Hypotéza modulární organizace gramatiky předpokládající, že systém slov je nezávislý na systému frází. Reflektuje intuici (I), že slova jsou tvořena z jiných strukturálních elementů než syntaktické fráze: morfologické konstituenty slov jsou lexikální (kořeny) a sublexikální (afixy), zatímco syntaktické konstituenty frází jsou slova jako minimální neanalyzovatelné jednotky, a dodává k ní hypotézu, že pro slova existují jiná pravidla strukturace než pro fráze. Intuici (I) reflektuje i opačná hypotéza nelexikalistická (transformacionalistická) (viz ↗nelexikalistická hypotéza), ale předpokládá, že v gramatice existuje jen jediný generativní modul, a to syntax, tedy že systém slov a systém frází jsou přímo propojeny (nelexikalistický je vlastně úplný začátek generativní gramatiky u ✍Leese (1960) a v současné době vlivné teorie ↗distribuovaná morfologie a ↗nanosyntax). Z mnoha zásadních rozdílů mezi oběma hypotézami je důležitý ten, že v lexikalistických koncepcích jsou slova (nederivovaná i komplexní) atomární lexikální jednotky, tagované rysy morfosyntaktickými, sémantickými i fonologickými, vstupem do syntaxe, zatímco v nelexikalistických koncepcích jsou slova výstupem ze syntaxe (ať už jako výsledek např. desentenciálních transformací (jako u Leese), n. derivací (jako v DM a nanosyntaxi)).

V lexikalististických modelech nejsou lexikon, hostící systém slov, a syntax, hostící systém frází, přímo propojeny; musí proto existovat soubor operací, které se musejí uskutečnit, aby se oba komponenty gramatiky propojily. Základní je operace vložení materiálu z lexikonu do terminálního uzlu syntaktického stromu na principu „vlož do uzlu obsahujícího rys x materiál z lexikonu se stejným rysem x / obsahující rys x“. Koncepce se liší zvl. v tom, jakým mechanismem je zajištěno sloučení lexikálního materiálu s flexí a jak je organizován vztah k fonologické struktuře. Zatímco lexikální materiál je v hlavním proudu generativní gramatiky vkládán do syntaxe v průběhu derivace (buď na začátku, n. v některé její fázi) a vložení je řízeno principem „rys ze syntaxe za materiál se stejným rysem z lexikonu“, sloučení lexikálního materiálu s flexí bylo a je zajišťováno různě, v novějších fázích zvl. z hlediska toho, v jaké fázi derivace (v průběhu derivace, n. postsyntakticky) nastává a jak se řeší případ, kdy pro vložení do daného uzlu existuje ve slovníku více kandidátů, tj. distribuce alomorfů gramatických morfémů; viz např. ↗elsewhere condition.

Vznik l.h. je spojován s mainstreamovou interpretací (podle ✍Marantze, 1997, ovšem mylnou) Chomského studie Remarks on Nominalization (1970), z níž (mj.) vyplynul na základě analýzy dat ukazujících chování angl. ing‑nominalizací požadavek mít v architektuře gramatiky dva moduly: modul pro tvoření nominalizací regulovaný syntaktickými pravidly (v tehdejší verzi generativní gramatiky transformacemi), tj. modul hostící systém frází (syntax), a modul pro tvoření nominalizací regulovaný jinými než syntaktickými pravidly, tj. modul hostící systém slov (generativní slovník). Hypotéza dvou modulů, a to slovníku a syntaxe, je společným rysem všech lexikalistických teorií.

L.h. existuje v mnoha variantách; společné vlastnosti jsou (podle ✍Williamse, 2007, a ✍Spencera, 2005) zvl. tyto: (a) asymetrie systému slov a systému frází: výstup systému slov poskytuje vstup pro frázový systém, nikoli naopak; (b) atomičnost systému slov: objekty systému slov jsou atomické objekty ve frázovém systému, nikoli naopak; (c) vnitřní struktura systému slov může být odlišná od vnitřní struktury frázového systému; (d) systém slov je místem podmínky „bezprostředního řešení“, která je irelevantní ve frázovém systému; (e) systém slov determinuje, co jsou v jazyce slova a jaké mají vlastnosti, systém frází určuje, jak slova na základě vlastností slov tvoří fráze; (f) syntaktická pravidla nemohou měnit lexikální význam slov (např. nemohou měnit argumentovou strukturu); (g) derivační morfémy jsou blíže kořenu než morfémy flexivní.

Další rozdíl mezi systémem slov a systémem frází vyplývá z toho, že pravidlo ↗rekurzivity platí v systému frází a neplatí v systému slov. To znamená, že z hlediska derivačního mechanismu neexistuje omezení týkající se počtu konstituentů, z nichž je fráze tvořena (Petr řekl, že Pavel řekl, že Ivana řekla, že Petr řekl, že …∞; Přišli tam Petr a Pavel a Ivan a … ∞), zatímco při derivaci slova se v jistém okamžiku dosáhne konce derivace: uči‑tel, uči‑tel‑ová‑ní, uči‑tel‑n(‑ý), uči‑tel‑n‑ost, uči‑tel‑stv(‑o), uči‑tel‑stv‑í …; *učitel‑n‑ost‑n(‑ý)/(‑í), *uči‑tel‑stv‑ová‑ní aj. Pro č. srov. ✍Šlosar (1986). Jsou nicméně i případy reduplikace, pro něž „konec derivační řady“ teoreticky není, tedy v rámci slova platí rekurzivní pravidlo; např. hrá‑vá‑vá‑ ∞…va‑t/‑l / vá‑m/‑š; pra‑pra‑pra‑ ∞… …babička; mali‑li‑li‑∞…n‑k(‑ý) atd.

V obecném povědomí asi nejznámější rozdíl mezi systémem slov a systémem frází spočívá v pravidelnosti derivace frází a nepravidelnosti derivace slov. Např. můžeme syntakticky derivovat fráze jako vzetí na nebe, vzetí na fakultu, vzetí pod ochranu atd., ale když budeme derivovat kompozita, vzniknou potenciální slova nanebevzetí, nafakultuvzetí, podochranuvzetí atd., ale jen pro nanebevzetí je aktuální slovo. (Různé lexikalistické modely vztah mezi potenciálním slovem a slovem, které je vkládáno do syntaxe jako slovo aktuální, řeší různě.)

Slovník v l.h. je tedy doména pro speciální syntax, sémantiku a fonologii, syntax je doména pravidelnosti formy a kompozicionality významu.

L.h. separace slovníku a syntaxe, nejobecněji charakterizovatelná větou-sloganem „Slova jsou ↗ostrovy pro syntax“, nachází podporu minimálně ve dvou vzájemně souvisejících omezeních interakce mezi syntaxí a tvořením slov, známých jako (a) princip lexikální integrity, (b) no phrase constrains.

Princip lexikální integrity (lexical integrity principle, LIP // lexical integrity hypothesis), srov. ✍Lapointe (1980), ✍Di Sciullo(vá) & Williams (1987), v novější verzi ✍Ackema & Neeleman (2004) (viz i diskusi u ✍Lieber(ové) & Scaliseho, 2006), říká, že syntaktické procesy mohou manipulovat „slova“, ale nemohou manipulovat elementy, z nichž jsou „slova“ tvořena (ne pohyb (1), ne vypuštění (2), ne přidání materiálu dovnitř slova (3), ani k nim nemají přístup (např. klasická ↗teorie vázání, viz ale (6)):

Bylo pozorováno, že ↗LIP platí pro různé úrovně slov: (nejopatrněji formulováno) pro morfologickou strukturu platí nezávisle na fonologické struktuře. Taky bylo nesčíslněkrát v různých jaz. ukázáno, že ↗LIP v silné verzi neplatí; č. data jsou např.:

Druhým omezením souvisejícím s ↗LIP je tzv. no phrase constraint (NPC), které zabraňuje, aby kompozita obsahovala syntaktické fráze (srov. diskusi u ✍Lieber(ové) & Scaliseho, 2006). Opět jsou známá data ukazující, že ani NPC absolutně neplatí, z č. např. v rozporu s NPC (7), ale naopak v souladu s NPC (7a):

Běžné je rozlišování slabé l.h. a silné l.h.: slabá vychází z toho, že do domény slovníku patří porce struktury slova obsahující derivaci a kompozici, zatímco silná přidává do domény slovníku i flexi. V období ↗MP lze princip obou variant l.h. pozorovat např. ve dvou možnostech, jak se sloučí sloveso a jeho flexe do jednoho slova: (1) slovesa jsou vkládána do syntaxe v jejich holé formě (jen s derivačními sufixy) a verbální flexivní morfémy (^?čas a shoda) jsou projektovány jako hlavy funkčních kategorií dominujících projekci VP. V syntaxi se pohybem hlavy vytváří flexivní tvar slovesa (finitní tvary) – slabá l.h. hypotéza v MP. (2) Sloveso je vkládáno do syntaxe v plné flexivní formě. Ale flexivní rysy nesené morfémy na slovese musí být licencovány v syntaxi, protože tyto rysy se stávají „aktivními“ jen na frazální úrovni. Jednou z (mnohými uznávaných) teorií, jak lze toto licencování dosáhnout, je pohyb slovesa a jeho postupné připojování (overtně, n. na LF) k různým funkčním hlavám nad VP s cílem kontrolovat (checking) jeho flexivní rysy, dokud nejsou všechny zkontrolovány – silná l.h. v MP.

Lexikalistická hypotéza je jedním z klíčových teoretických východisek mnoha lingvistických teorií, např. ↗HPSG a ↗LFG. Viz též ↗lexikální kategorie, ↗semilexikální kategorie, ↗hybridní kategorie, ↗funkční kategorie, ↗HPSG, ↗LFG.

V tradici evropského funkčního strukturalismu postuloval na základě teorie dvou základních funkcí jazyka (onomatologické/pojmenovávací a syntaktické/usouvztažňující) rozlišování slovníku a syntaxe jako dvou základních modulů jazyka ✍Mathesius (1943:161), ale tuto myšlenku on sám ani nikdo jiný, pokud je známo, do funkčněstrukturalistické architektury jazyka, z níž by byla patrná organizace slovníku a syntaxe a způsob interakce obou modulů v dané teorii jazyka, nepřevedl. Vliv v evropském strukturalistickém prostředí (ale ne u nás, s výjimkou ↗FGP) naproti tomu získalo ✍Kuryłowiczovo (1936) rozlišování mezi dérivation lexicale a dérivation syntaxique, do jisté míry kompatibilní se slabou l.h. Č. lingvistika v proklamovaném funkčním strukturalistickém modelu analýzy spíš intuitivně a/nebo jako pokračovatelka tradiční gramatiky sice rozlišuje slovník a gramatiku, ale nenašla (a asi ani nehledala) model, který by je reprezentoval jako moduly jazyka s nějak vymezenou „dělbou práce“. To znamená, že č. lexikologie, která slovník popisuje, mlčky a bez vazby na gramatiku počítá se slovníkem, který je místem, kde je lexikální jednotka (LJ) spojena s lexikálním významem. Typická lexikální jednotka tohoto slovníku je abstraktní lexém, přičemž lexém materiálně existuje jako množina všech flexivních a fonologických variant. Princip, že LJ je ve slovníku spojena s významem, vede k tomu, že vedle monolexemických LJ tento slovník obsahuje i vícelexemické LJ (např. víceslovné frazémy), zase včetně flexe a fonologie. Jak se stávají frázové struktury, tj. struktury, pro jejichž analýzu má aparát jen gramatika, LJ, teorie neříká. Není taky jasné, zda tento slovník obsahuje jako LJ výsledky slovotvorné derivace a kompozice, ale asi ne, protože pravidla „slovotvorby“ v něm nejsou. Princip, že LJ je ve slovníku spojena s významem, vede k tomu, že slovník je jediným místem, kde výsledky derivace a kompozice mohou získat nekompozicionální, tzv. lexikalizovaný význam. Řešení lexikologická teorie slovníku neposkytuje.

Č. gramatologie zase z tradiční gramatiky převzala analýzu vnitřní struktury slov v teorii ↗slovních druhů, kombinujících morfologické, kategoriálně sémantické a funkčně syntaktické vlastnosti slov, tj. klade si za cíl popsat derivaci a kompozici jako „tvorbu“ slov a flexi jako součást (ohebného) slovního druhu (pro to má zvláštní modul morfologie). Syntax má přístup jen ke flexi, a to na základě toho, že má z morfologie k dispozici „paradigma“ (soubor tvarů (koncovek + alternací uvnitř slova), které slovo dané kategorie má), a syntax provádí jen výběr jednoho z nich (syntax v této teorii pro to má k dispozici dependenční vztahy shody a rekce, mnoho případů ale neumí řešit, např. pádová flexe nominálních adjunktů, pády jmen v PP aj.). Zbývající část vnitřní struktury slov, tj. slovotvorbu, č. gramatologie explicitně pokládá za samostatný modul (gramatiky), a to na základě zcela monopolního postavení Dokulilovy slovotvorné teorie, viz ↗OTS. ✍Dokulil (1963) (a jinde) totiž jednoznačně zastával názor, že slovotvorba se neřídí syntaktickými pravidly (v diskusi s polskými lingvisty, kteří argumentovali už v pol. 20. stol. pro opačnou analýzu); srov. dokulilovskou tradici onomaziologického přístupu k slovotvorbě v české a slovenské linii u Šlosara, Štíchy, Horeckého, Štekauera ad., ale i v cizině; viz ✍Štekauer (2005). O výklad slov a frází jako dvou systémů řízených společnými principy syntaktickými se v č. lingvistice pokusil jen ✍Skalička (1970), jeho představu teorie tzv. hyposyntaxe však nikdo nepřijal.