Nejstarší vývojové stadium č. jako samostatného jazyka. Za pračeské období se považují ty vývojové fáze, z nichž nemáme přímé jazykové (písemné) doklady. Poznání p. je výsledkem naší rekonstrukce. Chronologicky jde o období mezi koncem 10. a asi polovinou 12. stol.; viz ↗periodizace vývoje češtiny.

1 Vznik pračeštiny

P. vznikla v důsledku diferenciačního procesu, jímž se nejdřív záp. dial. ↗praslovanštiny oddělily od dialektů východních a jižních a nakonec se rozrůznily i v rámci zsl. celku. Nejranějším rozdílem je odlišný výsledek ↗druhé palatalizace veláry a ↗třetí palatalizace veláry ch: v zsl. skupině vzniklo š (vьšь ʻvšechen’), kdežto ve vých. a již. s (vьsь).

K nejdůležitějším diferencujícím rysům patří rozdílné výsledky působení konsonantu j na předcházející konsonanty: po labiálách b, p, m, v se ve vých. a již. skupině vyvinulo tzv. ↗epentetické l, kdežto v zsl. vznikly změkčené labiály b’, p’, m’, v’: např. oslab‑jenъ > oslab’enъ (proti vsl. a jsl. oslabl’enъ), kup‑ja > kup’a (vsl. a jsl. kupl’a), zem‑ja, stav‑jati > zem’a, stav’ati (proti zeml’a, stavl’ati). Ze skupení tj a dj vzniklo v záp. psl. c’ a dz’: světja > svěc’a, medja > medz’a, kdežto ve vých. č a ž (svěča, meža), v již. skupině pak střídnice různé (stsl. svěšta, mežda, b. svešta, mežda, srb. a ch. sveća, međa, mk. svek’a, meg’a, sln. sveča, meja apod.). Praslovanská ↗metateze likvid, časově zařaditelná na přelom 8. a 9. stol., změnila původní skupení tort, tolt, tert, telt (t je zde symbolem pro kterýkoli konsonant): psl. slova gordъ, golva, bergъ, melko se ve vsl. skupině změnila na gorod, golova, bereg, moloko, v jsl. a zsl. skupině česko-slovenské vzniklo trat, tlat, trět, tlět (grad, glava, brěg, mlěko), v zsl. skupině lechické však trot, tlot, tret, tlet (grod, glova, breg, mleko): poté už tedy ani zsl. skupina nebyla jednotná. Dále se celá zsl. skupina lišila od zbytku slovanského území zachováním skupin d+l, t+l (pletlъ, modliti – proti plelъ, moliti). Přes tento diferenciační proces si sl.dial. ještě v 9. stol. byly v hláskové stavbě a ještě více v morfologii velmi blízké. ↗Staroslověnština cyrilometodějské mise, která představovala jaz. vytvořený na základě již. (makedonského) dial. ↗praslovanštiny, byla na Velké Moravě, jejíž obyvatelé mluvili záp. praslovanštinou, ještě plně srozumitelná.

Převrat přineslo 10. stol. Tehdy proběhly tři důsažné hláskové změny, které diferenciací uvnitř jednotlivých skupin konstituovaly prvopočáteční vývojová stadia jednotlivých už samostatných sl. jazyků. Byla to ↗kontrakce, ↗zánik a vokalizace jerů a ↗denazalizace.

Kontrakce // Stahování byla nejranější a nejdůsažnější. Týkala se téměř všech případů skupení vokál + j + vokál (V+j+V) a probíhala tak, že intervokalické j zaniklo a oba vokály splynuly v jeden dlouhý: lajati > laati > láti, nom.pl. adj. dobriji > dobrii > dobr’í. Byly‑li oba vokály různé, byl výsledek kontrakce určen vokálem následujícím (docházelo tedy k regresivní ↗asimilaci), vokál předcházející ovlivňoval tzv. timbre, tzn. to, zda výsledný vokál bude mít zabarvení přední, n. zadní varianty: sějati > s’áti s tzv. přední variantou á, protože skupení začínalo předním vokálem ě, ale adj. neutra dobroje > dobré s tzv. zadní variantou é, protože kontrahovaná skupina začínala zadním vokálem o. Kontrakci podléhaly také ↗jery: dobrъjь > dobrý. Neprobíhala v seskupení ojь, oji (mojь, moji). Někdy neprobíhala, jestliže vokály výchozího uskupení patřily do různých morfů (viz ↗morfém): stá‑ja, kry‑ješь. Pokud však na morfematické hranici proběhla, mohl se výsledný vokál z morfologických příčin lišit od předpokládaného výsledku: děla‑ješь > dělášь, ne *děléšь. Kontrakce oddělila zsl. a jsl. dialekty od vsl., neboť tam se neprosadila. Kromě důsledků teritoriálně diferenciačních měla ještě významnější důsledky pro strukturu p.: (1) zvýraznila protiklad dlouhých a krátkých vokálů: nastati × nastáti (< nastojati); (2) fonologizovala protiklad palatalizovaných a nepalatalizovaných konsonantů: láti (< lajati) × l’áti (< lьjati); (3) vytvořila předpoklady pro vznik předních variant zadních vokálů ’ú (< eju, ьju), ’á (< ьja, ěja) a zadních variant vokálů předních ý (< ъjь, ъji, …) a é (< oje, yjě); (4) vydělila ьjo‑kmeny (r’ebr’í, znamenie) a ьja‑kmeny (laní) jako specifické deklinační typy; (5) vydělila 5. tř. slovesnou (a‑kmeny) ze sloves původní 3. tř., která podlehla kontrakci (s tvary volášь, sádz’ášь, …); (6) dala vzniknout tzv. ↗složené deklinaci, k níž patřila adj. v atributivní funkci; (7) tak odlišila také slovotvornou kategorii adj. posesivních od relačních: bratrovъ × javorový.

↗Zánik a vokalizace jerů odstranily superkrátké vokály ъ a ь zděděné z psl. buďto jejich zánikem, n. vokalizací, tzn. změnou v plný vokál. Zákonitost zániku či vokalizace jerů vystihuje ↗Havlíkovo pravidlo. Výsledkem vokalizace ъ je zadní varianta e, kdežto ь se vokalizoval v přední e. Původní rozložení střídnic mohlo být později narušeno morfologickou analogií: bъzъ > bez, gen. bъza > bza, později podle nom. bezu. Zánik a vokalizace jerů odlišily jazyk na území Čech a Moravy od území středoslovenského, neboť zde za ъ vzniklo o nebo e, za ь vzniklo e, někdy však i o. V oblasti lechické (na území p. a luž.) vznikly jerové střídnice stejné jako na území č. Změna měla značný dosah vnitrosystémový: (1) zánikem lichých jerů završila fonologizaci protikladu palatalizovanost : nepalatalizovanost u konsonantů: nom. sg. pr’átel’ × gen. pl. pr’átel; ak. sg. mater’ × gen. pl. mater; syt’ ‘sytost’ × syt ‘sytý’; (2) vokalizací tvrdých jerů rozmnožila případy, kdy e stálo po nepalatalizovaném konsonantu, tedy případy zadní varianty e: instr. sg. gradem, vlkem, rogem, suchem, …; (3) tzv. náhradním dloužením (↗vokalická kvantita) po zániku koncových jerů tehdy, předcházela‑li sonanta n. znělá konstriktiva, byl posílen protiklad kvantity u vokálů: domъ > dóm, solь > sól’, vozъ > vóz, samъ > sám, dat. pl. ženamъ > ženám, …; (4) vzniklo charakteristické střídání e s 0: pes – psa, ručka – ruček, se vším – s ním; (5) změnila se distribuce slovotvorných sufixů, které původně obsahovaly dva jery, tedy ‑ьcь, ‑ъkъ: nadále se jimi odvozuje jen ze základů zakončených na vokál + konsonant, kdežto odvozovací základy na konsonant + konsonant se pojí se sufixy jinými, aby nevznikaly složité skupiny tří konsonantů v nepřímých pádech: lakom‑ec’ × grěšn‑ík; grád‑ek × drozd‑ík; …

Denazalizace je změna nosového vokálu (↗nosovky) v ústní: nosovka ǫ se na sklonku 10. stol. změnila v u, nosovka ę v ä (rǫka > ruka, męso > mäso). Tato změna oddělila prapolštinu, kde se nosovky zachovaly, od ostatních zsl. dialektů, kde změna proběhla podobně jako na našem území. To – spolu se změnami, které se šířily z jiných center – znamenalo dovršení diferenciačního procesu, a tedy vznik p., praslovenštiny, prapolštiny a pralužičtiny. Změna je na č. území datována do posledních desetiletí 10. stol. Vnitrosystémové důsledky denazalizace: (1) vznik fonému ä, který se zařadil jako přední protějšek zadního fonému a. Byla to tedy hláska nízká, ale přední artikulace. V závislosti na konsonantickém okolí měl přední a zadní varianty: p’ät’ ‘pět’ × päta ‘pata’ a ty se pak vyvíjely různě; (2) završení dezintegrace ↗přítomného kmene a ↗infinitivního kmene sloves 1. třídy typu pnu p’ǟti (< pęti), jmu jǟti (< jęti), dmu dúti (< dǫti).

2 Hláskosloví

Během pračeské doby se dále provedly další dvě důležité změny:

(a) Změna dz’ > z’: medz’a > mez’a, lok. sg. nodz’ě > noz’ě, … Hláska dz’ byla dvojího původu: vznikla z psl. g ↗druhou palatalizací velár a ↗třetí palatalizací velár, n. byla střídnicí za psl. spojení dj. V druhém případě (medz’a > mez’a) se tato změna neprovedla v praslovenštině a to znamenalo další diferenciaci č. a slk. Změna byla důsažná pro konsonantický systém, neboť odstranila afrikátu dz’ – znělý protějšek neznělého c’. Je doložena už v ↗bohemismech ↗Kyjevských listů a Pražských zlomků hlaholských, tzn. v 10.–11. stol.

(b) Pračeská depalatalizace v uskupeních konsonant + e, konsonant + ä a dále konsonantů palatalizovaných někdejším (mezitím už zaniklým) měkkým jerem nastala tehdy, následovala‑li tvrdá dentála (K’ = jakýkoli palatalizovaný konsonant, K = nepalatalizovaný konsonant, D = dentála): K’eD > KeD (týká se pouze slabik s ‑e‑ původním), K’äD > KäD, (KьD >) K’D > KD, p’ät’ero > p’ätero > pätero (později > patero, ale p’ät’ > p’ět’, později > pět), plát’no > plátno. V posledním případě se udála také před c’, č a š. Např. V’ǟc’eslav se vlivem tvrdého s změnilo na Vǟceslav (a dále pak na Váceslav, Václav) na rozdíl od původem stejného adverbia v’ǟc’e, kde depalatalizace nenastala a v dalším vývoji proto dalo v’iec’e > viece > více. Příklad na depalatalizaci ve všech možných pozicích: (pętьdesętъ > ) p’ät’d’es’ǟt > pätdesǟt > patdesát (> paddesát > padesát). K pračeské depalatalizaci došlo po zániku a vokalizaci ↗jerů, ale před ↗změnou ’a > ě a ↗’ä > ě a změnou zadního ä > a, tedy před koncem 12. stol. Pračeská depalatalizace zmenšila frekvenci palatalizovaných konsonantů, ale nezrušila žádnou korelační dvojici (jako t’: t), naopak protiklad palatalizovaných a nepalatalizovaných konsonantů jí byl posílen, neboť v jejím důsledku vzniklo také nepalatalizované c (předtím bylo vždy jen palatalizované).

P. vokály se dělily na přední a zadní. K předním patřilo ä, e, i a ě. První tři z nich měly zadní varianty: ä před tvrdým konsonantem (mäso), e tehdy, vzniklo‑li z ъn. kontrakcí skupin oje, ojě, yjě. Zadní varianta i, tj. y, byla zděděna z psl. a navíc vznikla kontrakcí skupin ъjь, ъji, yjь, yji. Zadní vokály a, o, u měly přední varianty: přední varianta a v pozici mezi dvěma měkkými konsonanty nebo jako výsledek kontrakce skupiny ěja, ьja; přední varianta o jen v pozicích po měkkém konsonantu; přední varianta u po měkkých konsonantech a jako výsledek kontrakce skupin ьju, eju, popř. jako výsledek kontrakce a denazalizace skupení ьjǫ. Rozdělení konsonantů na přední a zadní varianty mělo pak rozhodující význam pro jejich další vývoj. Všechny pračeské vokály mohly být krátké i dlouhé. Délky byly: (1) reflexem psl. přízvukových a intonačních poměrů (podrobněji ↗vokalická kvantita); (2) výsledkem kontrakce; (3) důsledkem tzv. náhradního dloužení po zániku lichých jerů na konci slova.

P. konsonanty lze rozdělit na tvrdé a měkké (palatalizované nebo palatální). Přehled podle místa a způsobu artikulace: tvrdé labiály: p, b, v, m; měkké labiály: p’, b’, v’, m’; tvrdé dentály: t, d, r, l, n; c, s, z; měkké dentály: t’, d’, r’, l’, n’; c’, s’, z’; č, š, ž; tvrdé veláry: k, g, ch; měkké palatály: j, ň. Slabikotvorné likvidy r̥ a l̥ byly artikulačně konsonanty, ale schopností tvořit vrchol slabiky byly vokály. V p. byly ještě doprovázeny průvodními vokály neurčité kvality.

3 Morfologie

Morfologická diferenciace sl.jaz. areálu byla mnohem menší než hláskoslovná.

Jmenná deklinace byla ve stadiu střetání tradičního rozdělení podle kmenového principu (podle kmenotvorného vokálu či konsonantu) a principu rodového (tj. rozdělení na mask., fem. a neutra), který získával na významu. Konsonantické deklinace neschopné vyjadřovat svými jednotnými koncovkami gramatický rod byly na ústupu – s výjimkou nt‑kmenů, které byly podporovány plánem slovotvorným (reprezentovaly odvozené názvy mláďat, např. kur’ä). Gramatické číslo bylo trojí: sg., pl. a duál (viz ↗číslo). P. jmenné deklinace: mask. o‑kmeny (chlap), jo‑kmeny (oráč), ьjo‑kmeny (r’ebr’í), u‑kmeny (syn), i‑kmeny (gost’), a‑kmeny (vévoda), ja‑kmeny (panoša), ьja‑kmeny (sudí), n‑kmeny (kámen’), t‑kmeny (loket); fem. a‑kmeny (žena), ja‑kmeny (duša), ьja‑kmeny (laní), i‑kmeny (kost’), ъv‑kmeny (svekrev), r‑kmeny (máti); neutra o‑kmeny (město), jo‑kmeny (mor’e), ьjo‑kmeny (znamenie), n‑kmeny (rám’ä), nt‑kmeny (kur’ä), s‑kmeny (slovo). Deklinační rozdíly proti pozdní psl. (reprezentované v tomto srovnání stsl.) jsou nečetné: (1) instr. sg. o‑kmenů mask. a neuter má nepůvodní koncovku ‑em (chlapem, městem); (2) gen.sg., nom. a akuz. pl. ja‑kmenů má koncovku ‑ě (dušě, panošě); (3) part. nt‑ové má v mask. a neutru po tvrdém konsonantu koncovku ‑a (peka, mra, bera, tiskna, mina); (4) v důsledku kontrakce vznikly specifické deklinace ьjo‑kmenové (r’ebr’í, znamenie) a ьja‑kmenové (laní); (5) v důsledku kontrakce vznikla zvláštní deklinace složená typů dobrý, dobrá, dobré a pěší, pěšá, pěšie; (6) v důsledku kontrakce vznikly v deklinaci pronominální zvláštní tvary posesiv mój, tvój a svój (mojego > mégo, mojemu > mému atd.).

P. konjugace navazuje rovněž těsně na pozdně psl. stav. Uplatňuje se tu kategorie duálu, minulé děje se vyjadřují ↗aoristem asigmatickým,↗aoristem sigmatickým, ↗imperfektem a ↗préteritem, předminulé ↗antepréteritem, budoucí děje se vyjadřují u ↗dokonavých sloves prézentními tvary, u ↗nedokonavých sloves není ↗futurum ještě ustáleno. ↗Pasivum se vyjadřuje pomocí formantu s’ä. Vidový protiklad perfektivnost : imperfektivnost je už konstituován, není však plně rozvinut, a přežívají proto ještě slovesa obouvidová či bezvidová. P. konjugační typy podle ↗kmene infinitivního: 0‑kmeny: vedu vésti, peku péci, pnu pǟti, mru mr’ieti, kryju krýti, p’ú píti; n‑kmeny: minu minúti, tisknu tisknúti; ě‑kmeny: uměju uměti, trp’u trpěti; i‑kmeny: prošu prositi; a‑kmeny: dělaju dělati, mažu mazati, beru bráti; ova‑kmeny: kupuju kupovati. Rozdíly proti klasické stsl. jakožto reprezentaci pozdní psl.: (1) zanikala koncovka 3. osoby sg. i pl.ind.préz.: nese a nesú na místě psl. nesetь a nesǫtь (stsl. nesetъ a nesǫtъ); (2) aorist sigmatický má v 3. os.pl. koncovku ‑chu (vzvolachu) na místě psl. ‑šę; aorist sigmatický mladší má podoby vedech, …, vedechom, vedeste, vedechu, vedechově, vedesta (proti stsl. vedochъ, …); (3) počet konjugačních typů je větší v důsledku kontrakce, jíž vznikla konjugace typu dělaju, děláš, dělá, … (sádz’aju, …).

4 Tvoření slov

P. měla už poměrně rozvité slovotvorné odvozovací prostředky, jimiž se pak ze základových slov rozvíjela bohatá slovní zásoba podle potřeb společnosti. Slovotvorba substantiv byla relativně vyspělá; byly už konstituovány kategorie subst. konatelských, obyvatelských, činitelských, prostředků činnosti, výsledků činnosti, jmen míst, nositelů vlastností, dějových jmen, jmen vlastností, jmen okolností, kolektiv, jmen přechýlených a deminutiv; tedy v podstatě všechny důležité významové kategorie derivovaných subst. P. soubor subst. sufixů se lišil od stsl. poněkud širším repertoárem prostředků. Nejdůležitější rozdíly jsou: (1) sufix ‑č k odvozování jmen činitelských (běhač); (2) sufixy ‑na a ‑isko k odvozování jmen míst (čeledna, nravisko); (3) sufix ‑ka k odvozování jmen dějových (válka); (4) sufix ‑ka jako prostředek přechylování k femininům (měščanínka); (5) k‑ové sufixy ve funkci deminutivní (domek, bičík, nožka, líčko). Kompozita, obsahující větší množství informace v pojmenovací jednotce, sloužila potřebám terminologickým a oblasti ↗onymie. Ze subst. kompozit byly z psl. zděděny útvary skladu subst. přední člen + zadní člen deverbální (medvěd’), verbální přední člen + zadní člen subst. (Bor’ivoj), numerální přední člen + zadní člen subst. (devät’sil), adj. přední člen + zadní člen subst. (Svätopl̥k). K nim přibývaly složeniny vytvořené kombinovanými postupy kompozičně‑sufixačními s významem dějovým, činitelským n. nositelským. ↗Konektem byl reflex zkráceného kmenotvorného vokálu předního členu jmenného, tj. o, e nebo 0; u předního členu verbálního bylo konektem i; konektem předního členu numerálního byla gen. koncovka.

Slovotvorba adj. představovala stav méně rozvitý. Po vzniku deklinace složené se vydělila kategorie adj. individuálně posesivních (se zachovanou jmennou deklinací typů bratróv a mater’in) z původně málo diferencovaných adj. relačních se sufixy ‑ový, ‑ský, ‑ný, ‑ní, ‑í. Významové kategorie adj. dějových jsou (kromě paradigmatických participií nt‑ových, s‑ových, n‑ových a t‑ových) v podstatě nevykrystalizovány. Mezi málo diferencovanými skupinami bylo asi nejvyhraněnější vyjádření vlastnosti plynoucí z neaktuálního vykonávání děje suf. ‑ivý (strašivý). Žádný z ostatních sufixů deverbativ (‑ný, ‑tedlný, ‑lý, ‑tý) nebyl funkčně jednoznačný. Adj. kompozita byla reprezentována dvěma typy zděděnými z psl.: spojení předního členu adj. se zadním subst. (kr’ivonogý) a předního členu numerálního se subst. (jednorogý).

Sufixální slovotvorba sloves se zakládá na rozdílech inf. kmenotvorného formantu. Slovesa s formantem nulovým (nésti) představovala typ už neproduktivní. Produktivní byly slovesné n‑kmeny (zchudnúti), ě‑kmeny (ztvrděti), i‑kmeny (tvrditi), a‑kmeny s variantami ja‑ a va‑ (lámati, sádz’ati, pokrývati) a ova‑kmeny (putovati). Vzájemné opozice slovesných typů s těmito formanty vyjadřovaly častěji protiklad dok. × nedok., řidčeji protiklady lexikální: tranzitivnost : intranzitivnost (tvrditi : tvrděti), stav : přechod do stavu (sěděti : s’ǟsti). K prefixaci sloves se užívalo repertoáru prefixů zděděných z psl. Rozdíl proti stavu stsl. představuje často zastoupený a funkčně už diferencovaný prefix vy‑ (vygnati, vybrati, …), který se v stsl. objevuje ojediněle (snad jako zsl. prvek); podrobněji ✍Šlosar (1981), ✍Šlosar (1999).

5 Syntax

Syntax p. je nesnadné rekonstruovat. Byl to jaz. pouze mluvený, a proto byla jeho syntaktická stavba výrazně odlišná od jaz. psaného. Proto nelze vycházet ani ze syntaxe stsl., která byla jaz. psaným a literárním. Z dnešních útvarů jsou mu nejbližší asi teritoriální dialekty, které jsou útvary pouze mluvenými dodnes. P. jednoduchou větu si lze představit jako útvar, v němž se mohlo uplatňovat ↗aktuální členění větné, tj. slovosled směřující od východiska výpovědi k jejímu jádru. Ve větě slovesné byla ustálena jistá rekční pravidla. Často se uplatňovala (např. ve spojení podmětu s přísudkem) ↗shoda podle smyslu: u podmětu formálně sg., ale významem pl. stával přísudek pl.: sto l’udí pr’išli. V záporné větě se užívalo volně stojících záporek ne nebo ni a předmět měl tvar ↗genitivu záporového. ↗Modalita se vyjadřovala konstrukcí dativ + spona + infinitiv (tobě jest s’de býti), která měla širší škálu významů (nutnost, náležitost i možnost). Modální funkci měla také slovesa moci a chtieti, postupně také jmieti. Širší než v pozdějším jaz. byly aplikace participiálních vazeb (po slovesech jistých sémantických skupin, po záporné sponě + kto, čso, jako vyjádření průvodního děje) a infinitivu s mod. funkcí (chléb tvrdý jiesti). Souvětí byla často složena z juxtaponovaných vět (↗juxtapozice), souvětí souřadná a podřadná byla méně odlišena. Většina spojovacích prostředků byla polyfunkční n. aspoň nejednoznačná, např. jak, že. U řady spojovacích prostředků přežívaly původní adverbiální a odkazovací významy, např.: doňadž ‘do té doby; dokud’, nali ‘hle; že’.

6 Slovní zásoba

Slovní zásoba představovala ve své převážné většině psl. dědictví. Z psl. slovní zásoby čítající na 2000 základových slov a slov odvozených neproduktivními sufixy p. dochovala dodnes relativně největší podíl. Na to lze usuzovat ze skutečnosti, že i v dnešní č. schází z původního psl. slovního fondu jen asi 40 slov, tedy nejméně ze všech sl. jaz. P. zdědila pojmenování pro jevy přírody živé i neživé, pro člověka a příbuzenské vztahy, pro části těla, pro obydlí, části oděvu, nástroje a materiály, pro základní vlastnosti, děje a činnosti. Ze speciálních významových okruhů měla vybudovány základy terminologie náboženské, do nichž patřila jednak slova domácího původu, významově posunutá (bóh, duch, nebe, svätý, …), jednak slova přejatá ze stsl. a náboženské termíny původu lat., např. pohan (< paganus), koläda (< Calendae), mša (< missa), berla (< ferula), … Řidčeji to byla slova zprostředkovaná němčinou, jako mnich (< něm. munih < lat. monicus < ř. μοναχός), papež (< něm. babes < lat. papa) nebo slova něm. původu, jako vǟnoce (< něm. vinnahten). Něm. prostřednictvím pronikla do p. i slova jiných významových okruhů, jako cigla (< něm. Ziegel < lat. tegula), mlýn (< něm. mulin < lat. molina), král’ (z vlastního jména Karl), grabie (< něm. grafio). O tom, že jde o velmi raná přejetí, svědčí hláskové podoby. Např. se provedla změna tautosylabického spojení e+n v nosovku ę a pak došlo k její denazalizaci: Calendae > kolęda > kol’äda; nebo změna krátkého u v ъ a jeho zánik v liché pozici: munih > mъnichъ > mnich. Podobně se krátké i změnilo v ь: missa > mьša; provedla se i metateze skupení tart > trat: Karl > král’.

V období pračeském byla č. jazykem pouze mluveným. V době mezi koncem 10. a polovinou 12. stol. plnila funkci spisovného jazyka lat., v omezené míře stsl. Ze stsl. textů vzniklých patrně u nás v tomto období (eventuálně těsně před ním) se zachovaly ↗Kyjevské listy a Pražské zlomky hlaholské. K rekonstrukci tehdejšího stavu p. (eventuálně záp.psl.) přispívají svými odchylkami od standardu klasické stsl., které lze vyložit jako výsledek vlivu mluveného jaz. prostředí, v němž tyto texty vznikly. Jsou to odchylky hláskové, tvarové a lexikální. Po konci 10. stol. mají povahu bohemismů (viz ↗bohemika). Kyjevské listy obsahují některé rysy zsl.: střídnice c za psl. tj a kt’, gt’ (místo očekávaného št): nasyceni, pomocь; dále z’ za psl. dj (místo žd): imper. dazь; šč za psl. stj (proti stsl. št): očiščenie; koncovku instr. sg. ‑ъmь (proti stsl. ‑omь): obrazъmь, oplatъmь; některé lexikální prvky: mьša, papežь, poganьskъ, sъvěstovati, …

Pražské zlomky hlaholské obsahují kromě odchylek obdobných jako v Kyjevských listech, tj. střídnic c’, z’ a šč (chvaljęcimъ, utvrьzenie, na sudišči) ještě další: nedostatek epentetického l (země), zachování skupiny dl (modlitvami), zájmeno vьšь (proti stsl. vьsь) a dále projevy denazalizace ǫ > u (budetъ a hyperkorektně napsané pomilǫi místo pomilui).