1. Strukturovaný soubor všech ↗lexémů (určitého) jazyka; centrální jazykový subsystém (tak např. de Saussure). V některých přístupech jsou za součást l. považovány vedle ustálených jednotek (viz ↗lexikalizace) i kořenné a slovotvorné morfémy a moduly tvoření potenciálních slov. Jednou ze základních otázek lingvistické reflexe l., v různých teoretických rámcích nejednotně řešenou, je samo vymezení jeho hranic vůči gramatice (k tomu např. ✍Čermák, 2010; ✍Karlík, 2014). Studiem l. se zabývá ↗lexikologie. ‒ Jednotky l. jsou značně různorodé ((a) nemotivovaná, tzv. značková slova × deriváty, kompozita, též víceslovné lexikální jednotky včetně frazémů majících funkci lexému; (b) ↗apelativa × ↗propria; (c) ↗autosémantika × ↗synsémantika; (d) ↗termíny × netermíny ad.) a v rámci l. jsou provázané řadou dílčích formálních, významových i formálně‑významových vztahů (blíže ↗motivace, ↗tvoření slov, ↗přenesené pojmenování, ↗víceznačnost, ↗lexikální významové vztahy, ↗teorie polí, ↗lexikální pole, též ↗tezaurus, ↗WordNet). Menší míra vnitřní uspořádanosti l. bývá reflektována hodnocením, že v rovině slovníku není vhodné mluvit přímo o systému, nýbrž pouze o určité systémovosti (✍Mathesius, 1947), otevřenost a variabilita je tu silnější než v jiných složkách jaz.

Z hlediska matérie se o l. hovoří též jako o slovní zásobě. Počet jednotek celonárodní slovní zásoby není v žádném jaz. exaktně zjistitelný (u jednoslovných jednotek se odhaduje na statisíce, přesnější určení je však komplikováno rozsahem, proměnlivostí a vrstevnatostí slovní zásoby, v jaz. s rozvinutou slovotvorbou též rozostřením hranic mezi ustálenými a potenciálními jednotkami; množství víceslovných jednotek je až na oblast frazeologie málo zmapováno, např. počet vícečlenných termínů se odhaduje až na milióny). Orientační představu o slovní zásobě jednotlivých jaz. podávají slovníky. Např. nejrozsáhlejší výkladový slovník č. ✍Příruční slovník jazyka českého (1935‒1957) obsahuje zhruba 250 000 heslových slov, nezaznamenává však slovní zásobu č. v úplnosti. Znalostí všech slov mateřského jaz. nedisponuje ani žádný mluvčí. Odhaduje se, že aktivní slovní zásoba (kterou jedinec užívá v mluvených a psaných projevech) je tvořena zhruba 5 000‒10 000 jednotek (v závislosti na věku, mentálních schopnostech, vzdělání, sociálním zařazení apod.). Pasivní slovní zásoba (které jedinec rozumí, ale aktivně ji neužívá) bývá šestinásobkem aktivního slovníku. Rozsahu pasivní slovní zásoby současného středoškolsky vzdělaného rodilého mluvčího č. přibližně odpovídá Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost,  který ve druhém vydání (✍SSČ, 1994) zaznamenává 45 366 heslových slov a 62 872 lexémů. Statistické výzkumy k tomu připojují poznání, že např. znalost 10 000 nejfrekventovanějších lexémů vystačí na porozumění cca 91 % libovolného textu, znalost 50 000 lexémů na porozumění cca 98 % textu (viz ✍Čermák, 2010:245).

Složení slovní zásoby lze sledovat také z hlediska dichotomie základ (jádro) × okrajové vrstvy. K základu patří např. slova dům, hlava, sůl, dělat, jít, spát, okrajové vrstvy tvoří slova zastarávající, knižní, neologismy apod. Pojetí slovníkového základu však mohou být různá (srov. ✍Hrbáček, 1999): vedle (a) teorie základního slovního fondu (tvořeného slovy, která jsou v jaz. odedávna a vyznačují se stabilitou), např. (b) sociologické pojetí klíčových slov (tzv. slova klíčová charakterizují jistý společenský útvar ‒ např. buržoa, proletář, tzv. slova svědecká signalizují novou historickou etapu ‒ např. koks; viz ✍Matoré, 1953), (c) strukturní teorie ↗centra a periferie (centrum tvoří slova neodvozená, sémanticky základní, stylově neutrální, produktivní, frekventovaná).

Slovní zásobu lze dělit i podle dalších kritérií, např. vedle jednotek neutrálních, použitelných každým mluvčím v každé situaci, je v ní možno vyčlenit jednotky příznakové, vyznačující se nějakým charakteristickým, rozlišujícím rysem (k tomu např. Martincová v ✍Hladká & Martincová, 2012:7–8). Příznakovost se může zakládat na příslušnosti lexikální jednotky k některému z útvarů či poloútvarů národního jaz., k typu komunikace, k jednotlivým stylům a stylovým vrstvám (příznakovost je z tohoto hlediska mj. vázána na osu spisovnost ‒ nespisovnost; viz ↗teorie spisovného jazyka), dále na její schopnosti vyjádřit citové, hodnotící a volní postoje mluvčích (viz ↗expresivum) a též na reflexi časové platnosti a frekvenčního aspektu (viz ↗archaismus, ↗neologismus).

Proměny l. jsou ovlivňovány faktory: (a) mimojazykovými (historické změny v přírodě a společnosti motivují zánik pojmenování mizejících jevů a vznik pojmenování nových skutečností), (b) psychickými (vývoj myšlení a poznání vyžaduje pojmenování nových pojmů; variabilita citového života vede k vytváření stále nových neotřelých výrazových prostředků), (c) jazykovými (vývoj slovníkových jednotek je ovlivňován jejich postavením v proměňujícím se jaz. systému). Změny mohou probíhat několika základními způsoby: (1) tvořením nových slov, (2) významovými posuny existujících slov, (3) vznikem ustálených slovních spojení, (4) přejímáním cizích slov a kalkováním, (5) zánikem slov. Vývojové procesy nevedou jen ke vzniku a zániku lexikálních jednotek, ale též k proměnlivosti jejich příznakovosti. ‒  Pro č. je v porovnání s jinými slovanskými jaz. charakteristická velká archaičnost slovní zásoby. Společně se slk. si č. podržela 98 % psl. slovníkového fondu (viz ✍Kopečný, 1981).

2. V ↗transformační generativní gramatice a v ↗kognitivní lingvistice souhrn lexikálních jednotek (a východisko syntaktické báze gramatiky) uložený v lidském mozku. Viz ↗mentální slovník; viz ✍Karlík (2014).

3. Synonymum pro slovník ve smyslu lexikografického díla.