Centrální pojem lingvistické pragmatiky spojený s filozofem a logikem H. P. Gricem a jeho teorií významu v rámci tzv. konverzační logiky. Jde o interpretační proceduru rutinně praktikovanou (aplikovanou) adresátem výpovědi tam, kde v konkrétní jaz. interakci dochází k „zadrhnutí“ komunikace na úrovni doslovného (konvenčního) významu výpovědi. K.i. adresátovi v konkrétní jaz. interakci umožňuje, aby s ohledem na jazykové konvence a kontext porozuměl tomuto „zadrhnutí“ a dospěl k intendovanému významu jazykové výpovědi, který přesahuje to, co se jí říká doslova. Např. málo informativní oznamovací větu Došel mi benzín tak její adresát v konkrétním kontextu interpretuje jako otázku, kde tazatel stojící vedle nepohyblivého auta může natankovat. Ve své odpovědi v podobě oznamovací věty Pumpa je za rohem pak druhému účastníkovi interakce sděluje, kde je (benzínová) pumpa, což adresát chápe jako ve zkratce podanou radu, kam lze auto dotlačit n. odkud lze v kanystru donést benzín (příklad srov. ✍Auer, 2014:90n.).

K.i. se startuje porušením dílčích ↗konverzačních maxim na úrovni doslovného (konvenčního) významu (v příkladech výše jde o porušení ↗maximy kvantity). Jejím východiskem je rovněž adresátův předpoklad, že mluvčí se navzdory porušení dílčí konverzační maximy řídí obecným kooperačním principem (KP), z něhož jsou konverzační maximy odvozeny, tj. že svou výpovědí má na mysli (intenduje) význam, který KP jako celek neporušuje. Řečeno s ✍Gricem (1975:49): Ten, kdo tím, že říká A, v jazykové interakci implikuje B, toho dosahuje tím, že porušuje dílčí konverzační maximu tak, že je přitom zjevné, že neporušuje KP, přičemž si myslí (a očekává, že si adresát myslí, že si to myslí), že adresát je v návaznosti na porušení konverzační maximy schopen k.i., tj. že je v daném kontextu a s ohledem na jazykové konvence prostřednictvím takové rutinně praktikované interpretační procedury s to se na základě konvenčního významu dobrat intendovaného významu. Konverzační implikaturou tak adresát hledá a v intendovaném významu nalézá takový význam, jímž se rekonstruuje platnost KP, který je předpokladem racionální komunikace. K.i. je v tomto smyslu možno rozumět jak zmíněnou proceduru, tak její výsledek. Zjevnost porušení dílčích konverzačních maxim přitom vlastně funguje jako signál, že mluvčí chce kooperovat a že na rovině intendovaného významu dodržuje KP. ✍Auer (2014:96) paradox dílčího porušení KP při zachování KP jako celku vyjadřuje slovy: „Podaří-li se adresátovi vystavět implikaturu jako most mezi řečeným a míněným, je všeobecný kooperační princip zachován.“

V příkladech podaných výše jde podle ↗teorie mluvních aktů o příklady tzv. ↗nepřímých mluvních aktů (✍Searle, 1969; ✍Searle, 1979). Namísto „sdělení“, že má mluvčí prázdnou nádrž, což je formálně indikováno formou (větným modem) ↗oznamovací věty, jde v prvním příkladu o nepřímo realizovanou „prosbu o informaci/pomoc“, kterou adresát – z pohledu konverzační analýzy – svou interpretací v daném kontextu (k interakci došlo v obydleném městě) zužuje na „otázku“, kde mluvčí může natankovat, zatímco v pustině by ji interpretoval spíše jako prosbu o pomoc. V daném příkladu tak dochází k disociaci konvenčně indikované a konverzační implikaturou rekonstruované intendované ilokuční funkce výpovědi: „sdělení“ → „otázka“. Za příklad konverzační implikatury lze považovat také ↗metaforu založenou na podobnosti n. ↗ironii založenou na protikladu konvenčního (doslovného) a intendovaného významu. Intendovaný význam se v jaz. interakci vyjevuje díky k.i. nastartované porušením ↗maximy způsobu (u metafory) či ↗maximy kvality (u ironie). S odkazem na metaforu se někdy od nepřímých mluvních aktů (viz výše) odlišují tzv. nevlastní mluvní akty, v nichž ve vazbě na konkrétní kontext nedochází k disociaci ilokuční funkce, ale k disociaci propozičního obsahu: To představení byl teda výbuch → „To představení byl neúspěch,“ (v jiném kontextu též → „To představení byl úspěch.“). Ke k.i. přitom v daných případech nedochází tam, kde došlo k lexikalizaci původně metaforického či ironického významu, tj. tam, kde se význam konvencionalizoval, zjednoznačněl a „zmrtvěl“, a kde tedy nedochází k disociaci doslovného a intendovaného významu.

Od ↗konvenčních implikatur, ↗presupozic i ↗entailmentu aj. se k.i. liší tím, že je nekonvenční a že je ukotvena v jaz. interakci. Intendovaný význam výpovědi se tedy sice z konvenčního (doslovného) významu promluvy vyvozuje rutinní interpretační procedurou, ale děje se tak ve vazbě na konkrétní kontext. Z pohledu analytika tak jde o standardizovanou proceduru rekonstrukce intendovaného významu v konkrétním kontextu, nikoli však nezávisle na něm. V tom se od nekonvenční k.i. liší implikatura konvenční, v níž jde o implikace spojené s významem slov ve výpovědi. Např. ve výpovědi Měl hlad, ale nabídnutou večeři odmítl spojka „ale“ signalizuje očekávání spojené s první větou, jež bylo v druhé větě zklamáno.

Od sémantických implikací (entailments) se konvenční implikatury liší tím, že jejich implikace nesouvisejí s pravdivostními hodnotami dílčích vět, tj. když platí, že má hlad, neznamená to, že platí, že neodmítne nabídnutou večeři, a naopak: když platí, že odmítl nabídnutou večeři, neznamená to, že platí, že nemá hlad. Naproti tomu např. promluva Po těle jí od spalniček vyrazila krupicová vyrážka sémanticky implikuje následující výroky: „Má na kůži vyrážku“, „Má spalničky“ či „Je nemocná“. V sémantických implikacích tak jde o vztah mezi výchozí a následnou větou, který je nezávislý na kontextu a z konvenčního (doslovného) významu obou vět vyplývá nutně. Mezi pravdivostními hodnotami těchto vět jsou možné tyto vztahy: Když je výchozí věta pravdivá, je pravdivá i následná věta. Když je výchozí věta nepravdivá, je následná věta pravdivá nebo nepravdivá. Když je následná věta pravdivá, je výchozí věta pravdivá nebo nepravdivá. Když je následná věta nepravdivá, je nepravdivá i výchozí věta. Na rozdíl od konvenční implikatury není v sémantické implikaci mezi první a druhou větou logicky možný vztah „ale“: *Po těle jí ze spalniček vyrazila krupicová vyrážka, vyrážku ale nemá / spalničky ale nemá / nemocná ale není.

✍Bublitz (2009:156n.) sémantickou implikaci klade na jeden pól pomyslné škály, na jejíž druhý pól umisťuje k.i. Mezi ně klade ↗presupozice. V případě presupozic jde o předpoklady, které jsou konstantní a nezávislé na tom, zda je konstatovaný stav věcí např. negován n. zda se na něj tážeme. Např. věty Petr se na ni usmál, Petr se na ni neusmál i Usmál se na ni Petr? tak mají stejnou existenční presupozici, tj. ve všech příkladech se vychází z předpokladu, že „existuje Petr“, který se na ni usmál, neusmál, nebo na jehož usmání se věta dotazuje. Vedle existenčních presupozic existují i presupozice jiné. Použijí-li se např. slovesa zapomenout, odpustit aj. nebo adjektiva hrdý, vědom aj. v uvozovacích větách, vychází se z předpokladu, že vedlejší věta jako v Odpustila mu, že ji opustil n. Byl hrdý, že si ho vzala je pravdivá (faktivní presupozice; viz ↗faktové sloveso). Naopak když se v hlavních větách použijí slovesa snít, představovat si aj., vychází se z předpokladu, že vedlejší věta není pravdivá, srov. jako Snil o tom, že si spolu postaví dům. Viz ↗presupozice.

Viz také ↗inference, ↗sugerovaná inference.