KONVERZE

Základní

V ↗OTS jeden z derivačních způsobů tvoření slov (viz ↗derivace). Na rozdíl od způsobů afixálních (↗sufixace, ↗prefixace, resp. i ↗zpětná derivace) je k. postupem bezafixálním, tzn., že při tvoření zůstává odvozovací kmen nezměněn (kromě možných hláskových alternací). Prostředkem odvozování je změna tvaroslovné charakteristiky: dobrýdobro, modrýmodř, veselýveselí, vesele, veselo, pespsí. Protože se ↗kmenotvorná přípona u sloves považuje za součást tvaroslovné charakteristiky (tvarotvorného formantu), považuje se za konverzní tvoření také typ modr‑ý‑(0) > modr‑a‑(t), modř‑i‑(t) i koup‑i‑(t) > koup‑(ě), běh‑a‑(t) > běh‑(0). (Mezi k. a sufixací nejsou ostré hranice, protože některé slovesné tvaroslovné přípony mohou být chápány jako slovotvorné.) Na rozdíl od obecného chápání k. v neflexivních jaz., kde je kritériem přechod do jiného slovního druhu, umožňuje bohatost flexe změnu paradigmatu i uvnitř téhož slovního druhu: kámenkamení, PetrPetra. (Přechod slovního druhu do jiného beze změny tvaroslovné formy: raněný člověkubohý raněný se v č. považuje za zvláštní typ k.) Slovotvorba tu využívá rozdílu mezi paradigmaty výchozího a výsledného slova, z něhož plyne odlišná spojitelnost s jinými slovy a rozdílná syntaktická funkce. (Do jiného slovního druhu může přejít beze změny i pouhý tvar ohebného slova a stát se slovním druhem neohebným. Vznikají tak z pádových forem jmen adverbia a předložky: honem, celkem, daleko, místy, z večerazvečera, kolem, místo; ze spojek tak vznikají částice: Vidím, že leží ‒ Že už zase leží! V citacích pak může být cokoli, co může být řečeno, beze změny substantivizováno: Nesnáším tvoje věčné „kdy přijdeš“. Předložkový pád jména může být základem dalšího typu k.: na břehunábřeží, bez břehubezbřehý; vzhledem k obdobným formám, kde však prefix nemá předložkový původ, lze vidět způsob jejich vzniku jako způsob prefixálně konverzní z prostého substantiva: doba > soudobý, mez > rozmezí; u sloves: skákatposkakovat. Doprovodným jevem změny tvaroslovné a slovnědruhové charakteristiky bývá ↗hlásková alternace.

Rozšiřující
Literatura
  • AGSČ, 2013.
  • Bednaříková, B. Slovo a jeho konverze, 2009.
  • Dokulil, M. Zur Frage der Konversion und verwandter Wortbildungsvorgänge und Beziehungen. TLP 3, 1968, 215–239.
  • Dokulil, M. Zur Frage der sog. Nullableitung. In Brekle, H. E. & L. Lipka (eds.), Wortbildung, Syntax und Morphologie, 1968a, 55–64.
  • Dokulil, M. Status a funkce tzv. kmenotvorné přípony slovesné v slovanském tvoření slov (v pohledu diachronním a synchronním). In Havránek, B. (ed.), Československé přednášky pro VII. mezinárodní sjezd slavistů ve Varšavě. Lingvistika, 1973, 241–249.
  • Filipec, J. K otázce konverze a přechodu slovních druhů v dnešní češtině. SaS 33, 1972, 122–129.
  • Lopatin, V. V. & I. S. Uluchanov. K sootnošenii jedinic slovoobrazovanija i morfologii. In Jedinicy raznych urovnej grammatičeskogo stroja jazyka i ich vzaimodejstvije, 1969, 119–131.
  • 1, 1986, 200–201, 487–488.
  • MSoČ 1, 2010.
  • Skoumalová, Z. Status tzv. kmenotvorných přípon slovesných v slovanských jazycích, zvl. v ruštině, 1975.
  • TSČ, 1962, 24, 56.
Citace
Zdenka Rusínová (2017): KONVERZE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KONVERZE (poslední přístup: 3. 12. 2024)

Další pojmy:

gramatika slovotvorba

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka