Výpověď, v níž se určitý příznak subjektu zároveň přisuzuje i nepřisuzuje, něco se tvrdí a zároveň popírá. Strukturním základem k.v. je dvojčlenný, afirmativně‑negační predikát. Negace se realizuje buď (a) na finitním tvaru slovesa, tj. dvojí formu, kladnou i zápornou, má v případě syntetického predikátu finitní tvar plnovýznamového slovesa, v případě analytického predikátu finitní tvar sponového slovesa být, slovesa modálního, fázového či kategoriálního (Ta práce se mi líbí i nelíbí, To je a není pravda, Syn začal i nezačal pracovat, Taková chyba se dá i nedá napravit), nebo (b) na predikativu, event. na pravovalenčním komplementu, tj. jmennou část predikátu n. pravovalenční doplnění tvoří dvojice výrazů ve významovém vztahu komplementární opozitnosti (Vaše stížnost je oprávněná i neoprávněná, Tvářil se vlídně i nevlídně). Uplatnit se tedy může negace jak větná, tak lexikální. Vztah mezi členy predikátu bývá vyjádřen zejména spojkou i, která se obecně, i mimo k.v., preferuje pro vyjádření slučovacího vztahu mezi členy vzájemně se doplňujícími, komplementárními (srov. Přišli muži i ženy, ale Přednost mají ženy a děti). Objevuje se však, i když méně často, i základní konjunktivní spojka a (Bankovnictví je a není můj resort; To je a není argument), popř. spojka ale, obligatorně doplněná partikulemi také, i, zároveň, která explicitně vyjadřuje rozpor mezi oběma složkami predikátu: Tak o tom možná je, ale i není tato báseň; Město se změnilo, ale zároveň i nezměnilo; viz též ↗konjunkce, ↗kopulativní vztah.

V logice se termínem kontradikce označuje konjunkce takových výroků, pro které platí, že z pravdivosti jednoho plyne nepravdivost druhého a zároveň z nepravdivosti jednoho plyne pravdivost druhého; viz ↗kontradikce. Např. výroky X je živé a X není živé jsou kontradiktorické, protože pokud platí jeden, nemůže platit druhý, a naopak, pokud je jeden nepravdivý, druhý je pravdivý. Protože ↗konjunkce výroku p a jeho negace (X je živé a není živé; p Ʌ ¬p) je vždy nepravdivá, resp. je vždy pravdivá negace této konjunkce (Není pravda, že X je živé a není živé; ¬ (p Ʌ ¬p)), jsou kontradikce z hlediska dvouhodnotové logiky a priori nepravdivé; viz též ↗logický spor, ↗inkompatibilita. V přirozeném jaz. je však logický spor obsažený v k.v. pouze zdánlivý, a ačkoli dvouhodnotová logika přisuzuje výrokům s touto formou nulovou informační hodnotu, jsou k.v. běžnou součástí přirozených jaz. a nositeli různých typů informací. Adresát vždy předpokládá, že mluvčí pronáší výpověď smysluplnou, a podle toho také k interpretaci přistupuje. Výpověď z hlediska dvouhodnotové logiky kontradiktorickou chápe na základě svých komunikačních zkušeností jako promluvovou kondenzaci, nikoli jako protimluv. Důvodem k užití k.v. v řeči může být: (a) sémantická vágnost lexikálních jednotek (existence sémanticky neurčitých jazykových výrazů): k.v. implikují nutnost brát při hodnocení situace v úvahu její různé aspekty, vzájemně je porovnávat, posuzovat jejich relevanci a důležitost. Poukazují na komplexnost uvažovaného jevu, mohou být též výrazem nejistoty či nerozhodnosti mluvčího (Ten dům je i není malý, tj. např. je malý na pořádání velkých společenských večírků, ale není malý na pohodlný život rodiny); (b) heterogennost referenční množiny, ke které se výpovědí odkazuje: Mluvčí konstatuje nejednotnost prvků uvažovaného souboru (Změny v grafice se uživatelům líbí i nelíbí – tj. jak komu; některým uživatelům se líbí, jiným se nelíbí) či odlišnosti dané různými okolnostmi (Na přednášky chodím i nechodím – tj. jak kdy; na přednášku někdy přijdu, někdy ne); (c) specifičnost či jedinečnost předmětu řeči (objektu, jevu, situace): k.v. se slovesně‑jmenným predikátem vyjadřuje, že referenční objekt výrazu v pozici subjektu má jen některé vlastnosti charakteristické pro třídu objektů, k níž referuje predikativum, a že má naopak jisté vlastnosti pro objekty této třídy netypické (První povídka je i není detektivka, tj. první povídka má jen některé rysy detektivního žánru).

Podobné funkce jako k.v. plní v přirozeném jaz. spojení ↗kontrárních výroků, tedy takových, které se vzájemně vylučují, z nichž však nemusí být ani jeden pravdivý (z nepravdivosti jednoho logicky neplyne pravdivost druhého): To dítě svého otce miluje a nenávidí, Jeho hrdina je citlivý i nelítostný. Funkčně podobné jsou také výpovědi, v nichž se negují oba členy kontradikce: Ona není spokojená ani nespokojená, Ten člověk nebyl ani živý, ani mrtvý. V dvouhodnotové logice platí, že je pravdivý buď výrok p, nebo jeho negace (¬p), třetí možnost není (tzv. zákon vyloučeného třetího). Přirozený jazyk však takovou třetí možnost nevylučuje, věty přirozeného jazyka ji naopak velmi často implikují. Protějškem k.v. je ↗tautologická výpověď. Viz také ↗logický spor.