Vymezení a popis přirozených jazyků (zejména jejich syntaktické struktury); typ ↗generativní gramatiky v ↗Chomského hierarchii gramatik a jazyků; nazývá se také gramatikou typu 1. Přepisovací pravidla k.g. mají tuto podobu: αXβ → αγβ, kde X je neterminální symbol, α a β jsou řetězce složené z terminálů a/nebo neterminálů, γ je neprázdný řetězec, na který se v kontextu (α, β) přepisuje symbol X; k.g. je tedy typem gramatiky nezkracující, tj. délka větných forem vzniklých v průběhu derivace neklesá. Alternativní definicí je toto omezení kladené na pravidla: α → β, kde α a β jsou řetězce, kde α obsahuje aspoň jeden neterminál a řetězec β není kratší než řetězec α. Protějškem k.g. mezi automaty je tzv. lineárně omezený automat jakožto speciální případ Turingova stroje. K.g. generují třídu ↗kontextových jazyků (což je podtřída rekurzivních množin), dokážou tedy generovat i všechny ↗bezkontextové jazyky a navíc dokážou modelovat i nebezkontextové, tj. nezapouštějící struktury typu a₁, a₂, …, a_n, b₁, b₂, …, b_n (n ≥ 0), kde prvky a_i a b_i jsou spolu v syntaktickém vztahu, a struktury s nespojitými/nesouvislými složkami, v nichž se mezi členy složky nachází – z hlediska slovosledu – element, který do ní nepatří. Tyto schopnosti k.g. jsou dány tím, že na rozdíl od ↗bezkontextových gramatik dokážou k.g. přehazovat symboly v průběhu derivace. K.g. představují horní mez strukturní složitosti přirozených jazyků; struktura všech přirozených jazyků světa se dá postihnout jistou podtřídou k.g. Reálně se při modelování přirozených jazyků pracuje s gramatikami, které jsou konzervativním rozšířením bezkontextových gramatik (např. gramatiky typu tree‑adjoining, v nichž se operuje nikoli s řetězci, nýbrž se stromovými strukturami).