Jazyk, který má funkci společného komunikačního prostředku mluvčích různých mateřských jazyků; česky někdy též lingva franka. Z širšího hlediska lze za situaci užívání jaz. v roli  l.f. považovat takovou komunikační situaci, ve které hlavním jaz. interakce není mateřský jaz. nikoho, resp. většiny z účastníků interakce.

Příbuznými pojmy zdůrazňujícími velice podobný, ale jiný funkční pohled jsou vehikulární jazyk (vehicular language), mezinárodní jazyk (international language), obchodní jazyk (trade language), pomocný jazyk (auxiliary language) n. pracovní jazyk (working language). Z formálního hlediska není l.f. totožná s pojmy jako např. ↗pidžin, ↗kreoln. smíšený/hybridní/kontaktový jaz. Uvedené jaz. útvary však mohou fungovat v roli l.f. (srov. ✍Adler, 1977). Taktéž může být l.f. umělý jaz. (↗plánový jazyk), který byl vytvořen právě pro takové účely (např. esperanto), přirozený jaz. a dokonce i jaz., který je oficiálním jaz. státu, přičemž se při používání ve funkci l.f. často strukturně liší od standardní variety daného jaz. V současnosti se uvažuje o jaz. v roli l.f. např. v mnohojazyčných státech n. regionech, v supranacionálních útvarech či mezinárodních organizacích (Evropská unie, Organizace spojených národů apod.) n. v globalizovaném obchodě na makro‑ i mikroúrovni.

Pojem l.f. má svůj původ v pojmenování pro jazyk sabir neboli středomořské l.f. (v italštině označení pro franský jaz., jaz. Franků), který lze ze strukturního hlediska popsat jako pidžin se základem v románských jaz. a s postupnými vlivy řady dalších jaz. z regionu, mj. arabštiny a turečtiny. Tento útvar se používal ve středomořské oblasti od středověku do konce 19. stol. n. začátku 20. stol. (viz ✍Schuchardt, 1909; ✍Adler, 1977; ✍Bakker, 1994; ✍Knapp & Meierkord(ová) (eds.), 2002; ✍Lewis & Simons ad. (eds.), 2014). Další jaz, které měly v průběhu historie roli l.f., jsou např. latina (Evropa), arabština (islámský svět), n. němčina (Evropa, hlavně Rakousko-Uhersko a vědecká sféra, v různých oborech, zvl. ve střední a východní Evropě). V současnosti k největším jaz. sloužícím jako l.f. patří vedle angličtiny např. svahilština, arabština, mandarínská čínština, hebrejština, hindština‑urdština, ruština, n. španělština.

I když se pojem l.f. chápe jako funkčně definován, daná funkce může mít důsledky pro strukturu příslušného jaz. Je dokonce možné, že jeden mluvčí daného jaz. bude užívat jiné prostředky v různých situacích, např. standardní varietu s rodilým mluvčím daného jaz. a jinou varietu s dalším nerodilým mluvčím (srov. ↗foreigner talk).

Hojně zkoumaným předmětem je od konce 20. stol. a začátku 21. stol. angličtina jako l.f. (English as a lingua franca neboli ELF, viz ✍Jenkins(ová), 2007; ✍Seidlhofer(ová), 2011), která je konceptualizována na základě rysů formálních i funkčních. Z funkčního hlediska se definuje stejně jako jakýkoliv jiný jaz. v roli l.f. Formální vymezení se ale objevuje, když se v rámci korpusového (a posléze statusového i akvizičního) plánování angličtiny klade důraz na její formální netotožnost s angličtinou rodilých mluvčích (srov. ↗jazykové plánování). Podpora určitého jaz. v roli l.f. (s uznáním i podporou jeho strukturní odlišnosti) může vzniknout v rámci statusového plánování jaz. v složitějších organizačních celcích: např. angličtina v nadnárodních firmách, ve kterých pracují Češi, Japonci a Španělé, se prosazuje mj. právě z důvodů neutrálního postavení tohoto jaz. jako jaz. cizího pro všechny zúčastněné. Tyto skutečnosti se pak promítají do didaktiky angličtiny jako cizího jaz., nejčastěji v podobě změny vzorového mluvčího – od rodilého mluvčího k mezinárodnímu, multikulturnímu uživateli angličtiny.

Angličtina jako l.f. se liší od dosavadních situací jaz. v roli l.f. svým dosahem (je víc lidí, kteří používají angličtinu jako cizí jaz., než lidí, kteří používají např. češtinu, finštinu n. gruzínštinu jako cizí jaz.) a komunikačním rozpětím (komunikační situace, ve kterých se používá angličtina jako l.f., jsou různorodější než u jiných jaz.) a dále rychlostí svého šíření, mj. pomocí současných komunikačních technologií. Výzkum angličtiny v roli l.f. těží z přechozího výzkumu l.f. a zároveň poskytuje nástroje k popisu dalších jaz. v této roli. Příkladem mohou být i jaz., kterými mluví méně nerodilých mluvčích, tj. i čeština. Lze např. očekávat, že č., dánština n. švédština jako l.f. budou (obdobně jako v případě angličtiny) strukturně odlišné od kodifikovaných standardních variet těchto jaz. a dále že interakce v těchto jaz. v roli l.f. bude (v etnometodologickém smyslu, srov. ✍Firth, 1996; ✍Firth, 2009) zahrnovat také produkování interakcí v jaz. v roli l.f., tj. že účastníci pomocí metajazykového vyjadřování budou dávat najevo, že nejsou rodilými mluvčími daného jaz.

Na základě výše uvedených výzkumných směrů lze v souvislosti s jaz. v roli l.f. při mezinárodní a interkulturní komunikaci nadále očekávat (podle ✍Sherman(ové), 2013) (1) proměnu vazby jaz. a národnosti (směrem k jeho oslabení, nikoliv však k vymizení, v určitých situacích), (2) v souladu s obecnými komunikačními principy – upřednostňování úspěšné komunikace a vzájemného porozumění před dodržování některých kodifikovaných norem standardních jaz. variet. Pojem l.f. lze proto chápat i jako výzkumné paradigma, které nabízí další východisko pro analýzu komunikace mezi nerodilými mluvčími daného jaz., a to v souvislosti s popisem jeho sociolingvistické situace.