Referenční shoda výrazů v textu (tj. totožnost jejich referentů, tj. entit, ke kterým odkazují), např.

Zpravidla se rozlišuje (A) k. gramatická a (B) k. textová. Při gramatické k. (A) se užití jazykových koreferenčních prostředků řídí gramatickými pravidly, zatímco k. textová (B) se vyjadřuje jazykovými prostředky (anaforickými a kataforickými), které jsou vágní. Hranice mezi (A) a (B) není ostrá (srov. ✍Hajičová & Panevová ad., 1985; ✍Hajičová & Panevová ad., 1986; ✍Hajičová & Panevová ad., 1987).

Za případy k. gramatické (A) se ve ↗FGP pokládají:

1. Vztažná zájmena v relativní (vztažné) větě: (i) Podej mi knihu, která leží na stole / ve které je vyfotografováno zatmění Slunce; (ii) Ukázal mi knihu, jejíž obálku ilustroval Josef Čapek. Vztažná zájmena který/jenž/jehož se vážou ke svému antecedentu v řídící větě, na němž vztažná klauze závisí, a shodují se s ním v rodě a čísle (nikoli v pádě; jejich pád je určen funkcí relativa uvnitř vztažné klauze). Příklady (i) a (ii) se liší v tom, že (i) se váže ke svému antecedentu přímo (jako dceřiný uzel závisející na slovese ve vztažné klauzi), zatímco v (ii) je mu podřízen nepřímo prostřednictvím svého nadřízeného substantiva (obálka v příkladu (ii)). Viz také ↗vztažná věta.

2. Reflexivní zájmeno (ve slabém i silném tvaru, srov. ↗reflexivní sloveso) v těch pozicích, kde je (v řadě koncepcí) pokládáno za větný člen (Honza_i se_i holil a díval se na sebe_i do zrcadla), a reflexivní zájmeno přivlastňovací svůj (Honza_i poslal pohlednici i své_i babičce). Posesívní reflexivum primárně koreferuje se subjektem věty. V 1. a 2. osobě se však v této pozici vyskytuje často i posesívní zájmeno příslušné osoby (srov. Děkujeme vám za gratulaci k našemu sňatku), viz i jazyk reklamy, kde se zájmenu 2. os. dává přednost před reflexivem (Přijďte si k nám vybrat Vaše nové auto!); často se zájmeno 2. os. místo reflexiva objevuje tehdy, když má být vyjádřeno vykání: Pane Nováku, přijďte si k nám vybrat Vaše nové auto. V pracích ✍Daneš & Hausenblas (1962); ✍Bílý (1981); ✍Panevová (1986); ✍Čmejrková (1998); ✍Čmejrková (2011) se ukazuje, že ve 3. os. se zájmena svůj používá pro koreferenci ke kterémukoliv (i zapuštěnému, popř. i povrchově nevyjádřenému) subjektu/konateli, srov. Autoři_i líčí zápas venkovanů_j o svou_j půdu (= venkovani zápasili o svou půdu); Prezident_i omilostnil J. Odložila_j za způsobení smrti svého_j otce (= J. Odložil způsobil smrt svého otce). Přítomnost několika „hloubkových“ subjektů vede často k víceznačnosti: Tomáš_i vytýkal Janovi_j zveřejnění svých_i/j rukopisů; Otec_i našel děti_j spokojeně si hrající ve svém_j/i pokoji. Viz také ↗teorie vázání.

3. Potenciální subjekt infinitivních konstrukcí, v nichž infinitiv má funkci patientu, popř. záměru, po jistých řídících slovesech nazývaných slovesa ↗kontroly. Jsou to slovesa, jejichž některý aktant jakožto kontrolující člen (controller) (gramaticky) kontroluje potenciální subjekt infinitivu (jakožto člen kontrolovaný, controllee). ✍SČ (1998) mluví u těchto konstrukcí o „infinitivu tautoaktantovém“ (Vrátil se mu vynadat) a „heteroaktantovém“ (Poslali ho přinést pivo). V tomto pojetí pak ovšem slovesa jako přát si, hodlat, rozhodnout se řídí jak infinitiv tautoaktantový (Přál si jít do kina), tak heteroaktantový (Přál si být zařazen do kursu pro pokročilé (od vedoucího družstva)), pokud je kontrolovaný člen v pasivu. ✍Panevová (1993), ✍Panevová (1996) třídí slovesa kontroly (s infinitivem objektovým a záměrovým) podle typu „kontroloru“, tj. aktantu slovesa kontroly, s nímž koreferuje (nevyjádřený) subjekt infinitivu. Kontrolorem může být Konatel (Aktor): Jan_i se rozhodl /Sb_i/ jít na koncert; Jan_i si zvykl /Sb_i/ být pokládán spolužáky_j za premianta; Adresát: Děkan_i doporučil studentovi_j /Sb_j/ zopakovat si ročník; Patient: Otec_i poslal syna_j /Sb_j/ studovat do Oxfordu. U některých sloves (slíbit, odepřít) může být kontrolorem jak Konatel (Rodiče_i odepřeli dětem_j /Sb_i/ doprovodit je do kina), tak Adresát (Rodiče_i odepřeli dětem_j /Sb_j/ dívat se večer na televizi). Gramatická k. obdobného typu je přítomna i u tzv. „slovanského akuzativu s infinitivem“ (viz ↗konstrukce akuzativu s infinitivem); seznam sloves řídících tento typ konstrukce je širší než jen slovesa smyslového vnímání: Dívka_i spatřila chlapce_j /Sb_j/ vcházet do vrat; Slyšela Dominga zpívat árii; Poslali autorovi_i /Sb_i/ podepsat smlouvu; Přivedl koně okovat (srov. ✍Panevová, 2008; ✍MSoČ 2, 2014); viz také ↗kontrola.

4. Vlastnost kontrolovat sdílejí i některá slova řídící infinitivní subjekt a atribut, kde jde rovněž o k. mezi členem závislým na řídícím slovese (nejčastěji je to beneficient (i), může to však být i člen všeobecný (ii)), např. (i) Pro starší lidi_i je obtížné /Sb_i / chodit na úřad tak daleko, (ii) Bylo náročné zhlédnout všechny festivalové snímky. V generativní gramatice je část takových případů pokryta operací ↗tough-movement (It is difficult to do linguistics → Linguistics is difficult to do), srov. např. ✍Hicks (2009). Č. nemá analogickou transformaci, avšak repertoár výrazů s touto vlastností kontroly je zřejmě širší, než se pod uvedeným názvem analyzuje v angl.; v č. kromě hodnotících adjektiv v přísudku jako v (i) a (ii) výše jsou to slovesa vyjadřující pocity jako líbit se, potěšit, zajímat, bavit apod. (Janu_i těší/uspokojuje /Sb_i/ chodit do tanečních; Janě_i se líbí /Sb_i/ navštěvovat plesy), srov. ✍Panevová (2011). U kontrolovaných atributivních infinitivů závislých na vyjmenované třídě řídících substantiv je kontrolor buďto vyjádřen jako závislý na stejném substantivu (iii), n. je všeobecný (iv): (iii) Janinu_i snahu /Sb_i/ přispět na charitativní sbírku pořadatelé ocenili; (iv) Pokus_gen překonat /Sb_gen/ na olympiádě světový rekord ve skoku do výšky se nezdařil.

5. Jako gramatická koreference se dá vykládat také nepřítomnost povrchového vyjádření některého z aktantů nominální konstrukce (✍Panevová, 1996; ✍Panevová, 2011): (i) Soudce_i přinutil vězně_j k /Sb_j/ přiznání; (ii) Paní_i podezírala komornou_j z /Sb_j/ krádeže stříbrných příborů; (iii) Dcera_i překvapila matku_j /Sb_i/ náhlým odjezdem. Na rozdíl od infinitivní kontroly je u nominalizace zpravidla možné kontrolovaný člen povrchově vyjádřit (… přinutil vězně k jeho přiznání). U některých nominálních konstrukcí s možností k. mezi dvěma jejími členy je koreference fakultativní; pokud ovšem není naplněna, musí být člen explicitně vyjádřen, jako v (iv) Dcera_i překvapila matku_j náhlým odjezdem svých dětí_k (✍Panevová, 2011).

(B) K. textovou rozumíme užití takových jaz. prostředků, které odkazují k objektu již zmíněnému (↗anafora), n. (v č. řidčeji) k objektu, který teprve bude v diskursu instalovat (↗katafora). Prostředky pro vyjádření anafory a katafory jsou – na rozdíl od k. gramatické probírané v odd. (A) – vágní. Patří k nim i nulové užití zájmena: Chlapec_i potkal učitele_j a /Sb_i/ pozdravil ho_j; Tomáš_i se domluvil s Jardou_j, že /Sb_i/j/ ho_j/i odveze na nádraží; indexy tu označují primární chápání koindexace, v notaci není zastoupena koindexace s nějakým dalším objektem známým z kontextu či situace. Taková sekundární interpretace může nastat např. i u typu Dědeček_i slíbil, že k nám v neděli /Sb_i/k/ přijde (na rozdíl od gramaticky kontrolované k. u infinitivu Dědeček_i slíbil /Sb_i/ přijít k nám v neděli). Stejná situace může nastat i u katafory: (i) Po /Sb_i/k/ příchodu do místnosti zapnul Tomáš_i televizor (ii) Kdykoliv /Sb_i/k/ je_j hrál, protivili se Milanovi_i Čechovovi hrdinové_j z celé duše. V jistých kontextech se některé významy těchto vágních prostředků redukují omezeními danými např. kongruencí: Tomáš_i se dohodl s Janou_j, že /Sb_i/k/ ji_j/l odveze na nádraží. Užití anaforického odkazovacího aparátu není tedy vázáno gramatickými pravidly; v zájmu porozumění je ovšem žádoucí, aby těchto prostředků bylo použito konzistentně tak, aby výsledný diskurs byl koherentní.

Otázky vyjádření referenční totožnosti a příbuznosti zkoumá v rámci zjišťování „nové“ informace v textu a z hlediska realizace různých typů ↗tematických posloupností  ✍Daneš (1968), ✍Daneš (1979), ✍Daneš (1999). Typy tematických posloupností, jak je definoval ✍Daneš (1968), analyzuje v rámci textové syntaxe také ✍Hrbáček (1994). Způsoby vyjádření totožnosti referentů („objektů řeči“) v nadvětném kontextu zkoumá též ✍Zimová (1994). U ✍Hajičové & Vrbové (1981) a ✍Hajičové & Panevové ad. (1987) se předpokládá, že účastníci diskursu sdílejí jistou společnou zásobu znalostí o jeho předmětu. Je‑li diskurs plynulý, uplatňuje se při textové k. stupeň aktivovanosti jednotlivých prvků této společné zásoby znalostí, čímž mluvčí usnadňuje posluchači identifikaci referenčních vztahů. Anaforický vztah není vždy v užším smyslu koreferenční (srov. V hospodě seděli dva sousedé. Jeden kouřil dýmku, druhý držel cigáro), jak ukazují i výše citované práce, viz ✍Daneš (1979), ✍Zimová (1994); nově viz ✍Nedolužko(vá) (2011), viz také ↗asociační anafora, ↗izotopie. K dalším typům rozboru lexikální a zájmenné deixe a anafory přispěl ✍Hlavsa (1975). Viz také ↗teorie vázání.