Označení situace v komunikaci, kdy se překrývají dvě či více replik různých mluvčích, to znamená, když souběžně mluví dva a více mluvčích; angl. overlaps, overlapping talk. P.r. lze rozlišit podle příčin jejich vzniku a podle jejich průběhu.

K p.r. může v zásadě dojít ze dvou důvodů: buď se jedná (1) o úmyslné vstoupení do repliky aktuálního mluvčího, n. (2) o neúmyslné překrytí repliky aktuálního mluvčího replikou dosavadního recipienta/následujícího mluvčího, který hodlal na místě relevantním pro vystřídání mluvčích převzít repliku. Neúmyslný vznik p.r. těsně souvisí s mechanismem střídání replik v rozhovoru a s ↗projektováním ukončení repliky, resp. místa, které je relevantní pro vystřídání mluvčích. Dojde‑li k p.r. neúmyslně, dochází k tomuto překrytí právě v oblasti místa relevantního pro vystřídání replik. Může se přitom jednat o dvě situace: (a) dosavadní mluvčí vyprojektuje na konci výpovědi místo relevantní pro vystřídání mluvčích a dosavadní recipient se pokusí podle pravidel střídání mluvčích v rozhovoru převzít repliku, dosavadní mluvčí však pokračuje v replice novou výpovědí; (b) na vyprojektovaném místě relevantním pro vystřídání mluvčí se repliku pokusí převzít dva a více dosavadních recipientů/následujících mluvčích a dojde tak k souběžnému převzetí repliky. Vstoupí-li dosavadní recipient do repliky aktuálního mluvčího úmyslně, je to buď z kooperativních důvodů, např. při pomoci při hledání vhodného či správného slova, n. z důvodů kompetitivních, v tomto případě se jedná o přerušení s úmyslem získat repliku.

Začátky p.r. lze na základě příčin jejich vzniku rozlišit na tři typy (viz ✍Jefferson(ová), 1984): (1) transition-related, tj. začátky, které se vztahují k místu relevantnímu pro vystřídání mluvčí; (2) recognitional, tj. začátky, jejichž vznik je dán rozpoznáním toho, co je sdělováno; (3) progressional, tj. začátky, které se vztahují k průběhu repliky: aktuální recipient sleduje promluvu aktuálního mluvčího, a když zaregistruje nějaké problémy s produkcí, pomůže je aktuálnímu mluvčímu vyřešit.

Všechny typy p.r. mohou mít krátké, či dlouhé trvání. Příčinou dlouhých p.r. bývá buď snaha získat repliku, delší kooperace nebo to, že nejsou pojímány jako problematické. V případě soupeření o repliku se jedná o kompetitivní p.r. v kontrastu ke kooperativnímu p.r., v němž mluvčí o repliku nesoupeří. Také p.r., které vznikly neúmyslně, např. při souběžném ujmutí se repliky, se mohou vyvinout v dlouhý kompetitivní p.r..

P.r. mluvčí řeší pomocí specifického mechanismu, užívajíce specifických prostředků. Některé typy p.r. tohoto mechanismu ke svému vyřešení nevyžadují (viz ✍Schegloff, 2000); jedná se o (a) terminální překryvy, (b) kontinuátory, (c) podmíněné vstupy do repliky aktuálního mluvčího, (d) chorální překryvy replik:

(a) Terminálními p.r. jsou míněna překrytí konce repliky dosavadního mluvčího a počátku repliky dosavadního posluchače/nového mluvčího, který přebírá repliku v okamžiku, kdy dosavadní mluvčí se již blíží k vyprojektovanému místu relevantnímu pro vystřídání mluvčích, nicméně svou repliku ještě zcela nedokončil. Obvykle se překrývá jen několik slabik, a pokud dosavadní mluvčí měl v úmyslu skutečně ukončit repliku nebo pokud nepokračuje v replice novou výpovědí a umožní vystřídání replik, dojde k bezproblémovému vystřídání replik.

(b) Kontinuátory jsou krátké repliky typu hm, jo jo, ano apod., kterými dává aktuální recipient právě hovořícímu najevo, že ho poslouchá a že si je vědom, že aktuální mluvčí ještě neskončil svou repliku, a proto aktuální recipient neusiluje o její získání, ani neiniciuje žádnou opravu, tudíž rozumí, co dosud bylo řečeno. Kontinuátory bývají často umisťovány v okolí potenciálních míst relevantních pro vystřídání mluvčích.

(c) Podmíněné vstupy do repliky aktuálního mluvčího jsou takové případy, kdy např. aktuální recipient pomáhá aktuálnímu mluvčímu při hledání slov; jde o kooperativně budované konstrukce, kdy jeden mluvčí iniciuje začátek výpovědi a umožní druhému účastníku rozhovoru, aby ji dokončil, resp. aby ji dokončili spolu. Jedná se tedy o kooperativní překryvy replik.

(d) Chorální p.r. jsou případy sdílených aktivit, jako jsou pozdravy, skandování, smání se apod. V těchto případech bývá dokonce žádoucí, aby tyto aktivity proběhly souběžně a nikoli postupně za sebou.

P.r. lze dále roztřídit podle počtu mluvčích, kteří souběžně promlouvají; nejčastěji to bývají dva mluvčí, méně často tři a výjimečně více. Pokud začnou spolu souběžně mluvit více než tři komunikující, obvykle se tato situace velmi rychle vyřeší jejím rozštěpením (srov. ✍Schegloff, 2000). V případě, že souběžně mluví tři mluvčí, obvykle velmi rychle minimálně jeden z nich z p.r. odstoupí (přestane mluvit) a p.r. dále řeší jen dva z nich. Mluví-li souběžně dva až tři mluvčí, jsou možné následující tři konfigurace: (a) mluvčí A mluví na B a ten mluví na C: (A) → B → C (A je v závorce, protože B pravděpodobně nevnímá, co mu A říká, resp. na to nereaguje; srov. však ✍Oloff(ová), 2009); (b) mluvčí A a C souběžně mluví na třetího účastníka rozhovoru: A → B ← C; (c) souběžně na sebe navzájem mluví mluvčí A a B, třetí účastník rozhovoru C v danou chvíli nemluví: A ↔ B, C. Tyto konfigurace se mohou v rozhovoru (rychle) střídat, zejména konfigurace typu (a) a (b).

Pokud si p.r. žádají (vy)řešení, řeší je komunikující, jejichž překryvy se překrývají, podle specifického mechanismu (✍Schegloff, 2000). Tento mechanismus řešení p.r. sestává ze tří komponentů: (a) souboru prostředků užívaných při řešení p.r.; (b) souboru míst, v nichž jsou tyto prostředky užívány; (c) interakční „logiky“, s níž jsou (a) a (b) užívány.

Základní dva prostředky, které mluvčí užívají pro řešení p.r., jsou zbržďování (hitches) a perturbace (perturbation); viz ✍Schegloff (2000). V obou případech se jedná o odklon od běžné produkce mluvy. V případě zbržďování jde o odklon od bezproblémové kontinuálnosti toku mluvy: mluvčí prodlužují či opakují jednotlivé segmenty (nejčastěji hlásky či slabiky), případně náhle utnou započaté slovo. V případě perturbace se jedná o odklon od běžně produkované prozodie: mluvčí v průběhu p.r. často zvýší a zesílí svůj hlas, příp. mění artikulační tempo apod. Kdy těchto prostředků mluvčí užijí, je často dáno fází p.r., během níž jsou užity:

Prvním okamžikem, kdy mluvčí ve své promluvě použijí specifické prostředky, aby (vy)řešili situaci souběžného mluvení, nemusí být počátek vlastního p.r., ale už potenciální p.r.. Právě hovořící mluvčí totiž může už z nadechnutí, pohledu, gesta apod. svého komunikačního partnera, aktuálního recipienta, rozpoznat, že se tento chystá něco říci, tedy převzít repliku. Pokud aktuální mluvčí ještě nemíní ukončit svou repliku, snaží se zabránit svému partnerovi v převzetí repliky tím, že zrychlí tempo své řeči či zesílí a zvýší svůj hlas, příp. užije nějakého gesta.

Po této fázi následuje fáze těsně po začátku p.r., která trvá nanejvýš tři slabiky. Mluvčí zde uplatňují rozmanité prostředky ve snaze vyřešit vzniklý p.r.: zpomalení tempa, zvýšení či zesílení hlasu, utnutí řeči (cut-offs), opakování začátků repliky (recycles of beginning of the TCU) aj. Pokud p.r. trvá déle než tři slabiky, během nichž je většina p.r. v neformálních rozhovorech vedených anglicky vyřešena (✍Schegloff, 2000), přechází p.r. do další fáze, v níž mluvčí už rozpoznatelně soupeří o repliku. Během této fáze p.r. mluvčí užívají prostředky pro jejich vyřešení jako ve fázi předchozí. V případě, že se oba souběžně mluvící mluvčí či aspoň jeden z nich ve své replice blíží ke konci výpovědi, a tím pádem i k možnému vyřešení p.r., a pokud si přesto chtějí podržet repliku, snaží se konec výpovědi, resp. potenciální místo relevantní pro vystřídání mluvčích, ve své replice oddálit, aby svou výpověď (a dosažení tohoto místa) ukončili později než jejich o repliku s nimi soupeřící komunikační partner. Pro dosažení tohoto komunikačního cíle (tj. oddálení konce výpovědi, potažmo repliky) velmi dobře slouží prostředky zbržďování: protahování segmentů, opakování slabik či slov.

Poslední fází mechanismu řešení p.r. je fáze následující těsně po ukončení p.r.. Pokud jeden z mluvčích pokračuje v replice i poté, co jeho komunikační partner už odstoupil z p.r., a pokud stále mluví se zvýšeným či zesíleným hlasem, většinou v této fázi přejde do běžného modu, aby nepůsobil rozčileně, agresivně apod. Mluvčí v této fázi často nejen ztlumí a sníží svůj hlas, ale také utnou svou promluvu a zopakují nedokončené slovo či vše, co zaznělo v překryvu replik.

Jak je zřejmé z popsaných fází p.r., různé prostředky pro řešení p.r. jsou vhodné pro jejich různé fáze. Tyto fáze je však dobré ještě zjemnit, a to na jednotlivé slabiky. Účastníci rozhovoru totiž obvykle monitorují repliku svých komunikačních partnerů, a tak už během první překrývající se slabiky zjistí, že (už) nemluví sami, že došlo k překryvu replik. Během následující slabiky na to oba obvykle nějak zareagují: buď utnou svou promluvu a nechají mluvit svého partnera, n. si chtějí z nějakého důvodu právě v tomto okamžiku rozhovoru udržet repliku a již v průběhu druhé slabiky mohou přejít do kompetitivního modu; to znamená, že užijí některý z prostředků soupeření o repliku, nejčastěji se jedná o zesílení a zvýšení hlasu. Během druhé slabiky mluvčí tedy zjistí, jak na p.r. zareagoval jejich komunikační partner, zda přestal mluvit a ustoupil, či zda pokračuje v replice a zda už o ni soupeří. Pokud v průběhu druhé slabiky mluvčí shledá, že je pod tlakem svého partnera, většinou je donucen nejpozději během následující, tj. třetí překrývající se slabiky, na to zareagovat: buď přenecháním repliky (tj. odstoupením z překryvu replik), nebo soupeřením o ni. Z tohoto důvodu je většina p.r. v neformálních rozhovorech vyřešena nejpozději během této třetí překrývající se slabiky. Mnoho p.r. je vyřešeno poměrně rychle proto, že mluvčí nemají zvláštní zájem mluvit právě teď. Pokud se však z nějakého důvodu (ten je často dán tím, co právě probíhajícímu p.r. předcházelo) chtějí ujmout repliky oba mluvčí právě v daném okamžiku, začnou o ni soupeřit. Delší kompetitivní p.r. jsou dány spíše sekvenčními a situačními okolnostmi než sociálními rolemi mluvčích.

Důležité také může být, jak se rozhovor bude vyvíjet po p.r. Zavádějící totiž může být, pokud by byl úspěch posuzován jen podle toho, kdo získá repliku během soupeření o ni. Často je totiž výhodnější odstoupit z p.r., nechat dokončit svého komunikačního partnera jeho repliku a svou výpověď říci až následně, v době, kdy už komunikační partner nemluví, čímž je i možné udat další směr rozhovoru. Jak říká ✍Schegloff (2000:32), někdy je třeba prohrát bitvu, abychom vyhráli válku.