SONORNÍ KONSONANT  (sonorní kontoid, sonora, sonoranta)

Základní

Typ ↗kontoidů; konsonant, který má vedle základního hlasu i další tónovou složku vzniklou rezonancí, má tedy větší míru tónovosti než znělý ↗vlastní konsonant. Tento charakter mají v č. hlásky [l] a [r] (likvidy, hlásky plynné) a také nazály (nosní souhlásky) [m], [μ], [n], [ň], [ŋ]. Jsou většinou základními realizacemi ↗fonémů, [μ] a [ŋ] vznikají při artikulační ↗asimilaci. V běžných výkladech se k sonorám přiřazuje také [j], ale nepatří tam, neboť má zcela zvláštní způsob tvoření i zvuku, viz ↗aproximanta. Všechny s.k. jsou v č. jedinečné, nemají neznělý protějšek ani na fonetické úrovni a ve spis. jaz. se nepodílejí na znělostní asimilaci (viz ↗asimilace). V některých případech podléhají asimilaci artikulační.

Likvidy // plynné souhlásky [r] a [l] jsou základními realizacemi fonémů /r/ a /l/; souhláska [r] je prealveolární vibranta (kmitavá souhláska), [l] je prealveolární laterála (laterální souhláska). Obě souhlásky jsou artikulačně a akusticky poměrně blízké: ukazuje to nejen vývoj dětské mluvy, ale i lidová ↗metateze likvidkerláb – kelráb, parazól – palazór. Sonornost u nich vzniká doplňující rezonancí dutiny ústní (u [l]), u [r] jejím zněním při vibraci. Sonora [r], při níž ke vzniku hlásky stačí nečekaně jen 1–2 kmity, je artikulačně poměrně náročná, a proto se častěji vyskytují různé neortofonické realizace (↗rotacismus, ráčkování). Viz též ↗verberanta. Souhláska [l] je zdánlivě daleko snazší, ve skutečnosti má však mnoho regionálních obměn, při nich záleží na místě a šíři pohybu hřbetu jazyka směrem k tvrdému patru. V nářečích, zejména východu a severu Moravy (viz ↗východomoravská nářečí, ↗slezská nářečí), existuje také rozdíl mezi různě artikulovaným [l] tvrdým a středním, která mohou být i samostatnými fonémy. V některých jaz., nikoli však v č., je [l] dokonce ↗aproximanta.

Likvidy jsou v č. v postavení mezi konsonanty n. po konsonantu před pauzou slabikotvorné (sonantní), tj. plní funkci jádra slabiky: [tr̥vá], [vítr̥], [sl̥za], [nesl̥] apod. Jejich akustická stavba se tím ve vrcholové fázi nemění. Viz i ↗stará čeština. Ve starší lingvistice se termín likvida vztahoval také na [ř], i když má jiné vlastnosti a s likvidou [r] je pojí kromě vibrantnosti především historie jaz. Jeho slabikotvornost, která se uvádí v literatuře už od 19. stol. (příkladem bývá dvouslabičná výslovnost názvu obce Břve), zaměňuje schopnost mluvčího vyslovit určité slovo víceslabičně se skutečnou funkcí určité hlásky: jako „slabiku“ totiž dokážeme, např. v citoslovcích, vyslovit i jiné kombinace okluzivy s konstriktivou (moucha dělá bz, zaženu kočku voláním ), ale o slabičnosti z, š nelze mluvit; viz ↗slabika a ↗slabičný konsonant.

Nazály // nosové souhlásky jsou okluzivy, u nichž se aktivně účastní kromě orgánů tvořících příslušnou okluzi také měkké patro, které uvolňuje průchod výdechového proudu do dutiny nosní, která rezonuje. Nazály tvoří vždy třetí hlásku ve skupině okluziv: vedle bilabiálního neznělého [p] a znělého [b] stojí nazální [m] s poziční labiodentální variantou [μ], vedle prealveolárního [t] znělého [d] nazální [n], u palatál je tu [ť], znělé [ď] a nazální [ň], v oblasti vela, tvrdého patra má neznělé [k] a znělé [g] nazální hlásku [ŋ], která je poziční variantou [n] prealveolárního v postavení před [k], [g], event. [x] – [baŋka], [taŋgo], [iŋxeba]. Tuto skutečnost reflektují běžné tabulky souhlásek, kde jsou nazály zapisovány pod okluzivy bez dalšího upřesnění. Nazály mohou být postiženy vadami řeči jen při poruchách činnosti vela. Jsou běžné takřka ve všech jaz. světa, dokonce i jaz. nemající palatály mohou mít [ň], ve fonetické transkripci se pak (např. v angl.) přepisuje podle ↗IPA jako [nj] n. [ɲ].

Nazály mohou být díky své tónové složce jádrem slabiky za podobných podmínek jako [l] nebo [r], tj. mezi konsonanty n. po konsonantu na konci slabiky. Takových seskupení je však v č. jazyce minimum, a proto se jejich slabikotvornost uplatní omezeně: pro slabičné [m̥] je to ve spisovném [osm̥], [sedm̥] a odvozeninách (vedle spis. výslovnosti [osum], [sedum]), v nářečí má původ stále ještě ortoepické [sedn̥], při přejímání slov se objeví také jako realizace za cizí, např. německé [n] + „němé e“: Rosenberg – [rózn̥berk]. Potenciál být slabikotvorným má i [ň̥], potřebné seskupení hlásek je však v dispozici jen v tradičním nářečí, a proto se [ň] ve výkladech o (spis.) č. mezi slabikotvorné souhlásky ve shodě s tradicí neřadí (nářeční [kň̥ška] = knížka). Ke spisovnosti jednotlivých znění viz ↗ortoepie, ke vzniku pozičních variant nazál viz ↗asimilace. K transkripci fonetického znění dokladů viz ↗transkripce.

Rozšiřující
Literatura
  • ČM, 1988, 23–27.
  • Hála, B. Fonetické obrazy hlásek, 1960.
  • Hála, B. Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě, 1962, 198–274.
  • Hála, B. Fonetika v teorii a praxi, 1975, 161–217.
  • Hůrková, J. (ed.) Fonetika. In 1, 1986, 40.
  • Krčmová, M. Fonetika a fonologie. In PMČ, 1995, 21–64.
  • Krčmová, M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty, 2008, 70–72, 138–164.
  • Krčmová, M. Fonetika a fonologie, 2009, 59–68, 85–89 (http://is.muni.cz/).
  • Ladefoged, P. Vowels and Consonants, 2001, 138–158.
  • Ladefoged, P. & I. Maddieson. The Sounds of the World’s Languages, 1996, 102–134, 182–246.
  • Laver, J. Principles of Phonetics, 1994, 209–214, 291–295.
  • Palková, Z. Fonetika a fonologie češtiny, 1997, 221–224, 232–234, 251–252.
  • Viz i Kontoid, Asimilace.
Citace
Marie Krčmová (2017): SONORNÍ KONSONANT. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SONORNÍ KONSONANT (poslední přístup: 21. 11. 2024)

Další pojmy:

fonetika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka