1. V klasických gramatikách syntaktický vztah (postaru nazývaný přiřazování), který spojuje minimálně dvě složky (a) téže syntaktické platnosti, (b) s touž n. podobnou sémantickou funkcí, (c) primárně s touž funkcí v rámci ↗AČ, resp. touž diskurzivní funkcí. Výrazy, kterými je k. realizována, se nazývají koordinační konstrukce (k.k.); obecně mají strukturu: k(onjunkt)₁ spojka k(onjunkt)₂… Typickou k.k. ukazuje (1):

Není zcela jasné, zda k. předpokládá i (d) touž gramatickou kategorii konjunktů. Takový předpoklad je nutný k vysvětlení negramatičnosti např. (2), protože podle (a) by měla být tato k.k. gramatická, a je nepřijatelný vzhledem ke gramatičnosti např. (3) a (4), predikované (a), neboť (d) predikuje její negramatičnost:

V závislostních teoriích potřebuje analýza k. speciální pravidlo, protože konjunkty k.k. nejsou ve vztahu závislosti jednoho na druhém (existence jednoho konjunktu není nutnou podmínkou existence druhého konjunktu). Navíc typická k.k. s členskou k. (viz dále) má distribuci nikoli jako spojka, nýbrž jako každý konjunkt této k.k.: Potkal jsem [Petra a Pavla] // *Potkal jsem [a] // Potkal jsem [Petra].

V č. jazykovědě vykrystalizovaly dvě koncepce k.: (1) koncepce akcentující vlastnost (a) a z (b) požadující jen to, aby mezi složkami nebyl vztah sémantické závislosti (např. Šmilauer v ✍NS, 1969); (2) koncepce požadující vedle (a) i (b). Zatímco v rámci (1) se za k. považují i spojení s opakováním týchž výrazů (Šli a šli; Gustav mě doveze tam a tam; A dál už byla jen voda a voda a voda) a spojení s výrazy koreferenčními zcela (Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka) n. částečné (Protoplazma je tuhá, lépe řečeno rosolovitá), v rámci (2) se tato spojení za k. nepovažují. Mezi koncepcemi typu (2) lze rozlišit názory (2a), které požadují, aby významová souvislost mezi složkami neměla charakter sémantické závislosti (✍MČ 3, 1987; ✍SČ, 1998), a názory (2b), které sémantickou závislost složek připouštějí (✍Sbg, 1972; ✍SS, 1990). Koordinovat lze:

(i) v rámci jedné syntaktické pozice ve větě; tzv. k. členská, jejímž výsledkem je koordinační skupina // několikanásobný větný člen. Konjunkty mohou být (a) nevětné, např. nominální [[Můj dobrý přítel] a [tvoje spolužačka ze základní školy]] pracují u stejné firmy, adjektivní [[nepříliš starý] a [dost hluchý]] pes, předložkové [[před] a [za]] domem aj.; koordinovat nelze ↗klitiky ani klitiky a neklitiky: *Petr [se a ho] myje; *Petr [se a jeho] myje × Petr myje [sebe a jeho]; (b) vedlejší věty: Líbí se mi, [[že se soustřeďuje na výklad] a [(že) nevyrušuje]]; [[Kdo se ptá] a [(kdo) nedostává odpověď]], bývá nervózní; (c) nevětný výraz a vedlejší větu: Přišel [[na návštěvu], a [aby si poslechl nová cédéčka]]   – k. smíšená;

(ii) věty hlavní; výsledkem k. je ↗souvětí souřadné; konjunkty mohou být (a) věty jednoduché: [[Pozvali jsme Pavla], ale [přišel Petr]], (b) věty komplexní: [[Zdálo se, jako by někdo zvonil], ale [ukázalo se, že to bylo skutečně jen zdání]]; [[[Petr nepřišel] a [neomluvil se]] a [[Pavel nepřišel] a [omluvil se]]]; k elipsám v souřadném souvětí (např. Petr se modlí ráno i večer, Pavel jen večer) viz ↗elipsa.

(iii) v rámci kompozit s elipsou v prvním konjunktu; [[dvou-] a [tří]pokojový] byt.

Pro k.k. typu Petr miluje své rodiče a je svými rodiči milován existuje dvojí analýza: jako k. typu (ii), tj. Petr [[miluje své rodiče] a [je svými rodiči milován]], n. typu (ii), tj. [[Petr miluje své rodiče] a [Petr je svými rodiči milován]]; v tradičních gramatikách se obdobný problém týká rozlišení několikanásobného přísudku a souřadného souvětí (viz ✍Hrbáček, 1960).

Konjunkty jsou v k.k. spojeny (a) ↗souřadicími spojkami (a, ale, ba, nebo, až (tří‑ a / nebo / až pětipokojový byt) nebo vícečlennými souřadicími spojovacími výrazy (buď – nebo, nejen – ale i aj.); (b) ↗juxtapozicí, tj. bez spojky (asyndeton): Petře, Pavle, Tomáši, pojďte už.

Všechny gramatické teorie rozlišují významové vztahy mezi konjunkty. Lze je vyjádřit spojkou a/nebo příslovci (Hned se smál (a // ale) hned plakal; Napřed se smál a // ale pak plakal; Smál se, a // ale jen proto neplakal), ve spojeních juxtapozičních je mnohdy, ale ne vždy možné s větší n. menší pravděpodobností rekonstruovat významový vztah z významu jednotlivých složek na základě znalostí světa a gramatických vlastností (a) a (b) k.k.; viz ↗inference.

V č. lingvistice se klasifikace k. poměrně výrazně liší. Nehierarchizovaně vztahy traktují např. Svoboda v ✍NS (1972) a ✍Sgk (1986), rozlišujíce – na základě principu: kolik různých množin spojovacích výrazů (přičemž stejný výraz n. stejné výrazy může obsahovat více množin), tolik typů významových vztahů – ↗vztah slučovací, ↗vztah stupňovací, ↗vztah odporovací, ↗vztah vylučovací, ↗vztah následkový, ↗vztah konfrontační a ↗vztah vysvětlovací. Někteří autoři vztahy nějak hierarchizují, v zásadě bez strukturálních důvodů: Trávníček v ✍MSČ (1949) rozlišuje vztah slučovací, odporovací (včetně stupňovacího) a vylučovací, Šmilauer v ✍NS (1969) vztah slučovací, stupňovací, odporovací a vylučovací a jako „zvláštní druhy“ uvádí opravu, zahrnutí, eventualitu a jiné pojmenování téhož, Kopečný v ✍ZČSk (1962) navrhuje vztah připojování (s podtypy připojování prostého a gradačního) a vztah odporovací (a uvnitř něho odporování vlastní s rektifikací a vylučování). Až inspirace ↗formální sémantikou vede gramatiky k pevnému bodu pro klasifikaci: jako základní chápou vztahy založené na logické spojce ↗konjunkce a vztahy založené na logické spojce ↗disjunkce, další pokládají za jejich významem speciálních spojek vyjadřované modifikace, viz ✍MČ 3 (1987), ✍SS (1990); ✍SČ (1998).

Syntax koordinace členské

Č. závislostní gramatika analyzuje k.k. dvěma způsoby (v č. jazykovědě pokládanými za ↗transformace): jako výsledek expanze, n. jako výsledek fúze. (a) O expanzi // rozšiřování jde tehdy, je-li v jedné syntaktické pozici umístěno více výrazů už v hloubkové struktuře věty: „… (A & B)…“: Otec a matka odešli. (b) O fúzi // sjednocování jde tehdy, jestliže se do jedné syntaktické pozice dostávají výrazy v důsledku v povrchové struktuře vypuštění členů/členů z jedné věty koordinace mezi větami, které jsou shodné s členy věty druhé (viz ↗elipsa): „(A – x) & (B – x) → (A & B) x“: Mám rád svou manželku & Mám rád svou maminku → Mám rád svou manželku a maminku.

Dvojí status k.k. se projevuje v možné homonymii k.k.; např.: Stál tam velký a černý pes (jeden pes, jde-li o expanzi, dva psi, jde-li o fúzi), Petr a Pavel urazili Josefa (jde o jeden děj, který Petr a Pavel vykonali společně (expanze), n. o dva časově distantní děje, vykonané jednou Petrem, jindy Pavlem (fúze)), Hlasování proběhlo v nepřítomnosti premiéra a předsedy ODS (v nepřítomnosti jedné osoby, která je premiérem a současně předsedou ODS (expanze), n. dvou osob, z nichž jedna je premiérem a druhá předsedou ODS (fúze); disambiguační roli tu mají znalosti světa; srov. velký a černý pes = dva psi, n. jeden pes × velký a malý pes = dva psi. Dvojznačnost mohou eliminovat (a) subjekt-predikátová shoda, je-li. k.k. podmětem: Přišel starosta a předseda ODS (rozšíření, tj. jedna osoba) × Přišli starosta a předseda ODS (fúze, tj. dvě osoby), (b) pokud koordinační skupina ze sémantických důvodů nemohla vzniknout fúzí; tak je tomu u predikátů implikujících svým významem, že některý z aktantů je minimálně dvouprvkový: Vltava a Labe se stékají u Mělníka ← *Vltava se stéká u Mělníka & *Labe se stéká u Mělníka.

Gramatologie k. také řeší otázku sémantické kompatibility konjunktů, tj. kontrast (a) Petr a Pavel leží na levém břehu Moravy × (b) ^#Petr a sídliště Rybárny leží na levém břehu Moravy. Jestliže (b) je v nějakém smyslu sémanticky „podivné“, pak v rámci tohoto modelu popisu se to dá vysvětlit tak, že je to důsledek toho, že nejsou splněny podmínky pro sjednocovací transformaci (sloveso ležet je homonymní), a struktura (b) je sice gramaticky správná, ale sémanticky deviantní; některé gramatiky pokládají takové struktury ovšem za negramatické.

Méně pozornosti věnuje č. syntax distribuci spojek a asyndetonu. Obecné pravidlo je, že k.k. s dvoukonjunktovou strukturou vyžaduje spojku: *Petr, Pavel jsou na dovolené. Pro vokativní k.k. to neplatí: Petře, Pavle, běžte se umýt // Petře a Pavle, běžte se umýt; Vážené dámy, vážení pánové, srdečně vás vítám // Vážené dámy a vážení pánové, srdečně vás vítám. V otázkách se mohou do k.k. dostat tázací výrazy, které nesplňují podmínky (a) a (b) pro k., ale jen podmínku (c); pak je k dispozici spojková i asyndetická k.: Telefon vynalezl Bell v 19. století // *Telefon vynalezl Bell a v 19. století × Kdo kdy vynalezl telefon? // Kdo a kdy vynalezl telefon? Pravidlo, že k.k. s dvoukonjunktovou strukturou vyžaduje spojku, zajišťuje interpretaci dvou atributivních adjektiv beze spojky mezi nimi jako nikoli k., nýbrž jako postupné „rozvíjení“: velký a černý pes = dva psi, n. jeden pes × velký černý pes = jeden pes; viz ↗přívlastek postupně rozvíjející. K.k. s více než dvoukonjunktovou strukturou vyžaduje spojku mezi posledními dvěma konjunkty, přičemž absence spojky mezi předcházejícími konjunkty se analyzuje jako její elipsa: V kostele jsem viděl [Pavla, Evu, Janu a Marii] // *[Pavla a Evu, Janu, Marii]. K.k. bez elipsy spojky jsou příznakové a označují se jako polysyndeton: V kostele jsem viděl [Pavla a Evu a Janu a Marii]. Ve spojkové vícekonjunktové k.k. mohou být konjunkty interpretovány jako k. dvou n. více k.k.: Ve čtvrtfinále se utkají Česko a Polsko a Německo a Francie nabízí (silou pragmatického faktoru; viz např. ↗konverzační logika n. ↗teorie relevance) spárování ‘Ve čtvrtfinále se utkají [Česko a Polsko] a [Německo a Francie], což standardní k.k. se spojkou mezi posledníma dvěma konjunkty nenabízí: Ve čtvrtfinále se utkají Česko, Polsko, Německo a Francie.

Je-li k.k. v pozici podmětu, jsou nastoleny syntaktické podmínky pro subjekt-predikátovou shodu. Protože v k.k. mohou být jména s různými rysy rodu, živostnosti a čísla, a jedno z nich je nutně blíž predikátu, je shoda s několikanásobným subjektem předmětem deskripce i kodifikační preskripce ve všech č. syntaxích, srov. např. Petr a Pavel přišli // *přišel pozdě × Pozdě přišli // přišel Petr a Pavel. Pro č. je typická shoda v matematických formulích obsahujících k.k.: je-li posponový výraz pět a výše, je shoda s ním (tedy sg.), je-li posponový výraz dvě – čtyři, je shoda s k.k., tedy pl.: tři a tři je šest × dvě a dvě jsou čtyři. Viz ↗subjekt-predikátová shoda.

V k.k. obsahujících nominální konjunkty dochází k ↗elipse výrazu v jednom konjunktu, který je obsažen v obou konjunktech. Předpokladem elipsy tohoto typu je lexikální identita obou výrazů, nikoli identita gramatických rysů. Vynechán může být:

(1) společný atribut, a to (a) adjektivní atribut v druhém konjunktu: české jídlo a české pití → české jídlo a české pití; v případě, že atributy modifikují jména s různým rodem, vzniká nutně k.k. nerespektující shodu adjektiva s druhým konjunktem: český jazyk a česká literatura → český jazyk a česká literatura; (b) genitivní n. předložkový atribut v prvním konjunktu: dům z cihel a chata z cihel → dům z cihel a chata z cihel × *dům z cihel a chata z cihel);

(2) společná nominální hlava, a to v prvním konjunktu: český jazyk a slovenský jazyk → český jazyk a slovenský jazyk × *český jazyk a slovenský jazyk. Pokud má k.k. strukturu derivovanou fúzí, zůstává nominální hlava v sg., ač má interpretaci pl. Formu pl. může získat při postpozici atributu: *český a slovenský jazyky × jazyky český a slovenský.

Syntax koordinace vět hlavních

V tradiční gramatologii se analyzuje jako syntax souvětí souřadného. Viz ↗souvětí souřadné.

2 Formální analýza koordinace

2.1 Vlastnosti koordinovaných složek

K. složky mohou být různého typu, v závislosti na spojce (viz ↗koordinační spojka): (i) morfy v (1a), (ii) slova neboli „hlavy“ v (1b) (kromě klitik, viz (1g)), tzv. lexikální k., (iii) fráze (NP, DP, AP, AdvP, VP, PP), tzv. frázová koordinace v (1c,d) a (iv) věty (TP/CP) v (1e,f,h), tzv. větná koordinace. Subjekt druhé koordinované věty je/musí být malé pro, pokud je koreferentní se subjektem první věty (který může být též nulový):

K. složky mohou být dvě (tzv. dvoučlenná/binární k.), n. jich může být víc (vícečlenná k.), v závislosti na spojce (adverzativní k. je pouze binární). K. složka může obsahovat další k. složky, viz (2):

K. složky musí být přilehlé, tj. smí být odděleny pouze spojkou. Ve (3b) nejde o k. nominálních frází, ale o k. vět s výpustkou (↗elipsa) ve druhé větě. Ve (3c) má fráze a to hned funkci adjunktu (✍Progovac(ová), 1997; ✍Abeillé(ová), 2005) a ne koordinované složky:

Sémanticky symetrické k. složky jsou permutabilní; složky v sémanticky asymetrickém vztahu (✍Culicover & Jackendoff, 1997) vyjadřujícím přípustku (4a), hierarchii (4b), časovou následnost apod., n. idiomatické výrazy (4c,d) permutabilní nejsou:

K. složky musí být syntakticky a sémanticky rovnocenné (paralelní), viz ✍Chomsky (1957): coordination of likes constraint). Ve frázové k. mohou být složky různých kategorií (✍Bayer, 1996), viz (5a, b), ale každá musí být kompatibilní s funkcí, kterou zastává celá koordinační konstrukce ve větě (tzv. Wasow generalization). Nominální výrazy musí mít správný pád, viz (5c). Slovesné výrazy se mohou lišit časem, způsobem i shodou, pokud uspokojují syntaktickou subkategorizaci výrazu, na kterém závisejí, viz (5d):

Z hlediska sémantického musí být složky stejného n. podobného typu (✍Partee(ová) & Roth, 1983) a nést stejnou sémantickou roli (theta‑roli). Akceptovatelnost sémantické nerovnocennosti však závisí též na kontextu a pragmatické motivaci, srov. (6b) a (6c) (Karlík v ✍SČ, 1998):

Ve větné k. musí být k. hlavní věty též sémanticky a pragmaticky kompatibilní, tzn. že jejich obsahy spolu musí významově souviset (tradičně se mluví o souřadném souvětí), srov. (7a) a (7b). (7b) však může být správná odpověď v diskurzu, viz (7d). U k. vět vedlejších (jejímž výsledkem je v tradičních gramatikách několikanásobný větný člen, stejně jako u frázové k.) jde především o to, aby každá věta byla syntakticky a sémanticky kompatibilní s predikátem, na kterém závisí, viz (7c):

K. věty (CP) mohou být dále různého syntaktického typu (oznamovací, tázací, rozkazovací,…), pokud tvoří jeden výpovědní akt (viz také ↗ilokuční akt). Lze tedy např. kombinovat oznamovací větu s větou rozkazovací (a naopak), viz (8a, b), n. větu oznamovací s větou tázací, viz (8c). Jde zde typicky o asymetrickou koordinaci (^#Já odpovím, a zeptej se), sémanticky blízké subordinaci (Pokud se zeptáš, odpovím), viz ✍Culicover & Jackendoff (1997).

V č. (stejně jako v dalších slovanských i neslovanských jaz., např. v maďarštině, ✍Lipták(ová), 2001) paralelismus neplatí u k. tázacích slov, tzn. že lze koordinovat tázací slova/fráze mající různé sémantické role a různé syntaktické funkce, viz (9). Z hlediska diskurzivního jsou však tázací výrazy rovnocenné, neboť jde o fokalizované elementy sdílející rys [+fokus] (✍Škrabalová, 2004a; ✍Škrabalová, 2007b):

Extrakce jedné n. pouze z jedné k. složky není možná (✍Ross, 1967: coordinate structure constraint). ✍Munn (1993) však ukazuje, že extrakce je možná ze všech složek najednou (tzv. across the board extraction // ATB Extraction), srov. (10a) a (10b):

2.2 Typy koordinačních konstrukcí

2.2.1 Syntax

Z hlediska syntaktického lze rozlišit následující typy koordinačních konstrukcí (např. ✍Haspelmath, 2004; ✍Haspelmath, 2007; ✍Progovac(ová), 1997ad.):

a) asyndetická k. (↗asyndeton, ↗juxtapozice), tj. k. bez spojek. Asyndeton je typický pro enumeraci v (11a) a příznaková spojení v (11b):

b) syndetická k., tj. k. se spojkami. Pouze jedna spojka je možná mezi dvěma k. složkami. V rámci vícečlenné k. lze použít jednu spojku (před poslední složkou), n. více spojek (před každou složkou), tzv. ↗polysyndeton, viz (12a, b). V případě jedné spojky však není třeba mluvit o elipse spojky (viz sekce 2.3). Polysyndetická k. v (12c) je považována za příznakovou:

c) korelativní k., ve které se spojka kombinuje s určitým spojkovým/adverbiálním výrazem před první složkou: buď – (a)nebo, i – i, ani – ani, ne(jen) – ale (i). ✍Progovac(ová) (1998a) používá termín conjunction doubling, který však lze aplikovat pouze v případech, kdy iniciální výraz je shodný se spojkou mezi k. složkami. V č. je korelativní k. možná se spojkou i a ani, ale ne se spojkou a, viz (13a). Korelativní k. lze tvořit rovněž pomocí dalších nominálních a adverbiálních výrazů: jak(ý) – tak(ový), čím – tím, hned – hned:

d) k. sekvence dvou n. více frází (tzv. argument cluster coordination, ✍Mouret, 2006) v případě, kdy větná k. s elipsou není možná:

e) eliptické k. s výpustkou (↗elipsa), jako např. ↗gapping, ↗VP‑elipsa, n. ↗sluicing:

2.2.2 Sémantika

Z hlediska sémantického lze rozlišit tři základní k. podle sémanticko‑logického vztahu mezi koordinovanými složkami: ↗konjunkce (slučovací vztah) a ↗disjunkce (vylučovací vztah), event. adverzativnost (odporovací vztah; ten je ale často analyzovaný jako konjunkce), viz (16a,b,c). Jde‑li o k. větnou, mohou se k těmto základním vztahům mezi větnými obsahy připojit další pragmatické (diskurzivní) významy, např. časová následnost, příčina, důsledek apod. (různí autoři uvádějí tedy vztahy stupňovací, důsledkový, konfrontační, příčinný, n. vysvětlovací (srov. ✍ČM, 1981; ✍Sgk, 1986; ✍SČ, 1998). Tyto vztahy lze explicitně vyjádřit použitím adverbiálií, jako v (16d,e):

Nevětné koordinace denotují naopak plurálovou entitu tvořenou denotací všech složek, ať jde o konjunkci v (17a) n. o disjunkci v (17b):

Věty obsahující plurálovou entitu tvořenou nominální konjunkcí mohou pak mít kolektivní n. distributivní interpretaci, tzn. denotovat jeden n. dva děje (events) n. stavy, viz (18a). Pouze jedna interpretace je možná, pokud: (a) predikát svým významem implikuje, že některý z jeho argumentů musí být dvouprvkový (pouze kolektivní interpretace v (18b)), (b) je použita spojka i, která fokalizuje každou k. složku (pouze distributivní interpretace v (18c)), (c) je ve větě přítomen výraz explicitně referující na jeden n. na dva děje/stavy, viz (18d). Jedna z interpretací může být též pragmaticky pravděpodobnější, viz (18e):

Možnost dvojí interpretace pro k. v (18a) a v (19) se tradičně vysvětluje tím, že k. skupina může být výsledkem dvou různých operací: ↗fúze, n. ↗expanze. O fúzi jde, když je nevětná k. výsledkem koordinací dvou vět s výpustkou ve druhé větě (tzv. conjunction reduction v rané ↗TGG; ✍Chomsky, 1957). Vypuštěné členy v druhé větě jsou shodné s členy první věty: [NP1 VP] & [NP2 VP] → [NP1 & NP1] VP, viz (19a). Tato analýza je však problematická pro k. s kolektivní interpretací v (20), pro které je větná varianta negramatická, i pro kalkul shody s koordinovaným subjektem (viz sekce 2.2.3). O expanzi jde v případě, je‑li v jedné syntaktické pozici rovnou v hloubkové struktuře umístěno více složek (např. ✍Dik, 1997): [NP1 & NP2] VP, viz (19b):

V soudobých pracích je k. analyzována jako jedna syntaktická jednotka (ConjP; viz sekce 2.3) obsahující nejmenší možné složky, tzn. že k. složek menších než věty není analyzována jako k. vět s elipsou. Distributivní interpretace k. pak není kalkulována syntakticky, ale sémanticky, stejně jako u nominálních složek v plurálu. ✍Link (1984) a ✍Landman (1989) rozlišují např. nominální složky typu sum (skupina jedinců) a group (jeden víceprvkový jedinec). Pokud je plurálový subjekt děti v (21) analyzován jako group, interpretace celé věty je kolektivní, pokud je analyzován jako sum, interpretace je distributivní. Totéž lze aplikovat na koordinovaný subjekt Jana a Pavel v (19):

Dvojí intepretaci v (22) je též možno vysvětlit bez elipsy: jedná‑li se o dva jedince, jde o k. dvou argumentů (DP), jedná‑li se o jednoho jedince, jde o k. dvou jmenných predikátů (NP), která je komplementem nulové hlavy D (✍Škrabalová, 2004a; ✍Škrabalová, 2004b):

Eliptická analýza je nutná pouze v případech, kdy k. obsahuje jedno jméno v singuláru, ale referuje na dva jedince, jako v (23), kde jde o dva psy (✍SČ, 1998):

Za sémanticky ekvivalentní koordinaci lze považovat ↗komitativní konstrukce (viz ✍Škrabalová, 2003a), ve kterých je druhá složka uvedena předložkou s(e). Rozlišují se tzv. komitativní k. ve (24a) a komitativní konstrukce s plurálovým zájmenem (Plural Pronoun Construction, PPC) ve (24b). Komitativní konstrukce mají vždy kolektivní interpretaci:

Za sémanticky (a syntakticky) zvláštní konstrukce lze naopak považovat: (a) opakování stejných výrazů mající zesilující funkci ve (25a), (b) spojení koreferenčních výrazů ve (25b), (c) ustálené výrazy ve (25c) a (d) asyndetické výrazy s idiomatickou interpretací (frazémy) ve (25d):

✍Haspelmath (2004) však považuje i opakování stejných výrazů za speciální druh k., tzv. augmentative coordination. ✍De Vries (2006) pak navrhuje (pro angl. a nizozemštinu) analyzovat i spojení koreferenčních výrazů typu jako druh k., tzv. specifying coordination, ve které druhá složka specifikuje první (tzn. že druhá složka je logickou podmnožinou první složky).

2.2.3 Shoda s koordinační skupinou

Koordinační skupina v pozici podmětu/subjektu se shoduje s přísudkem/predikátem v osobě, čísle a rodu (u participií a nominálních predikátů). Shoda v čísle je buď úplná (totální, tzn. s celou k.), n. částečná (parciální, tzn. pouze s první složkou), a její realizace závisí především na pozici subjektu (✍Škrabalová, 2007a). Pokud je subjekt ve větě před predikátem (ve Spec‑TP), shoda je úplná, tzn. plurálová v případě k. dvou složek v singuláru, viz (26a). Pokud je subjekt za predikátem (ve Spec‑vP), shoda je buď úplná, n. pouze s první složkou, viz (26b). Částečná shoda není možná s kolektivními predikáty, viz (26c). Stejnou asymetrii lze pozorovat v mnoha dalších slovanských i neslovanských jaz. (viz ✍McCloskey, 1986, pro irštinu, ✍Aoun & Benmamoun ad., 1994, pro arabštinu, ✍Camacho, 2003, pro španělštinu):

Shoda v rodu se uplatňuje v případě úplné shody v čísle a rodu a je dána rodovou hierarchií (agreement resolution rules, ✍Corbett, 1983): mask.živ. < mask.neživ. < fem. < neutr., viz (27a,b). Výjimku představuje koordinace dvou neuter v sg., jež vyžaduje shodu na ‑y (jako fem. v pl.) a ne očekávanou shodu na ‑a (vs. neutra v pl.), viz (27c). Shoda v osobě je dána hierarchií osob: 1 < 2 < 3, viz (27d). Shoda s koordinovanými VPn. vedlejšími větami v pozici subjektu je v neutru sg., viz (27e). Stejná pravidla platí u komitativních konstrukcí, viz (24) výše:

Shoda koordinovaných jmen s modifikujícími adjektivy a determinanty je též úplná n. částečná, v závislosti na jejich pozici (✍Škrabalová, 2004a; ✍Škrabalová, 2004b). Shoda jmen s postnominálním adjektivem musí být úplná, viz (28a). Částečná shoda v (28a) znamená, že adjektivum má skopus pouze přes druhou složku. Shoda s prenominálním adjektivem může být pouze částečná, i když má adjektivum skopus přes celou k., viz (28b):

2.3 Syntaktická struktura koordinace

V rané TGG (✍Lakoff & Peters, 1969; ✍Jackendoff, 1977) je k. analyzována jako vícehlavá a nebinární struktura, ve které každá složka (konjunkt) je syntaktickou hlavou a všechny konjunkty mají stejný syntaktický status. Tyto analýzy jsou založeny na intuici o paralelismu konjunktů, jejich nevýhodou je však to, že spojka nemá v těchto strukturách žádný syntaktický status. Podobné nevýhody mají multidimenzní přístupy (✍Goodall, 1987; ✍de Vries, 2005), ve kterých je k. analyzována jako unie dvou (n. více) větných stromů, jejichž rozdílné uzly existují v paralelních rovinách. Spojka je do struktury vsunuta během linearizačního procesu probíhajícího na fonologické rovině, což je problematické vzhledem k sémantické roli spojky v rámci koordinační skupiny. Tyto analýzy jsou též problematické pro asymetrické konjunkty a jsou v rozporu s daty (poprvé v ✍Rossovi, 1967), která ukazují, že spojka s následujícím konjuktem funguje jako jedna prozodická a syntaktická jednotka, tzn. že může být dislokována vpravo a použita mimo koordinační konstrukce. Na základě těchto dat se dnes formální lingvisté shodují na tom, že spojka tvoří frázi (n. subfrázi) s konjunktem, který ji následuje (v jaz. s iniciální hlavou jako je č.). Na syntaktický status spojky a konjunktů se však názory liší. V TGG je spojka analyzována jako syntaktická hlava (Conj, &) a druhý konjunkt jako její komplement. Status prvního konjunktu je různý, všem analýzám je však společné, že oba konjunkty jsou v asymetrickém vztahu. ✍Munn (1993) např. považuje frázi ConjP za adjunkt k prvnímu konjunktu, viz (29a), což umožňuje vysvětlit dislokaci ConjP a částečnou shodu s prvním konjunktem v (26b). ✍Kayne (1994) považuje první složku za adjunkt k frázi ConjP, což umožňuje vysvětlit, že ConjP nemá stejnou distribuci jako první konjunkt, např. ve větách s kolektivními predikáty v (20). V analýze ✍Johannessen(ové) (1998) má k. binární strukturu typu ↗X‑bar, viz (29b), ve které je první konjunkt analyzován jako specifikátor, jež předává své rysy frázi ConjP podle obecné shody mezi hlavou a specifikátorem (Specifier‑Head Agreement):

Asymetrická analýza k. je však též problematická, jelikož první složka nemůže vázat ani reflexivum ani ↗negativně polaritní výrazy ve druhé složce v (30), což podle ✍Progovac(ové) (1999) znamená, že první konjunkt syntakticky neovládá (c‑command) druhý konjunkt:

Iniciální element v korelativní k. bývá analyzován jako adverbiální adjunkt (✍Johannessen(ová), 1998; ✍Johannessen(ová), 2005) n. focus particle (✍Hendriks(ová), 2004) v germ. jaz., a jako spojka v rom. jaz. (✍Mouret, 2006). ✍Škrabalová (2003b), ✍Škrabalová (2004a) navrhuje, že iniciální element (v češtině i, ani, buď, ne však a) realizuje hlavu Dist°, viz (31), která selektuje ConjP s určitou spojkou a zároveň nutí distributivní interpretaci celé k. (též ✍de Vries, 2005):

Vícečlenné k. jsou pro Johannessen(ovou) vždy hierarchicky uspořádané binární k., viz (32). Pro k., které nemají hierarchickou interpretaci, je však vhodnější Zoernerova rekursivní struktura typu vP‑shell (✍Zoerner, 1999) ve (33), ve které jsou všechny konjunkty mimo posledního považovány za specifikátory spojky. Spojka je generována v poslední (nejspodnější) hlavě a kopíruje se do ostatních hlav buď na povrchu, n. skrytě (na rovině LF). Vzhledem k tomu, že binární k. nemohou mít nulovou hlavu, jsou analýzy typu ConjP problematické též pro juxtapozici, kde není realizována žádná spojka, viz (11) výše.

Existují další varianty pro strukturu ConjP (✍Progovac(ová), 1997; ✍Camacho, 2003, aj.), žádná však nevysvětluje uspokojivě všechny vlastnosti k. konstrukcí. Asymetrická a endocentrická struktura k. není akceptována v jiných formálních, ale netransformačních syntaktických modelech (např. ↗HPSG, viz ✍Pollard & Sag, 1994, n. ↗LFG, viz ✍Dalrymple(ová), 2001). V těchto modelech jsou k. považovány za symetrické exocentrické struktury a spojka za markern. tzv. slabou hlavu (weak head, ✍Abeillé(ová), 2005, tzn. hlavu, která selektuje svůj komplement a přebírá většinu jeho rysů včetně gramatické kategorie). Výsledkem kombinace spojky se svým komplementem je fráze ve (34), která má vlastnosti komplementu a navíc rys [+ koord]:

Viz také ↗koordinační spojka, ↗komitativní konstrukce.