citoslovce (např. člověče, pane(čku), lidičky): Hej, nevíš, kam jsem to dal?; To jsem si člověče (lidičky) nikdy nemyslel!; (c) výrazy slovesného původu, které ustrnutím nabývají kontaktové funkce, např. prosím, rozumíš, podívej se, hleď, počkej, poslechni (poslyš), víš (víte) ...: Já jsem s ním o tom prosím (rozumíš, podívej se, víš) nikdy nemluvil; Poslyš, s tím budou potíže; (d) výrazy neslovesného původu, např. pravda: Chápal jsem to pravda jako pozvání; (e) tzv. kontaktový dativ: Bylo ti to někdy za války; Měla jsem vám tenkrát dvacet let (viz ↗volný dativ); (f) užití slovesa mít místo slovesa být ve funkci tzv. objektové spony: Vždyť to už máš (= ‘je’) dobrých padesát let, co jsme se neviděli; (g) transponované užití forem gramatické kategorie os., zvl. tvaru 1. n. 2. os. pl.: Často  koupíš  nějakou konzervu a  abys  ji  vyhodil!; Tak to máme dohromady 75 korun; bývá zároveň projevem snahy mluvčího o spoluúčast, souhlas adresáta (zvl. forma 2. os.), n. projevem jisté důvěrnosti (zvl. forma 1. os. pl.); viz ↗transpozice.

K.p. mají nulovou n. jen velmi malou informativní hodnotu: v podstatě se nepodílejí na vyjadřování obsahu výpovědí. Důkazem toho je i to, že se při ↗reprodukci prvotních výpovědí formou uvozené nepřímé řeči většinou vynechávají: To ti bylo za války. – Říkal, že to bylo za války.