V klasické gramatice se za korelativa považují zájmenné výrazy, které jsou syntakticky součástí maticové věty a vztahují se k výrazu ve větě do ní zapuštěné. Jsou to zvl. (1) tzv. odkazovací zájmena a zájmenná příslovce typu ten, tak, takový, tolik, tam v maticové větě, s nimiž je koreferentní relativní zájmeno n. příslovce ve větě vedlejší: Dám odměnu tomu, kdo najde můj prsten; Dám ti tolik, kolik si budeš přát; Šel tam, kam ho nohy nesly (analýza viz ↗vztažná věta s lehkou hlavou). V některých mluvnicích se za k. (n. taky koreláty) považují výrazy, které se nevztahují k relativu; např. (2) zájmeno to (samo n. v předložkové skupině) v maticové větě, jejímž komplementem je finitní obsahová věta n. infinitivní obsahová věta: Mrzí mě (i/ne) to, že mi lhal; Nutil ho k tomu, aby se omluvil // omluvit se (analýza viz ↗obsahová věta); (3) zájmeno to (samo n. v předložkové skupině) n. zájmenné příslovce v maticové větě, jejímž adjunktem je příslovečná věta: Obelstil ho tím, že si vzal černé brýle; Zvítězili díky tomu, že začalo pršet (analýza viz ↗restriktivní věta spojková).