Disciplína, která se zabývá výzkumem toho, jaké metody a prostředky užívají mluvčí při produkci a interpretaci různých aspektů přirozeně se vyskytujících rozhovorů. K.a. je nejrozvinutějším odvětvím ↗etnometodologie (proto se někdy užívá jednoznačnější název „etnometodologická konverzační analýza“). K.a. studuje to, jakým strukturním „problémům“ mluvčí v rozhovoru čelí a jaké metody, resp. prostředky mají při jejich zvládání rutinně k dispozici.

Při produkování a interpretaci rozhovoru se mluvčí musí vypořádat se třemi druhy strukturních „problémů“; jsou to: (1) Sekvenční organizování rozhovoru. Jde o to, že účastníci rozhovoru v zásadě hovoří jeden po druhém, což nastoluje problém, kdo se kdy dostane ke slovu, jde tedy o koordinaci verbálních i neverbálních aktivit účastníků rozhovoru. (2) Tematické organizování rozhovoru, tj. o jakých tématech jeho účastníci budou/mají/chtějí hovořit (určitému tématu se např. někdy vyhnou a místo něho do rozhovoru zavedou téma jiné; změna tématu může např. znamenat, že určitý návrh byl odmítnut atd.). (3) Problém kategorizace, tj. jak se hovoří, resp. má hovořit, o věcech, dějích, institucích, osobách (velmi nápadné je to při kategorizaci významných společenských událostí: Co se stalo s Němci v Česku po druhé světové válce? Budeme říkat, že to byl „odsun“, nebo „vyhnání“?; jde však i o zcela rutinní záležitosti jako výběr sociální kategorie pro osobu – mám o stejném člověkovi mluvit jako o „Pepovi“ n. o „Novákovi“ n. o „kolegovi“ atd.). V k.a. byla největší pozornost věnována sekvenční organizaci rozhovoru (někdy bývá k.a. s touto analytickou podoblastí dokonce ztotožňována), menší pozornost kategorizační analýze (ta bývá někdy chápána jako samostatný analytický předmět v rámci etnometodologie) a nejméně pozornosti se dosud věnuje organizaci tematické (je však jasné, že uvedené druhy „problémů“ rozhovoru nelze analyticky zcela oddělit, jde o určité teoreticko‑metodologické akcenty). Strukturními „problémy“ v rozhovoru se míní takové záležitosti, jejichž „metodické řešení“ nevyžaduje nijak dlouhé uvažování; prostředky k jejich „vyřešení“ jsou užívány rutinně, v zásadě automaticky (čímž se tyto „problémy“ v zásadě stávají neproblematickými). Tento způsob uvažování o strukturních problémech rozhovoru je blízký pražskému chápání prostředků a jejich funkcí (means‑ends model v terminologii R. Jakobsona). Existence organizačních forem rozhovoru je motivována příslušnými strukturními problémy rozhovoru a viděno z druhé strany, funkcí těchto forem je „metodicky řešit“ tyto strukturní problémy. Příkladem strukturního problému rozhovoru je např. zajištění toho, aby hovořil vždy jen jeden mluvčí, a prostředkem rutinně užívaným k jeho metodickému řešení je mechanismus ↗střídání (replik) mluvčích. V k.a. nejde o to, co všechno může školený analytik (odborník) o nějaké komunikační události zjistit, ale o to vysvětlit ty jevy, které jsou pro samotné mluvčí relevantní (na něž se sami orientují). V návaznosti na rozlišení mezi fonetikou a fonologií lze obrazně říct, že k.a. je „fonologií komunikace“ nikoli „fonetikou komunikace“ (jde o přístup émický; viz ↗émický – etický). K.a. věnuje velkou pozornost tomu, jak sami mluvčí interpretují své ↗repliky. V ↗transkriptu může totiž konverzační analytik vidět, jak v rozhovoru sám mluvčí analyzoval předcházející repliku, resp. repliky svého komunikačního partnera. K studovaným organizačním formám v k.a. patří hlavně ↗střídání mluvčích, ↗párové sekvence, ↗preferenční organizace, ↗presekvence, ↗opravné sekvence a ↗globální organizace rozhovoru (tj. to, co bývá souhrnně nazýváno sekvenční analýza) a sociální kategorizace (viz ↗členská kategorizační analýza). Klasikem k.a. se stal H. Sacks, spolupracovník zakladatele ↗etnometodologie H. Garfinkela. K.a. se zrodila ze zájmu sociologů o analýzu průběhů sociálních aktivit a její zrod byl podmíněn vynálezem a rozšířením magnetofonu, který poprvé v historii umožnil tyto průběhy zachytit. Ze sociologických kateder se k.a. rozšířila do lingvistiky, kde je její recepce spojena s teoreticko‑metodologickými posuny (ke kritice této novější orientace viz např. ✍Watson, 1997; ✍Watson, 2008). Na pomezí k.a. a lingvistiky (zejm. syntaxe) vznikl program ↗interakční lingvistiky. Pro lingvisty se k.a. stala zajímavou tím, že pomohla narušit saussurovskou představu parole či chomskyánskou myšlenku performance jako něčeho, co je chaotické a nestrukturované (oproti tomu kladla k.a. analytickou maximu order at all points). Tento zájem o „řád“ vedl lingvisty k zájmu o organizační formy rozhovoru (viz už ✍Levinson, 1983).

K.a. byla vypracována na materiálech anglickojazyčných rozhovorů a teprve postupně se začalo vážněji uvažovat o mezích univerzálnosti jejích zjištění a k.a. byla aplikována na řadu dalších jaz. a kultur. Tak se v ní postupně prosazoval i komparační zřetel (viz ✍Sidnell (ed.), 2009).