Neexistující jazykové formy, jejichž nepřítomnost v daném jazyce není odvoditelná z jeho gramatických (n. jiných) pravidel. V kontrastu k accidental gap (a.g.) stojí tzv. systematické mezery (systematic gaps) (s.g.). Rozdíl mezi a.g. a s.g. lze ilustrovat na příkladu dvou neexistujících přechýlených slov, hostka a mužka. To, že hostka není aktuálně existujícím slovem v č., je náhoda, je to tedy a.g. Potenciální základové slovo host totiž splňuje všechny podmínky, aby z něj bylo možné derivovat přechýlené jméno: přechylují se jen ta gramatická maskulina, která nemají inherentně specifikovaný přirozený rod, což je právě případ maskulina host (srov. Bylo tam tisíce hostů, z nich asi polovina žen). Důvodem neexistence feminina hostka nemůže být ani fonologická struktura: jak základy zakončené na st, tak i jednoslabičné základy obecně se běžně přechylují; srov. např. starost‑ka nebo lord‑ka. Neexistující femininum mužka je naopak příkladem s.g., protože maskulinum muž, maje inherentně specifikovaný přirozený rod, nemůže být potenciálním základem pro derivační proces označovaný jako ↗přechylování (srov. *Bylo tam tisíce mužů, z nich asi polovina žen).

A.g. se objevují na různých jazykových rovinách. Typickým příkladem fonologických a.g. jsou neexistující kombinace hlásek. Například v č. mají status a.g. neexistující iniciální konsonantické dvojice #rb, #rpn. #lm. To, že žádný kořen v č. nezačíná těmito dvojicemi, je náhoda, protože jiné kombinace typu likvida – labiála se v iniciálních pozicích objevují; srov. např. rmoutit, rvát, lví, lbi, lpící. To, že neexistující dvojice #rb, #rp a #lm mají v č. status a.g. ale neznamená, že stejný status musejí mít nutně ve všech jaz., v nichž tyto dvojice také absentují. Např. v angl. také neexistují slova, která by začínala na rb, rp n. lm, což však není náhoda, ale důsledek fonologických pravidel, jež regulují fonotaktiku slabičných konstituentů; v angl., podobně jako ve všech germánských i románských jaz., platí fonologický princip sonority (viz ↗sonorita), podle něhož iniciální konsonantické skupiny musejí mít stoupající sonoritu.

Výše zmíněný příklad neexistujícího přechýleného jména hostka je příkladem morfologické a.g. Jiným kandidátem je např. neexistující deverbální substantivum mání (existuje jen jako součást frazému je k mání, srov. Petr má knihu – *Petrovo mání knihy v kontrastu k Petr čte knihu – *Petrovo čtení knihy). Sémantická a.g. je pak absence slova, které by podle existence sémantického vzorce v lexiku určité množiny mělo existovat. Naopak jen zdánlivý příklad je v množině pojmenování příbuzných (napříč jazyky), tzv. kinship name: _♂otec – _♀matka – rodič, _♂bratr – _♀sestra – sourozenec, _♂strýc – _♀teta – 0. Zdánlivý proto, že vzorec _♂strýc – _♀teta – 0 je u pojmenování vzdálenějších příbuzných standardní: _♂bratranec – _♀sestřenice – 0.

Lze formulovat generalizaci, že (v č.) je možnost existence a.g. prediktabilní ve fonologii (v důsledku vývoje jazyka) a nutnost neexistence a.g. v syntaxi (odvoditelná z toho, co je to syntax). Ve vnitřní struktuře slova by flexivní morfologie a.g. neměla dovolovat, zatímco derivační morfologie ano.

V procesu ↗osvojování jazyka dítětem dochází k tzv. strategii zalepování mezer, když je náhodná mezera n. systematická mezera zaplněna výrazem vzniklým ↗přegenerováváním (↗overgeneration n. ↗overgrammaticalisation). Typickým příkladem je dobrý – dobřejší. A.g. představuje problém pro lexikalistické modely jazyka, protože musí řešit to, že některá potenciální slova, vytvořitelná pravidly slovotvorby ve slovníku, nebyla připuštěna pro vložení do syntaxe; klasické řešení je filter v ✍Halleho (1973) koncepci; viz ↗lexikalistická hypotéza.