Výrok vyjádřený v přirozeném jaz. ve tvaru věty: „Kdyby bylo (bývalo) p, pak by bylo (bývalo) q“. K. „kdyby netopýři byli hluší, lovili by ve dne“ je proti skutečnosti, že netopýři dobře slyší a loví v noci.

1. Metajazyková analýza chápe k. jako platný úsudek od premisy „netopýři jsou hluší“ k závěru „netopýři loví ve dne“, tento úsudek užívá navíc určité dodatečné premisy a k. je v tomto smyslu zhuštěním takového úsudku. Analýza využívající možné světy říká, že příklad je pravdivý pouze tehdy, když netopýři loví ve dne ve všech těch „nejbližších“ možných světech, v nichž jsou netopýři hluší. K. reprezentují řadu případů podmíněného usuzování: (1) vysvětlují činnost a nečinnost „kdybych ti to řekl, hned by to věděli všichni“; (2) specifikují kauzální možnosti „kdyby baterie byla vybitá, startér by se nehnul“; (3) konstatují různé druhy nutnosti „kdyby umřel, byla by z ní vdova“; n. je lze využít k analýze (4) charakteru věcí „X je rozpustné pouze, kdyby se rozpustilo, jsouc ponořeno do vody“; (5) kauzality „nenastal‑li jev A, neměl by nastat ani jev B“; (6) svobody jednání „choval bych se jinak, kdybych chtěl“; (7) vědění „kdyby p nebyla pravda, pak by XY nevěřil, že p“; (8) vědeckých zákonů formulovaných jako kontrafaktuály.

Formálně se k. podobají ↗implikaci – k. „kdyby Hamleta nenapsal Shakespeare, napsal by ho někdo jiný“ lze formulovat jako implikaci „jestliže Shakespeare nenapsal Hamleta, pak jej napsal někdo jiný“, zřejmě však nejde o totéž. Pro logickou interpretaci tedy předpokládáme, že obě složky k. jsou empirické výroky, tedy nejsou nutně pravdivé, ani nutně nepravdivé. Interpretujeme‑li odpovídající výrok jako ↗materiální implikaci (tj. na bázi klasické logiky) p ⊃ q, je její antecedent (p) – první z těch výroků odporujících skutečnosti – (většinou) nepravdivý, a tudíž složený výrok jako celek je pravdivý, což (zpravidla) odporuje intuici. V přirozenější modální interpretaci, kdy výrok má podobu ↗striktní implikace p → q, je k. ↗kontingentní výrok. Je pravdivý právě v těch možných světech, v nichž je pravdivý antecedent p i konsekvent q, což však obecně není splněno ve všech možných světech (např. „jelikož méně lidí kouří, mělo by být méně rakoviny plic“ – co když však v nějakém možném světě způsobuje rakovinu plic třeba Coca‑Cola?), tudíž p (striktně) neimplikuje q. Jediným logickým vztahem mezi složkami k., který je pravdivou interpretací k., je slučitelnost. Tudíž lze k. v nejlepším případě chápat jako částečný popis jistého možného světa, který nebyl aktualizován (není skutečný), např. k. „kdyby se Rakousko‑Uhersko nerozpadlo, byli bychom dnes v Evropské unii“. Obecně ovšem nelze zaručit, že v každém možném světě, v němž je pravdivý antecedent, je pravdivý i konsekvent. Povaha k. je často domněle kauzální, výrok p však nemusí být jedinou příčinou q, a q nemusí být jediným kauzálním důsledkem, v krajním případě to může být i ¬q.

2. V jazykovědě se termínem k. označují (typicky) (a) podmínková souvětí, jejichž gramatická forma, tj. kondicionál minulý alespoň v jedné větě, vyjadřuje opak faktu: Kdybych byl tu ženu znásilnil já, byla by mě poznala; Kdybych byl tu ženu znásilnil já, poznala by mě; Kdybych tu ženu znásilnil já, byla by mě poznala; (v některých koncepcích) (a) + podmínková souvětí, jejichž gramatická forma, tj. kondicionál přítomný, opak faktu nevyjadřuje, ale na základě encyklopedických znalostí lze odvodit, že podmínková věta, a tedy i celé souvětí má interpretaci opaku faktu: Kdyby žil Einstein, dnešní fyzice by se divil; viz ↗podmínkové souvětí. Rys k. vyjadřuje podmiňovací způsob nazývaný kondicionál minulý; viz ↗kondicionál, ↗slovesný modus.