✍Greenberg (1963) sestavil seznam jazykových univerzálií, který se stal referenčním bodem všech formalisticky orientovaných teorií; tzv. Greenbergovy univerzálie; viz ✍Greenberg & Ferguson ad. (eds.) (1978). Seznam byl vytvořen primárně na základě 30 jazyků, ale na dalších stovkách byl (a je) testován. V (minimálně) generativní tradici je běžné referovat k jednotlivým bodům této typologie tak, jak je Greenberg seřadil. Body jsou formulovány jako podmíněné výroky: „pokud A, pak B“. Prvních 6 bodů je typologických, další jsou syntaktické (7–25) (o nich viz níže) a poslední soubor se zabývá morfologií (26–45). Příkladem jsou následující Greenbergovy morfologické univerzálie:

Tyto univerzálie poukazují na komplexnost jazykového systému a na to, že komplexnější subsystémy jsou stavěny na subsystémech základních (a v tomto smyslu méně komplexních). Jinými slovy: derivace > flexe (derivace předchází flexi; derivace je nutnou podmínkou flexe); triál > duál > plurál > singulár.

Zásadní je i uznávaná robustnost těchto univerzálií; tvrdí se (např. ✍Dryer, 1996), že mnohé z těchto univerzálií platí s větší než náhodnou frekvencí.

Z hlediska lingvistické typologie je samozřejmě nutné najít v typologicky rozdílných jazycích kategorie, které je možné srovnávat. Klasickou kategorií tohoto typu je pořádek slov ve větě, resp. pořádek základních elementů v jednoduché větě postavené na tranzitivním predikátu; jde tedy o vzájemný pořádek Subjektu (S), Objektu (O) a Verba (V). Pro potřeby této typologie se zcela obvykle ignorují všechny adjunkty a/nebo jiná doplnění než právě subjekt a přímý objekt, viz např. ✍Fried(ová) (2009) a literatura o relativní problematičnosti (ale nutnosti) takového předpokladu.

Za základní pořádek slov se obvykle považuje takový pořádek slov, který najdeme v odpovědi na otázku Co se stalo? V češtině je pravděpodobně nejobvyklejší odpovědí na takovou otázku věta typu SVO (tj. věta, v níž Subjekt předchází Verbum a to předchází (přímý) Objekt):

	a.	ZemanS zavrhlV inteligenciO
	b.	PolicieS odhalilaV korupciO při získávání českých řidičáků pro Němce
	c.	[[Muž]S podezřelý z vyloupení spořitelny]S utratilV [sto tisíc]O přes noc

V Greenbergově pojetí je fakt, že velké množství jazyků má právě SVO (jsou to tedy SVO-jazyky) jako základní pořádek slov (za výše uvedených podmínek), formulován takto:

Z hlediska robustnosti těchto pořádků slov je patrně nejpočetněji zastoupenou skupinou SOV (jsou to SOV-jazyky). (Wikipedia uvádí, že 45 % jazyků jsou SVO-jazyky (např. hindi, latina, japonština), 42 % SOV-jazyky, 9 % VSO-jazyky (biblická hebrejština, irština), malagasy je příkladem VOS-jazyka. OVS a OSV má celkem 1 % světových jazyků.)

Greenberg uvádí i univerzálie operující jak s pořádkem slov ve větě, tak s pořádkem elementů v nominální, resp. předložkové frázi:

Typologie pořadí modifikátorů před modifikovaným jménem a za ním je známa jako Greenbergova univerzálie č. 20:

Čeština je příkladem jaz. s prenominálním pořádkem: demonstrativum je následováno číslovkou a ta deskriptivním adjektivem (6a). V italštině předcházejí první dva modifikátory jméno, ale adjektivum obvykle jméno následuje (6b). V několika jazycích je možný pořádek slov v (6c) a ještě méně jazyků má pořádek v (6d):

✍Cinque (2005) pracuje s touto univerzálií zcela fascinujícím způsobem v rámci generativní tradice. Ukazuje dvě skutečnosti: (a) dokumentuje Greenbergovo tvrzení typologickým výzkumem a ukazuje, že z 24 možných pořadí 4 elementů (Dem, Num, Adj, N) jich je dokumentováno 14 (s rozdílnou „silou“ výskytu: (6a) má mnoho jazyků, (6d) je dost vzácné); (b) ukazuje, že právě těchto 14 pořadí slov je odvoditelných, předpokládáme-li jeden základní pořádek (Dem – Num – Adj – N), nezávisle atestované podmínky na frázový posun a Kaynův LCA (viz níže).

Greenbergovy generalizace byly jedním z inspiračních a materiálních zdrojů univerzálních principů generativní gramatiky. Pro pořádek slov ve větě je zcela nepostradatelný precizně formulovaný axiom lineární korespondence (linear correspondence axiom (LCA)); viz ✍Kayne (1994). Kayne vychází ze standardní (leč omezené na binární větvení) verze ↗X-bar teorie a asymetrického ↗c-ovládání a na jejich základě formuluje způsob, jak hierarchickou strukturu převést do lineárního pořádku terminálů. Základní idea je, že pořádek neterminálních uzlů – a dominance, která mezi nimi je, vyjádřená v termínech asymetrického c-ovládání – musí odpovídat pořádku terminálů pod jednotlivými neterminály.

LCA ilustrují struktury (7), technické detaily jsou ponechány stranou. Kapitálky značí neterminální uzly (L, M, J atd.), minuskule značí terminály (j, m, p atd.).

(7)

Struktura (7a) je linearizovatelná: J asymetricky c-ovládá M, M asymetricky c-ovládá P, tedy struktura je vyjádřitelná uspořádanými dvojicemi <J,M> a <M,P>, které – přeloženo pro terminály – znamená pořadí <j,m,p>.

Problém nastává v případě struktury (7b): ne-terminály M a P jsou příliš „symetrické“. Z hlediska linearizace je takováto symetrie nežádoucí (a neřešitelná): víme, že j musí předcházet m (protože J c-ovládá M, tj. <J,M>), a víme, že j musí předcházet p (protože J c-ovládá P, tj. <J,P>); nevíme ale, jak uspořádat prvky m a p mezi sebou. M a P se c-ovládají vzájemně a tato symetrie neumožňuje jednoznačnou linearizaci (jim odpovídajících) terminálů.

Kayne de facto odvozuje (proti X-bar teorii, která pouze postuluje), že v syntaxi neexistuje symetrie: kdyby byla struktura symetrická, nebyla by linearizovatelná. Jeho teorie je interpretovatelná také tak, že základním a univerzálním pořádkem elementů je Specifikátor > Hlava > Komplement – a všechny ostatní pořádky těchto elementů jsou odvoditelné.

S analýzou linearizace souvisí rozlišování konfiguračních jazyků a nekonfiguračních jazyků: jako nekonfigurační se v chomskyánské tradici označují jazyky, které – zdá se – nejsou lehce ‚napasovatelné‘ do linearizací (syntaktických elementů) zde uváděných. Termín pochází od Chomského (1981) a jeho a pozdějšího Haleova studia jazyka warlpiri (✍Hale, 1982; ✍Hale, 1989), ale nekonfiguračních jaz. byla identifikována celá řada (mohawk, nahuatl (viz ✍Baker, 1996, aj.)). Hale vytyčil tři základní charakteristiky nekonfiguračních jaz. (ačkoli není zcela zřejmé, že všechny nekonfigurační jazyky mají všechny charakteristiky): (i) volný (resp. pragmaticky determinovaný) pořádek slov (v tomto smyslu je za nekonfigurační jazyk možno považovat i češtinu (a např. i maďarštinu, viz ✍Kiss(ová) (ed.), 1995, a mnoho dalších)); (ii) rozsáhlé používání nulové anafory; (iii) syntakticky diskontinuitní výrazy.

Z hlediska Kaynova LCA by jedna z možných analýz nekonfiguračních jazyků odpovídala „nelinearizovatelné“ struktuře, např. v (7b).

✍Fox & Pesetsky (2005a), ✍Fox & Pesetsky (2005b) aktualizovali Kaynův ↗LCA do novějšího typu chomskyánského výzkumu tak, že linearizaci umístili na konec každé ↗fáze a pořádek elementů vytvořený v jedné fázi není lehce zrušitelný v další fázi.