V textové lingvistice souvislosti, které spoluurčují významy a funkce jazykových jednotek, textových elementů a textů. K. patří v lingvistice i dalších vědách k velmi rozšířeným, ale nejednotně chápaným pojmům-termínům, jak pokud jde o povahu a rozsah zahrnovaných fenoménů, tak pokud jde o jejich klasifikaci. Zásadní důležitost k., především situačního k. a sociální pozice komunikantů, vyzdvihl ✍Firth (1957), představitel tzv. britského kontextualismu, viz také ✍Palmer (ed). (1968). Podle vymezení ✍Skaličky (1961:74‒75), ✍Skaličky (2004:807‒808) „kontext se považuje buď za část textu a situaci, které ovlivňují jinou část textu, nebo za vztah části textu a situace k jiné části textu“; další části textu (situaci) chápe Skalička jako výraz k., působící vztah jako význam k. (Tyto dva aspekty se v úvahách o k. často mísí.) Pod vlivem k. se na jedné straně omezují „nejen významy slov, nýbrž i významy vět a sdělení“, tj. aktualizuje se určitý význam ze souboru potenciálních významů, ale mohou také vznikat významy nové, produkované pouze k. ✍Čermák (2010:79) spatřuje působení k. v tom, že eliminuje dvojznačnost ↗autosémantik, případně jim dodává další významový odstín, konkretizuje význam a funkce ↗synsémantik, „udává referenta deiktickým slovům a propriím“ a „doplňuje informaci vynechanou ↗elipsou“.

Celkový smysl sdělení utvářený recipientem se tak někdy chápe jako spojení textu a k. (přičemž jde jak o přítomnost a vliv dalších částí textu, tak o vnější činitele). V souvislosti s tím ✍Danneberg (2007:333) k. obecně charakterizuje jako „množin[u] vztahů relevantních pro vysvětlení textu“ (podobně se vyjadřuje ✍Ibañez, 1995:71). Podstatné přitom ovšem je, že k., do nichž texty vstupují, nejsou pevně dány, ale neustále se proměňují a jsou konstruovány a přizpůsobovány (akomodovány) samotnými účastníky komunikace, resp. interpretátory textů (✍Ibañez, 1995:76; ✍Fish, 2002).

S pojmem k. se operuje na mnoha různých úrovních. První z nich je k. jazykový // slovní kontext. V lexikologii a lexikografii (a nově v rámci korpusové lingvistiky) bývá vymezován jako aktuální n. potenciální textové okolí potřebné pro popis ↗kolokací slova a precizaci jeho významu, hlavně v souvislosti s ↗polysémií a ↗homonymií (např. ovčí vlna – mořská vlna). Filipec pracuje mj. s tzv. minimálním k., tj. k., který postačuje „k dostatečnému určení lexikálních jednotek“ (✍Filipec, 1957:132–133; též ✍Filipec & Čermák, 1985:139), a s k. typickým (✍Filipec & Čermák, 1985:75, 139). Nově odlišuje ✍Cvrček (2013:25–26) k. jako „textové […] okolí jedné realizace slova“ a k. úhrnný, tedy „hypotetický soubor všech jednotek ze všech textů, do jejichž sousedství je daná jednotka zasazena“. Na vyšší, textové rovině se uplatňuje (intra)textový k., nazývaný též kotext (mj. ✍Petöfi, 1981; ✍Ibañez, 1995; ✍Hoffmannová, 1997:47). Kotext // Ko-text je utvářen předcházejícími a následujícími částmi daného textu, resp. vztahy, jež mezi určitým místem textu a jeho ostatními částmi vznikají a jeví se jako důležité pro interpretaci (jde o jaz. propojenost, tematickou návaznost, prostou následnost apod.). V popředí tak stojí utváření ↗koheze a ↗koherence textu (✍Ibañez, 1995:72). Do této oblasti se řadí také chápání k. jako souboru navzájem nějak spjatých elementů textu či dialogu. Např. ✍Mukařovský (1948:134–135) pojímal k. jako souvislost replik jednoho mluvčího v dialogu danou osobním postojem k tématu. Hausenblas ve ✍VJPS (1971:105) užívá pojem-termín sémantické k. pro označení dílčích entit vzniklých „významovou spojitostí mezi částmi textu“ a rozlišuje makrokontexty, jako je syžetový k. nebo k. vypravěčského subjektu, a mikrokontexty, např. rým (✍VJPS, 1971:105–112; srov. též ✍Červenka, 1992). Hausenblas zde navázal na ✍Vodičku (1948:113–116), který už dříve diferencoval tematickou strukturu epického díla na k. děje, k. postav a k. vnějšího světa. V dalším aspektu byl k. (kontextová výstavba) chápán jako nejvyšší rovina výstavby textu, tvořená sémantickými relacemi mezi syntaktickými jednotkami a nemající už formálně jaz. vyjádření; ustálené způsoby využití jaz. prostředků v rámci této roviny, např. ↗přímá řeč, pak byly označeny jako kontextové postupy (✍Doležel, 1960:13). Na druhé straně intertextový k. je utvářen jinými texty, k nimž se daný text (jeho část) vztahuje, a také ↗diskurzy, druhy textů a ↗komunikačními žánry, do nichž se text zařazuje (viz ↗kontextualizace); v tomto druhém případě se někdy hovoří i o interdiskurzivním k. (mj. ✍Hoffmannová, 1997:47; ✍Wodak(ová), 2001:67).

Další k. mohou být označeny jako extratextové (✍Danneberg, 2007:334) či nejazykové (✍Ibañez, 1995:72) n. mimojazykové (✍Wodak(ová), 2001:67). Zvláštní důležitost přitom získává kontext situační (k. situace, konsituace), tj. soubor faktorů, jež jsou relevantní pro proces produkce a recepce textu (✍Ibañez, 1995:73) a jež jsou v textu reflektovány hlavně prostředky časové, prostorové a personální ↗deixe a vztahem pojmenování k předmětům řeči. ✍Van Dijk (1977:191) odlišil ↗komunikační situaci jako „empiricky reálnou část reálného světa“ a (situační) k., který představuje „vysoce idealizovanou abstrakci z takové situace a obsahuje pouze ta fakta, jež systematicky determinují přiměřenost“ výpovědí. K těmto faktům patří především účastníci komunikace a jejich „niterná struktura“ (znalosti, přesvědčení, záměry) a dále časoprostorové charakteristiky situace. Ve svých pozdějších pracích zdůrazňuje van Dijk kognitivní aspekt a vymezuje k. jako subjektivní konstrukt komunikační situace a sociálního prostředí v mysli účastníků, umístěný do epizodické paměti (✍van Dijk, 2006; ✍van Dijk, 2008; ✍van Dijk, 2009).

V otázce, které složky (a v jakém rozsahu) patří do situačního k., se od sebe různí autoři a školy značně liší. Za jeho součást bývá pokládán úsek aktuálního n. možného světa, k němuž text odkazuje (věcný, předmětný k.); tak je mj. pojímán k. v komunikačním modelu ✍Jakobsona (1995:77–78). Ve spojitosti s účastníky komunikace bývá vyzdvihován jejich sociální status a pozice daná vzájemným vztahem a dále zkušenostní k., tj. „předpokládané sdílené znalosti […] o ,světě‘, v němž se komunikační událost odehrává nebo k němuž se vztahuje“ (✍Hirschová, 2013:21). Někdy se vymezuje i např. biograficko-individuální k., jenž je chápán jako výsledek souboru osobních zážitků (✍Ibañez, 1995:75–76). Také časový a prostorový prvek k. bývá vázán jak na rysy dané komunikační situace, tak na širší okolnosti, do nichž je komunikační událost zasazena. Zvláště v rámci pragmatiky se pracuje s kontextem jako souborem znalostí o světě, v němž probíhá diskurz (tedy včetně znalostí o účastnících diskursu, místu, kde diskurz probíhá, o čase, kdy probíhá, a o zvyklostech, jak diskurz probíhá). Z těchto znalostí jsou odvozovány ↗inference, tj. zvl. ↗presupozice, ↗konvenční implikatury a ↗konverzační implikatury, ↗ilokuční funkce výpovědi (viz ↗indirektní řečový akt) aj.; viz ✍Hirschová (2013).

Konečně se počítá s obecnými k., na jejichž pozadí se utvářejí významy textů, jako je k. kulturní, politický, sociální, historický, dobový, geografický apod. ✍Van Dijk (2001:108) pro tyto případy navrhuje označení globální kontext, aby byly odlišeny od lokálního k. konkrétní komunikační situace.

Odborná literatura týkající se různých koncepcí k. je velmi rozsáhlá, srov. též např. ✍Aschenberg(ová) (1999), ✍Auer (2014), ✍Halliday & Hasan(ová) (1976:14–30), ✍Halliday & Hasan(ová) (1985), ✍Hirschová (2013:20–29), ✍Lyons (1977:570–635), ✍Schiffrin(ová) (1994:362–385).

Viz také ↗pretext a posttext a další dichotomie tam uvedené.