Taková ↗písma, která vzešla z původního ↗abecedního písma určeného pro zápis latiny, které bylo později adaptováno na další jazyky, včetně češtiny. Dnes se chybně synonymizuje s ↗antikvou, která je jen jedním z typů latinské abecedy (dalším je např. ↗fraktura). Dichotomie mezi antikvou a frakturou trvala v našem prostředí přibližně mezi 16.–19. stol. a byla ukončena zavržením fraktury.

Z hlediska vývoje písma představuje latinka // latinská abeceda završení procesu, který započal kolem r. 3200 př. Kr. v údolí Nilu a mezi řekami Eufrat a Tigris a byl ukončen kolem r. 800 př. Kr. v Řecku. Na konci 4. tis. př. Kr. se v Egyptě a v Mezopotámii konstituují první státní útvary. Z prvních století jejich existence se dochovaly primitivní texty o sjednocení země (Egypt) a hospodářské evidenci (Sumer, Elam), založené na kombinaci obrázkových znaků zobrazujících popisovaný pojem buď přímo, n. nepřímo na základě homonymie (rébusový princip). První kroky k abecednímu typu písma, tj. systému, kdy každý znak zaznamenává jedinou hlásku jazyka, vedly přes rozklad slov do slabik. Jako první je zřejmě uskutečnili brzy po polovině 3. tis. př. Kr. písaři starosyrského městského státu Ebla, jak lze soudit ze seznamu staroakkadských klínopisných znaků uspořádaných podle souhlásek (ma-mi-mu, …). Právě v syro-palestinské oblasti, v průniku vlivů mezopotamské, egyptské a také egejské civilizace, uskutečnili písaři užívající některý ze západosemitských jazyků další významný krok. Přibližně v polovině 2. tis. př. Kr. vytvořili písemný systém, v němž abstrahovali od vokalické kvality slabičných znaků. Podobnou redukci umožňuje jedinečná struktura semitských jazyků, kde rozhodující roli hraje konsonantický skelet slova. Pro každý konsonant (přesněji slabiku CV, kde vokálem mohlo být a/i/u) bylo jako mnemotechnická pomůcka zvoleno slovo začínající tímto konsonantem (akrofonický princip). Téměř jednotný výběr těchto mnemotechnických slov hned v několika semitských jaz. nasvědčuje, že celý proces se musel odehrát v krátkém časovém intervalu na jediném místě. Vnější podoba řady znaků s egyptskými hieroglyfy zobrazujícími tytéž objekty vede k domněnce, že klíčovou roli zde sehrál jediný člověk, jehož mateřštinou byl některý ze západosemitských jaz. a jenž byl aspoň částečně obeznámen s egyptskými hieroglyfy (z důvodů chronologických i kulturně historických je však třeba odmítnout romantickou hypotézu, že jím byl biblický Mojžíš, jak se někdy soudí). Redukovaná západosemitská slabičná „protoabeceda“ se přímo nedochovala. Z 2. pol. 2. tis. př. Kr. však známe několik písemných systémů, které se z ní po kratším či delším vývoji vyvinuly. K nejstarším patří písmo ugaritské o 30 znacích, vnější podobou inspirovaných klínopisem, užívané zhruba mezi roky 1400–1200 př. Kr. k zaznamenání západosemitské ugaritštiny, ale též churritštiny a akkadštiny; písmo protosinajské o 22–24 znacích, známé z asi 25 krátkých nápisů ze 13. (15.?) stol. př. Kr., nalezených u dolů na měď a tyrkys na Sinaji; písmo fénické o 22 znacích, které se od 13. stol. př. Kr. vyvíjelo a v nových modifikacích šířilo po celém Středomoří (→ řecké → etruské → latinské atd., nezávisle → iberské a → libyjské) a na Předním východě a dále na východ (→ jihoarabské → etiopské; → aramejské → hebrejské; aramejské → nabatejské → arabské; aramejské → bráhmí → devanagarí aj. písma indická, indonéská, tibetské, barmské, thajské; aramejské → pahlaví → sogdijské → staroujgurské → staromongolské aj.). V rozvoji evropské civilizace sehrálo rozhodující roli převzetí fénického písma Řeky a jeho transformace na plně abecední systém. Řekové mykénského období (1350–1200 př. Kr.) používali tzv. lineární písmo B, slabičné písmo, jež modifikovali z lineárního písma A (1650–1200 př. Kr., s náznaky užívání ještě v 1. tis. př. Kr.!), které sloužilo předchozí, mínojské civilizaci a skrývalo předřecký a zřejmě i neindoevropský jazyk (jazyky?). Po pádu mykénské civilizace po r. 1200 př. Kr. upadá řecký svět opět do negramotnosti. Vzpomínku na znalost písma v mykénské epoše zachytil Homér v jedné pasáži Iliady, kde popisuje, jak vládce Argu Proitos vyslal Bellerofonta, do něhož se zamilovala jeho žena Anteia, do Lykie ke svému tchánovi „a zhoubné mu odevzdal značky, neblahá znaménka mnohá, jež načrtal v složené desky, ta měl tchánovi dát, jak rozkázal – aby tam zhynul“ (VI, 168–170). Společenská paměť zachytila i vzpomínku na převzetí písma od Féničanů. Stesikhoros (630–555 př. Kr.) a Hekataios (konec 6. st. př. Kr.) znali pověst, podle které alfabetu zavedl Palamédes, syn Nauplia. Podle Aischyla alfabetu vytvořil Prométheus. Připisování všemožných kulturních výdobytků héroovi Prométheovi je časté a nemá vypovídací hodnotu ani v mytologické rovině. Hérodotos (V, 58–61) a mnozí další soudili, že v Heladě písmo zavedl Kadmos, původem z Fénicie. Podle mytologických genealogií by Kadmos měl žít někdy ve střední době bronzové (kolem 1600 př. Kr.), tedy mnohem dříve než k převzetí fénického písma reálně došlo. Přesto jeho jméno může skýtat pravdivou historickou informaci, pochází-li ze západosemit. ⁺qadm‑u ‘východ’, doloženého v ugarit. qdm, hebr. qedem, tj. Kadmos = ‘ten z východu’. Zůstává Palamédes (‘prastará moudrost’), kterého např. ✍Powell (1991:233–236) pokládá za vážného kandidáta pro tuto roli. Svědectví o fénických vazbách Palaméda podal Vergilius, když jej označil za potomka fénického boha Béla (Aen. II, 82). Důkaz o monogenezi řecké alfabety lze spatřovat ve faktu, že všechny varianty alfabety prodělaly tutéž transformaci určitých fénických konsonantů na vokály (ʔ → α, h → ε, y → ι, ʕ → ο, w → υ / w → ϝ ‘digamma’, později též ḥ → η). Řada badatelů soudí, že impulsem k adaptaci fénického písma mohla být potřeba zapsat nějaký rozsáhlý text, nejspíše Iliadu a Odysseu, zjevně ještě před Homérovou redakcí (s podobnou motivací vytvořil ve 4. stol. Wulfila gótské písmo, kolem r. 400 Mesrob arménské písmo, v 9. stol. Cyril ↗hlaholici aj.). V počátcích řecké alfabety v Heladě hrál významnou roli ostrov Euboia (eubojští osadníci se už kolem r. 800 př. Kr. usadili při ústí řeky Asi Nehri, antického Orontu, u současné lokality Al Mina na pomezí Sýrie a Turecka; odtud z let 760–700 př. Kr. pochází krátký alfabetický text) a blízká Attika. Nejstarší alfabetické nápisy s textem psaným ještě zprava doleva byly nalezeny u Athén na nádobě na víno z Dipylu (asi 740 př. Kr.) a na ostrově Pithékússai (dnes Ischia) v eubojské osadě na tzv. Nestorově poháru (asi 735–720 př. Kr.). Vůbec nejstarším řeckým nápisem může být krátký text z nekropole u ital. Gabií (770 př. Kr.?; viz ✍Bartoněk, 1993:125). Řecká alfabeta se už záhy rozpadá do četných variant, které bývají rozdělovány na východní a západní („modré“ a „červené“ podle znaku pro k^h: X na východě a Ψ na západě). V samotné Heladě vítězí východní verze, když i Athény r. 403 př. Kr. přijímají milétskou variantu alfabety. V prvních stol. n. l. je řecká alfabeta adaptována pro koptštinu; z koptského pak vzniká i písmo nubijské. Alfabetu východního typu užívá byzantská řečtina, jejímž pokračováním je i moderní řečtina (současná podoba alfabety je až ze 17. stol.). Východní alfabeta se stala pramenem pro gótské písmo, které ve 4. stol. vytvořil ariánský biskup Wulfila, a pro ↗cyrilici, kterou na přelomu 9. a 10. stol. vytvořil Kliment Ochridský, oba na území Bulharska. Inspiraci v témže zdroji našli Mesrop Maštoc na počátku 5. stol. pro arménské a možná i gruzínské písmo, ač vnější podoba znaků má nejblíže k aramej.-syr. písmům, a v 9. st. Cyril / Konstantin pro ↗hlaholici. Alfabeta západního typu se už od 8. stol. př. Kr. šíří na východ ke Frygům, Lýdům, Lykům aj., na počátku 7. stol. př. Kr. ji přejali Etruskové aj. staroital. národy. Z druhé pol. 7. stol. pocházejí nejstarší latinské nápisy (salvetod Tita z Gabií). Etruské prostřednictví při vzniku latinského písma je zřejmé nejen z vnější podoby znaků, ale též některých strukturních zvláštností. Etruština nerozlišovala znělé a neznělé okluzívy, ale na výslovnost konsonantu zřejmě mělo vliv vokalické okolí. Odtud patrně vyplývá tzv. C/K/Q-konvence, spočívající v používání znaku C před e a i, znaku k před a a znaku Ϙ před u, společná etruské i archaické latinské ortografii. Písmeno k ustupuje už v 6. stol., ale v jednotlivých slovech či jménech (Kalendae, Kaeso) zůstává do klasické doby. Naproti tomu znak C označoval i znělé /g/. Chybějící /g/ nakonec vzniká na počátku 3. stol. př. Kr. z C přidáním diakritiky, nejprve v podobě 2, v klasickém období ‚. V pořadí písmen nahrazuje na 6. místě nepotřebné I /z/, které se v lat. během 4. stol. změnilo na r (✍Meiser, 1998:48). Avšak v době Sully je Z (spolu s Y) opět převzato z řecké alfabety. Existence znělých B a D v latinské abecedě svědčí o jejich raném přejetí, protože v etruské epigrafické tradici se tyto znaky nepoužívaly jinde než v archaických abecedářích. Totéž platí i o vokálu O, etruštině též cizímu. Pro hlásku /f/ používala latina nejprve digraf Hv (čteno zprava do leva) /f/ + /h/, později už jen f při ustáleném směru písma zleva doprava (viz Urbanová in ✍Urbanová & Blažek, 2008:82). Etruský původ mají nejen abecedy Osků a Umbrů, jak prozrazuje znak 8 /f/, který etruská abeceda sdílí s lýdským písmem, ale i severoitalská písma rétské, lugano (psali jím keltští Lepontové) a venetské. Severoital. zdroj se předpokládá i pro nejstarší germ. písmo, runy, jež se objevují v 1. stol. n. l., ačkoliv jistý latinský vliv se též připouští. Znalost latinského písma prozrazuje i unikátní písmo ogam z Irska a Skotska (400–600 n. l.). Vlastní latinské písmo vedle monumentální formy vyvíjí formu kurzívní převzatou též Galy a mnoho dalších variant jako jsou rustica (4.–7. stol.), unciální (4.–9. stol.) a polounciální písmo (7.–8. stol.), dále používané a opětně obnovené v Irsku. V 9.–11. stol. vznikají nové lokální styly vizigotský (španělský), papežské kurie, langobardský, merovejský a karolínský. V 11. stol. se pod vlivem gotické architektury rodí i gotický styl v písmu (tzv. ↗fraktura). Renesance přináší návrat k antice v podobě tzv. humanistické antikvy. Aplikace latinky pro další evropské jaz. přináší potřebu zachytit zvuky, pro něž latinské písmo nemělo znaky. Nejčastěji byly uplatněny dvě strategie: spřežky a diakritika; viz ↗primitivní pravopis, ↗spřežkový pravopis, ↗diakritický pravopis. Diakritický pravopis, který poprvé zavedl J. Hus v češtině, je preferován i ve vědeckých popisech jazyků; viz ↗diakritický pravopis.