Proces aktivního vytváření ↗kontextu. Zatímco pojem kontextu je v zásadě statický, pojem k. vystihuje to, jak se něco stává kontextem pro něco jiného, přesněji řečeno, jak sociální aktéři (např. mluvčí) toto stávání se kontextem v komunikaci uskutečňují. K. má tedy časový průběh, je to jev v komunikaci proměnlivý, a bývá proto analyzován v takových výzkumných odvětvích, která se specializují na studium průběhu interakce, jako je ↗interakční lingvistika n. ↗konverzační analýza. Teorie k. se neomezuje na tradiční poznatek, že význam jaz. výrazů je určován kontextem jejich použití, a zdůrazňuje, že použití jaz. výrazů jejich kontext (spolu)vytváří. Myšlenka k. a její teoretické rozpracování v lingvistice je spojena hlavně s dílem J. Gumperze (např. ✍Gumperz, 1982).

Text, promluva, verbální či neverbální jednání („fokální událost“, ✍Goodwin & Duranti, 1992:3) na jedné straně a příslušný kontext na straně druhé mohou být chápány a zkoumány jako dvě víceméně ostře oddělené entity, n. jako dvě entity vzájemně se ovlivňující. První z těchto přístupů je dobře znám ve strukturní lingvistice, která se kontextem většinou zabývá jen v té míře, aby vysvětlila význam některých jazykových výrazů, zejm. deiktických/indexických prostředků jako „já“, „zde“ (viz ↗deixe, ↗index), neboť referenční význam těchto prostředků není zřejmý bez odkazu ke kontextu jejich užití, totiž bez toho, že víme, kdo je mluvčím, k němuž „já“ odkazuje, n. pokud neznáme místo mluvčího v případě užití výrazu „zde“ (viz ↗reference). Vedle tohoto tradičního přístupu sílí přístup, který relativizuje samo diferencování mezi fokální událostí a jejím kontextem – vychází se z toho, že fokální událost a kontext nejsou statické entity, že to, co je v jednom momentu interakčního průběhu kontextem, může být v dalším momentu fokální událostí, a naopak z fokální události se může stát kontext. Koneckonců to, co je n. není kontextem, je výkonem účastníků komunikace, je jimi ve vzájemné spolupráci uskutečňováno. Flexibilita fokální události a kontextu je v tomto přístupu doprovázena i myšlenkou jejich reflexivity (dialektického vztahu); tím se rozumí to, že význam jednání je na jedné straně ovlivňován kontextem, ale na straně druhé samo jednání k vytváření kontextu přispívá. Gumperz, tvůrce vlivné teorie kontextualizace jazyka, v návaznosti na ↗etnometodologii vychází právě z toho, že coby účastníci rozhovoru musíme v zásadě repliku po replice, tedy ve vzájemné spolupráci, rozpoznatelně poskytovat interpretační kontext tomu, co sdělujeme, což činíme tím, jak to sdělujeme – teprve za této podmínky bude náš komunikační partner rozumět tomu, co sdělujeme. V obecném smyslu platí, že „kontextualizace zahrnuje veškeré aktivity účastníků rozhovoru, které činí relevantním, udržují v platnosti, opravují, ruší atd. jakýkoli aspekt kontextu, který umožňuje [is responsible for] určitou interpretaci promluvy v jejím specifickém místě výskytu“ (✍Auer, 1992:4; překlad autoři hesla). Takovým relevantním aspektem kontextu může být v určitém momentu rozhovoru např. ↗komunikační žánr (např. „je to, co mi teď říká, stále ještě součást pracovního pohovoru?“), ↗mluvní akt („jenom mi to oznamuje, n. je to varování?“), „tón“ řeči („myslí to vážně, nebo žertuje?“), téma („o čem vlastně spolu hovoříme?“), účastnická role v rozhovoru („jenom někoho cituje, n. jsou to jeho vlastní slova?; stojí si za tím, co říká, n. to říká z pověření někoho jiného?“; viz ↗zaujímání účastnických rolí), členská kategorie („hovoří se mnou stále ještě jako doktor?“; viz ↗členská kategorizační analýza) apod.

Gumperzova teorie k., která měla značný ohlas v lingvistice, vychází zejména z pojmu kontextualizační prostředky // kontextualizační vodítka (contextualization cues). Těmi se rozumí nereferenční a nelexikální prostředky, které mluvčí užívají k vytváření kontextu nutného pro interpretaci toho, co říkají. Jsou to především ↗prozodie, ↗gestika a mimika, tělesný postoj, pohled, užívání recepčních signálů (viz ↗tělo v komunikaci) a volba jazykových (stylových) variant (viz ↗variování jazyka, ↗styl). K. v Gumperzově pojetí se pak chápe jako „vztah mezi mluvčím, kontextem („kognitivním konstruktem“, jako je rámec, schéma, …), promluvou a (nereferenčním) kontextualizačním vodítkem“ (✍Auer, 1992:25). Kontextualizační vodítka bývají skupinově i kulturně specifická, a proto jejich použití může být zdrojem interkulturních nedorozumění (viz ✍Gumperz, 1982).