Základní typ ↗vokoidu, jednoduchý vokalický zvuk; v různém počtu i stavbě jsou vokály doloženy ve všech jaz. světa. Při artikulaci těchto hlásek (běžně označovaných jako vokály) je aktivním orgánem především jazyk: z klidového postavení se nahoru a dopředu n. nahoru a dozadu pohybuje celá jeho hmota, čímž se rezonanční prostor úst a hrdla modifikuje. Pro výsledný zvuk má význam i tvar ústní štěrbiny: labializace // zaokrouhlení, v č. doprovodný prvek vokálů [o], [ó], [u] a [ú], hlásky prohlubuje, při zaostření, tj. protažení koutků do stran (srov. [e], [é], [i] a [í]) se zvuk zvyšuje. Při hláskách [a], [á] jsou rty pasivní. Velum uzavírá při všech č. vokálech průchod do nosního rezonátoru (vokály jsou orální, ústní), i když jeho závěr není stejně silný. Dnešní č. nemá nosovky (nosní samohlásky), vokály mohou být nanejvýš nazalizovány (↗akomodace; ke stavu ve vývoji č. viz ↗nosovky). Jako rozlišující prvek se v č. neuplatňuje ani napjatost, tj. rozdíl v intenzitě artikulační práce, i když [á] je daleko méně napjaté než např. [í]. Posun jazyka je u vokálů natolik typický, že se stal základem pro systemizaci vokálů. Zobrazuje se schématem, jehož východiskem je trojúhelníkový obrazec vertikálního a horizontálního posunu jazyka při tvoření něm. samohlásek, vytvořený r. 1781 lékařem Ch. F. Hellwagem (proto tzv. Hellwagův trojúhelník). K systematizaci se také užívá lichoběžníkové schéma a tzv. ↗kardinální vokály popsané angl. fonetikem D. Jonesem. Náčrt systémů vokálů nelze chápat jako přesný záznam postavení mluvidel při artikulaci, je jeho zobecněním. Vychází z realizací vokálů, které nejsou ovlivněny hláskovým okolím, jen při velmi detailních popisech jaz. se přidávají i jejich modifikace. Pro č. bylo nutno zobrazení upravit, protože má méně úrovní vertikálního posunu jazyka než původní schéma, ale zato relevantní kvantitu.

Přehled českých samohlásek (podle Hála, Fonetické obrazy hlásek, 1960)

Většinou se mluví o samohláskách a-ových, e-ových atd., aby byl zdůrazněn fakt, že konkrétní zvuk nemůže být schématem postižen. Termíny uvedené v závorkách se v č. odborné literatuře celkem nevžily. Pozice zobrazených dlouhých a krátkých vokálů přibližně odráží fakt, že dlouhé jsou extrémnější než krátké a že dlouhé [á] je zadnější než krátké.

Z akustického hlediska (akustické rysy vokálů) jsou vokoidy, tedy i jednoduché vokály, hlásky s tónovou strukturou. Jeho akustické složky se nazývají formanty a označují se čísly podle relativní výšky jako F1, F2 atd. Základní tón F0 (formant základního hlasu) může být u všech stejný, mění se však další formanty, koncentrace zvukové energie v určitých výškách, jejichž skládáním typický zvuk samohlásky vzniká. Pro identifikaci samohlásky jsou potřeba nejméně 2, přesnější experimentální měření jich odhalilo mnohem více, vokál je tedy tón složený. Výška formantů je pro jednotlivé vokály v daném jaz. omezena na jistá frekvenční pásma, formant nelze ztotožnit s jediným tónem. Pro identifikaci vokálů je podstatná především relativní výška formantů v kombinaci: pro i‑ové je to např. velký výškový rozdíl mezi F1 a F2, a‑ové zvuky mají oba formanty blízko sebe a jsou umístěny přibližně ve středu výškového pásma, u‑ové mají oba formanty nízké atd. Formantová struktura vokálů je odrazem artikulace: vertikální pohyb jazyka mění F1, horizontální se odráží v hodnotách F2, zaokrouhlování rtů dále snižuje F1 a oslabuje také hlasitost. Detailnější rozbory ukázaly, že dlouhé vokály mají formantovou stavbu mírně odlišnou od krátkých, dlouhé [í] je např. poněkud vyšší, zatímco dlouhé [ú] hlubší než nejbližší hláska krátká; tento rozdíl však není percepčně významný. Na základě relace hlavních formantů vokálů je možno vytvořit nákres soustavy českých samohlásek, který odpovídá tvarem schématu artikulačnímu. V praxi se takové zobrazení nevyužívá. Akustickou stavbu č. vokálů představuje detailněji ✍Palková (1997:172–180) a heslo ↗akustické vlastnosti českých vokálů, v současné době jsou její údaje s využitím nejnovějších experimentálně fonetických metod dále upřesňovány.

Z poslechového hlediska se jednoduché vokály v č. tradičně dělily podle sluchového dojmu na vysoké [i], [í], event. [e], [é] a hluboké [u], [ú], event. [o], [ó]; [a], [á] je na přechodu mezi oběma skupinami. Toto rozdělení je relativní a opírá se o bezprostřední sluchový dojem, při němž registrujeme především rezonanci ústní dutiny.

Do akustické charakteristiky vokálů patří i jejich síla a kvantita. Fyzikálně zjistitelná síla vokálů se liší podle vokalického typu, vokály s největším otevřením mluvidel jsou nejsilnější. Také skutečné trvání vokálů je spojeno s artikulačními vlastnostmi: vokály artikulačně nejnamáhavější ([i], [u]) jsou objektivně nejkratší. Měření ztěžuje existence přechodových zvuků mezi složkami ↗slabiky, takže počátek a konec vokálu je někdy obtížné stanovit. Konkrétní trvání závisí i na hláskovém okolí (např. před úžinovou souhláskou se vokál prodlužuje) a na postavení ve sdělení (prodlužují se vokály před pauzou). Trvání vokálu ovlivní i ↗emfáze. V č. je kvantita vokálů fonologicky relevantní, což je založeno na relaci krátkého a dlouhého vokálu téhož typu /a/ – /á/ Dana : dána; /e/ – /é/ peče : péče, … Mezi dlouhou a krátkou samohláskou je poměr 1 : 2, v nářečích někdy 2 : 3. V nářečích severní Moravy fonologická kvantita není.

Současná spis.č. má 10 jednoduchých samohlásek/monoftongů jako typů, ovšem mají při konkrétním užití mnoho obměn; těchto 10 monoftongů je základními realizacemi samostatných fonémů. Vytvářejí soustavu dvojic lišících se kvantitou, která je fonologická; korelace kvantity je osou systému č. vokalických fonémů, i když páry nejsou stejně využívány. Zcela periferní je /o:/, které má schopnost rozlišit slovní význam jen v přejatých slovech (domu : dómu), n. je signálem exprese (bože, co mám dělat × bóže, co mám dělat). V hovorové č. se postupně dostává na periferii systému také /e:/, nahrazované ve slovech běžné slovní zásoby často fonémem /i:/ – polévka/polívka, ulétnout/ulítnout, ale bérec, lék; viz také ↗stoupání vokálů. V nářečích je systém vokálů rozdílný, což slouží jako základní kritérium jejich diferenciace; viz ↗nářečí. K vývoji č. kvantity viz ↗samohlásková kvantita.

Popis jednotlivých č. vokálů vyplývá z toho, co již bylo výše řečeno o samohláskách souhrnně. Samy vokály vykazují v rámci základního typu značnou variabilitu znění, a to i ve vrcholových fázích. Její základ je v nářečích, odkud přechází do regionálního zabarvení řeči; ve veřejných promluvách to značně snižuje celkovou kulturu mluvy. Nedostatky se týkají např. kvantity: fonetické krácení vokálů postihuje vysoké samohlásky [i:] a [u:] (nevím – [tak nevim], já ti pomůžu – [pomužu]), fonetické protahování vokálů se objeví zejména na konci promluvy (co to chce? – [cotoxcé]) a je spolu s obměnou intonace projevem emocionality (to je pitomec – [tojepítomec]). Nářeční kvantita (skala, pívo apod., event. i nedostatek dlouhé relevantní kvantity v nářečích severu Moravy) se týká fonologické stavby výrazů, není tedy jen problémem výslovnosti. Častěji se na veřejnosti setkáme také s širší, povolenou výslovností vokálů; je rysem mluvy středočeské, tj. i pražské, a týká se všech samohlásek, nápadná je hlavně u vokálů předních. Při poslechu zpravodajství pak mohou být zaměněny výrazy; např. Slovinsko s nepřesně vysloveným [i] může být vnímáno jako Slovensko. Opačný extrém, výslovnost úzká (bez tebe zní podobně jako [bistibi]), je výrazně regionální, běžná např. na Brněnsku.

Vokalický zvuk, který neodpovídá žádné č. samohlásce, je střední středové [ə], které se objeví, např. vyslovujeme‑li jednotlivé souhlásky bez vokalizace (cikán se píše k, ne g – ['cikánse 'píše'kə / ne'gə] / ['ká / ne'gé]). Říká se mu také vokál neutrální // vokál redukovaný; v některých pracích se o ní mluví jako o „šva“, i když tento termín má – v diachronním studiu jaz. – jinou náplň (ale často stejný způsob zápisu).

Pro vokály má č. ve svém hláskovém písmu některé grafémy, které neodpovídají samostatným hláskám. Jde o ě, které odpovídá po m hláskám [ň]+[e] (měla – [mňela], jen regionálně [j]+[e] ([mjela])), po ostatních retnicích [j]+[e] (běda – [bjeda], věda – [vjeda]), ale po d, t, n je způsobem označení hlásek [ď], [ť], [ň] (dělo – [ďelo]); ů, způsob psaní dlouhého ú tam, kde se střídá s o (sůl – soli; k důvodům viz ↗stará čeština), a především dva grafémy pro každou hlásku i‑ovou. Rozdíl tvrdého y/ý a měkkého i/í existuje výlučně v psaném jaz. vlivem tradice písemných záznamů (↗čeština doby husitské, ↗ortografie). Jiný je stav v nářečích, kde místy najdeme rozlišení nejen na úrovni hlásek, ale i fonémů (↗nářečí slezská, ↗nářečí východomoravská).

K transkripci fonetického znění dokladů viz ↗transkripce.