Ta součást substantivního výrazu (příp. celý substantivní výraz), která udává množství objektů, o kterých se vypovídá. K. jsou tedy především ↗číslovky základní – určité i neurčité (jeden, pět, sto, několik ...) a ↗zájmena neurčitá (všichni, každý, vše, nikdo, žádný, někteří ...). Příklad k. tvořícího součást ↗nominální skupiny: Všichni lidé jsou smrtelní, příklad samostatného kvantifikátoru: Na schůzi se nikdo nedostavil. Lze najít řadu pomezních případů, kdy je možné samostatnost postavení k. klasifikovat různě v závislosti na kritériích: Vše, čeho člověk užívá, z šlechetné práce vyplývá (vše nestojí sice samostatně, ale je řídícím členem celé skupiny); Estébáků přišlo pět (pět lze chápat buď jako doplněk, n. jako odtržený přívlastek – druhé řešení má tu výhodu, že vysvětluje gen. v subjektu, jinak velmi vzácný; viz ↗genitiv) apod.; speciální problém představuje tzv. ↗plovoucí kvantifikátor: Všichni muži jsou zbabělci – Muži jsou všichni zbabělci; o syntaktických vlastnostech k. v č. viz Kopečný v ✍ZČSk (1962:149), ✍Hlavsa (1975); o syntaktických důsledcích změny substantivum → kvantifikátor (Snil o moře pivech / o moři piv) např. ✍SČ (1998:322); viz také ↗semilexikální kategorie.

Hranice pojmu k. může být stanovena různě; není např. zcela jasné, zda mají být mezi k. počítány i některé částice (Ani zrno nazmar! s významem Ani jediné zrno nazmar!), mezi k. nepatří ovšem vyjádření kvantity (ve smyslu intenzity) slovesného děje: Mnoho (kvantifikátor) jí bude odpuštěno, neboť milovala mnoho (intenzita). Sám termín k. je používán především v sémantice, avšak vzhledem ke zvláštní pozici, kterou k. zaujímá v ↗nominální skupině, resp. ↗nominální frázi, a to jak co do postavení (má silnou tendenci stát na jejím samotném počátku, předcházen může být jen předložkou či částicí, srov. všichni dobří komunisté × ^?dobří všichni komunisté), tak do četnosti výskytu (jen velmi zřídka mohou v NS stát dva k., to je možné jen v kontextech více méně ustálených: všech deset rudoarmějců; obě dvě mé lásky, jiné případy již řidčeji, v kontextech matematických např. každé dvě navzájem kolmé úsečky, a výskyt tří kvantifikátorů v jedné NS nebyl zachycen), je relevantní i v syntaxi.

Svůj původ má termín k. v predikátovém kalkulu, kde se v základní rovině používají pouze dva: k. obecný // univerzální (vyjadřující, že pro každý prvek nějaké množiny platí určité tvrzení; tento k. se ve formulích predikátového kalkulu a ve formální sémantice značí ∀; viz ↗univerzální kvantifikátor) a k. existenční (vyjadřující, že existuje prvek, o němž platí určité tvrzení; tento k. se ve formulích značí ∃; viz ↗existenční kvantifikátor). V přirozeném jaz., a tedy i v jazykovědě existuje ovšem k. celá řada, a jaz. k. se od formálních (predikátově-logických) liší především tím, že je podstatně obtížnější jejich význam formálně popsat (definovat jejich ekvivalenty v nějakém formálním jaz. a/nebo modelu). Důvodem této obtížnosti je jejich neurčitost či neostrost.

Mezi neurčité k. patří např. několik, někteří, dále se mezi ně počítají i výrazy, které nejsou k. ve striktním smyslu slovní třídy (jak byly uvedeny výše), ale jejichž význam je udávat (přibližně) množství objektů: skoro všichni, přes polovinu, asi tak každý třetí, více než čtvrtina, málem nikdo. Viz též ↗kvantifikace.