PRÉTERITUM  (minulý čas)

Základní

1. Gramatický rys [minulost] spojený s gramatickou kategorií času. Podle standardní analýzy je vyjadřován verbálním komplexem: préteritovým komplexem // préteritovou konstrukcí tvořenou ‑l‑ovým participiem a speciálními tvary pomocného slovesa být tvořenými z kořenu √js a analyzovanými jako ↗gramatický auxiliár, tj. préteritový auxiliár:

(a)

dělal‑Ø/‑a/‑o jsem, dělal‑Ø/‑a/‑o jsi, dělal‑Ø/‑a/‑o

dělal‑i/‑y/‑a jsme, dělal‑i/‑y/‑a jste, děla‑i/‑y/‑a

Třebaže je tato forma tvořena dvěma slovy (v čtyřech ze šesti tvarů), tradičně se v č. gramatologii pokládá za člen slovesné morfologické kategorie času vyjadřující „prostý“ minulý čas zvaný préteritum; viz ↗slovesný čas. Podporu získává taková analýza od toho, že préteritový komplex má stejné syntaktické a sémantické vlastnosti jako prézentní forma slovesa, a to ty, které jsou projevem sémantické struktury příslušného slovesa, srov. např. ↗valence a ↗adjunkty ( [čtu / jsem četl] každý večer dlouho při baterce romány), vid a způsob slovesného děje (Já píšu / jsem psal // napíšu / jsem napsal // psávám / jsem psával román) atd. (viz dále), a že je k dispozici u všech sloves. Problematická je tato analýza naopak proto, že préteritový komplex ukazuje vlastnosti, které pro morfologické kategorie dovolují jen značně liberální koncepce, srov. syntaktickou samostatnost členů: [jsem četl] × [Četl jsem] ×  [[jsem] včera [četl]], viz dále, a to, že tvary jsem, jsi, … jsou bimorfémové: obsahují kořen √js a sufix hostící rysy osoba a číslo. (Stejné vlastnosti má kondicionálový komplex (četl bych…), a i tato forma se v tradičních mluvnicích pokládá za člen morfologické kategorie, a to způsobu, viz ↗kondicionál.) Významově je p.č. gramatologii charakterizováno tak, že událost (děj n. stav označovaný préteritovým komplexem a jeho doplněními) časově předchází okamžiku, kdy je k této události v diskurzu referováno, tj. okamžiku mluvního aktu.

1.1 Forma préterita

Komplex tvořený ‑l‑ovým participiem a speciálními tvary pomocného slovesa být má tyto vlastnosti:

(i) ‑l‑ové participium tvořící součást préteritového komplexu má omezenou distribuci, objevuje se totiž právě jen v préteritovém komplexu (čet‑l jsem), event. v komplexu s významem ↗plusqamperfekta (byl jsem čet‑l), a v kondicionálovém komplexu (čet‑l bych, byl bych čet‑l). Je to zato plně paradigmatický tvar: tvoří se od všech sloves připojením sufixu -l‑ ke kmenu, přesněji řečeno: k té jeho podobě, která se tradičně označuje jako kmen minulý: hr‑á‑l‑, kup‑o‑va‑l‑, pros‑i‑l; k alternacím kvantity u ‑l‑ového participia a infinitivu (např. bra‑l × brá‑t//‑ti) viz ↗templát a ↗infinitiv; k alternacím tisk‑l/tisk‑n‑u‑l viz -l-ové participium. V syntaxi ‑l‑ové participium získává nominální koncovky vyjadřující nominální rysy rodu a čísla v relaci shody s podmětem: Bratr četl‑Ø / Sestra četl‑a …, Bratři četl‑i; u struktur bez nominálního podmětu získává ‑l‑ové participium koncovku vyjadřující rysy sg. a neutrum: Pršel‑o; Mrzel‑o mě, že lže. Dá se vysvětlit buď jako shoda s nevyjádřeným ↗expletivem ono: (Ono) pršel‑o, (Ono) mě mrzelo, že lže, n. jako defaultní forma (na základě toho, že je nositelem nepříznakových rysů [rod: neutrum], [číslo: sg.]), která je aktivní tehdy, když není pro shodu k dispozici subjekt s rysy osoba, číslo, rod, srov.: Pršelo × Otázky jen pršely; Mrzelo mě, že lže × Mrzela mě jeho lež. ‑l‑ové participium ponechává všechny verbální rysy (např. vid, (a)telicitu, událostní strukturu), které má verbální část jeho vnitřní struktury, a tedy i sémantické valence a možné adjunkty (Dám / Dal jsem Pavlovi ráno knihu k narozeninám) + adjunkty větné: Možná [čtu / jsem četl zbytečně]. Taky syntaktické pozice, v nichž jsou valence/argumenty vyjádřeny, jsou stejné jako u finitních verbálních tvarů [píšu / psal jsem] (dopis) × [napíšu / napsal jsem] *(dopis), jen subjektová pozice nezískává nominativ od rysů finitnosti participia, protože to je nemá, ale od rysů finitnosti auxiliárního slovesa být, s nímž ‑l‑ové participium tvoří préteritový komplex, a proto právě jen toto být je (indikativní) finitum tantum: Ty jsi hrál / Ty jsi musel *být hrál × Ty jsi veselý / Ty jsi musel být veselý; *Ty buď hrál × Ty buď veselý. Tyto a další rysy charakterizují toto ‑l‑ové participium jako verbální -l-ové participium a odlišují ho od adjektivních -l-ových participií. Ta získávají adjektivní koncovky vyjadřující nominální rysy rodu a čísla a pádu v relaci shody stejným mechanismem jako čistokrevná adjektiva (viz ↗shoda): v posponové části přísudku: Já jsem pobledl‑á // Já jsem mlad‑á, v pozici premodifikátoru jména: pobledl‑á dívka, s pobledl‑ou dívkou, n. v pozici doplňku: Dívka se vrátila pobledl‑á. Adjektivní ‑l‑ová participia mají tedy daleko volnější distribuci než verbální ‑l‑ová participia, na druhé straně je jejich tvoření ovšem mnohem víc restriktivní než u verbálních ‑l‑ových participií: verbální ‑l‑ová participia tvoří všechna slovesa, kdežto adjektivní -l‑ová participia tvoří jen ↗neakuzativa: Já jsem promokl / Já jsem promoklý × Já jsem přišel / *Já jsem přišlý; Já jsem zradil (Evu) / *Já jsem zradilý (Evu). Preferována jsou neakuzativa dokonavá: Já jsem bledl / *Já jsem bledlý, *bledlý Petr × Já jsem pobledl / Já jsem pobledlý, pobledlý Petr; idiosynkrasie jsou neakuzativa nedokonavá: Hrušky zrály / Hrušky jsou zralé / zralé hrušky. Navíc: verbální ‑l‑ová participia mají význam událostní, zatímco adjektivní ‑l‑ová participia mají kompozicionální význam stavový, a to rezultativní; viz ↗adjektivní ‑l‑ové participium. V klasických č. mluvnicích se verbální ‑l‑ová participia označují často termínem participium minulé (činné) n. příčestí minulé (činné), což dává smysl v případě, že komplex [jsem, jsi, … ‑1‑ové participium] má význam p. díky významu ‑1‑ového participia (protože druhý člen komplexu, finitní tvary auxiliárního slovesa být (jsem, jsi, ), má prézentní morfologii a evidentně minulost nevyjadřuje). Problémem pro tuto analýzu je ovšem to, že má-li ‑l‑ové participium význam minulý, jak může mít komplex [bych, bys, 1‑ové participium] časově nespecifikovaný význam kondicionálu?; srov.: Včera / zítra bych četl × Včera / *zítra jsem četl. Nadto je v polštině (opcionálně) a ve slovinštině (obligatorně), a taky v severovýchodních nářečích č. (✍Bělič, 1972:198) verbální ‑l‑ové participium v komplexu s významem futura; viz ↗futurum.

(ii) Finitní tvary slovesa být tvořící součást préteritového komplexu mají radikálně omezenou distribuci, objevují se totiž právě jen v komplexu s verbálním ‑l‑ovým participiem, zatímco sloveso být má daleko volnější distribuci: kombinuje se se jmény, adjektivy, včetně adjektivních ‑l‑ových participií, předložkovými skupinami, ‑n‑/‑t‑ovými participii (verbálními i adjektivními), infinitivem, adverbii ad.: Já jsem / Ty jsi / On Ø [zmrzl] × Já jsem / Ty jsi / On je [zmrzlý/učitel/v kině/doma/zkoušen/vidět už z dálky…] n. je bez doplnění (verbum existentiae): Myslím, tedy jsem. Sloveso být tvořící součást préteritového komplexu, tj. préteritový auxiliár, ukazuje taky jiné morfosyntaktické vlastnosti než tvary slovesa být:

(a) préteritový auxiliár má k dispozici jen prézentní paradigma, zatímco sloveso být kombinující se s kategoriálně jinými výrazy a verbum existentiae má k dispozici nejen prézentní paradigma, ale všechny verbální struktury, finitní (např. imperativní paradigma): Ty jsi četl / Ty *buď četl × Ty jsi veselý / Ty buď veselý, i infinitní (např. infinitiv: *být četl × být veselý, přechodník: *jsa četl × jsa veselý) aj.

(b) prézentní paradigma préteritového auxiliáru je zcela unikátní, a je tedy i jiné než prézentní paradigma slovesa být kombinujícího se s kategoriálně různými výrazy:

1.os.sg.

Já (j)sem / *(j)su pobledl

×

Já (j)sem / (j)su starý / pobledlý / učitel / v kině

2.os.sg.

Ty (j)si / *(j)seš pobledl

×

Ty (j)si / (j)seš starý / pobledlý / učitel / v kině

3.os.sg.

On *je / Ø pobledl

×

On je / *Ø starý / pobledlý / učitel / v kině

1.os.pl.

My (j)sme pobledli

×

My (j)sme / staří / pobledlí / učitelé / v kině

2.os.pl.

Vy (j)ste pobledli

×

Vy (j)ste staří / pobledlí / učitelé / v kině

3.os.pl.

Oni *jsou / Ø pobledli

×

Oni (j)sou / *Ø staří / pobledlí / učitelé / v kině

Tvary s regulárními verbálními koncovkami 1.os.sg.u (typické pro moravská nářečí) a 2.os.sg. ‑š (typické pro obecnou č.) jsou možné jen tehdy, má-li být vlastnosti slovesa, nikdy se neobjevují v préteritovém auxiliáru: jse‑m // js‑u smutný × přišel jse‑m // *js‑u; js‑i // jse‑š smutnej × přišel js‑i // *jse‑š.

Naopak realizace rysu 3.os.Ø u préteritového auxiliáru je typická pro gramatický element, ať už morfém, srov. 3.os.sg.: chválí‑Ø, chválil by‑Ø, n. bimorfémovou strukturu: chválil je‑Ø > chválil Ø, ale nepřípustná pro lexikální sloveso (1. os. chválí‑m, 2. chválí‑š, 3. os. ); proto kontrast: On *je / Ø chválil × On je / *Ø starý.

(c) prézentní tvar préteritového auxiliáru nevyjadřuje prézens, kdežto prézentní tvar být kombinující se s kategoriálně jinými výrazy ano: Já jsem pobledl × Já jsem pobledlý/starý/vidět zdaleka…

(d) prézentní tvar préteritového auxiliáru nemůže přijmout negaci ne‑, kdežto prézentní tvar být kombinující se s kategoriálně jinými výrazy ano: *Já nejsem chválil × Já nejsem starý.

(e) prézentní tvar préteritového auxiliáru je ↗klitika, kdežto prézentní tvar být kombinující se s kategoriálně jinými výrazy nikoli:

*Jsem chválil / Chválil jsem

×

Jsem chválen / Chválen jsem

Já jsem chválil / *Já chválil jsem

×

Já jsem chválen / Já chválen jsem

(f) klitická 2.os.sg. jsi může redukovat formu na ‑s a toto ‑s se jako klitika připíná k jinému slovu, 2.os.sg. jsi kombinující se s kategoriálně jinými výrazy se tak chovat nemůže:

Ty jsi chválil / Tys chválil

×

Ty jsi starý / ?/*Tys starý

Není-li přítomno reflexivum, v běžně mluvené č. (zvl. na Moravě) se ‑s připíná – jako klitika – k první „velké“ frázi: Slyšels to?; A tos slyšel?; Tys mu to neřekla; Kdes byl?; V hospoděs nebyl; srov. i kontrasty: *Těsně vedles domu nestál / *Vedles domu nestál × Vedles nestál, *Krásnous dívku nepozdravil × Krásnou dívkus nepozdravil. Na rozdíl od pravých klitik jeho druhá pozice je ještě méně nutná, takže je k dispozici např. tato klitizace: Pročs často chválil Petra? / Proč častos chválil Petra / Proč často chválils Petra? / *Proč často chválil Petras? Je-li ve struktuře přítomno klitické reflexivum se, si, klitika ‑s se připíná ve spisovné č. závazně k němu: Ty ses chválil / v ČecháchTy jsi se chválil / *Tys se chválil / *Ty se chválils.

(g) prézentní tvary 1.os. sg a pl. jsem, jsme préteritového auxiliáru a prézentní tvary 1.os.sg. a pl. jsem, jsme kombinující se s kategoriálně jinými výrazy mají (v č. v Čechách) různou distribuci v kontextu elipsy: Je-li slovně vyjádřen podmět, forma 1.os. jsem n. jsme může být elidována v prvním případě, nikoli v druhém:

Já (jsem) ho chválil

×

Já *(jsem) starý

My (jsme) ho chválili

×

My *(jsme) staří

(h) Iterativní sufix ‑va‑ není v préteritovém komplexu v slovese „být“, nýbrž v ‑l‑ovém participiu, zatímco jinde je ve slovese „být“ (n. ve spojení s ‑n‑/t‑ovým participiem i v něm):

*bývám chválil / chválíval jsem

×

bývám smutný, bývám chválen / jsem chválíván

(ch) V odpovědi na otázku je „být“ tehdy, není-li součástí préteritového komplexu:

Jsi často chválena?

Jsem / *Chválena

Chválila jsi často?

*Jsem / Chválila

Tyto unikátní vlastnosti finita tantum jsem, jsi, v préteritovém komplexu jsou notoricky známé (srov. např. ✍Kopečný, 1950; ✍Toman, 1980; ✍Karlík, 2004; ✍Veselovská, 2008, a mnoho jiných) a vedou k různým analýzám; společné je jim to, že být je v této struktuře víc „↗pomocné sloveso“ / ↗auxiliár než ve strukturách jiných. V rámci tradiční mluvnice je standardní analýza taková, že komplex [jsem, jsi, … ‑1‑ové participium] je analyzován jako morfologický tvar slovesa, totiž p., v němž jsem, jsi, … je „pomocné“ sloveso se statusem gramatického pohyblivého morfému. Kopečný v ZČS (1962:96) dokonce pokládá p. za tvar syntetický, složený jen graficky. Komárek v PČM (1978:106), nepopíraje gramatickou funkci jsem, jsi, vidí ovšem strukturní autonomnost složek tvořících p., projevující se v jejich přemístitelnosti (já jsem přišel × přišel jsem) a možném distantním postavení (Já jsem to včera odpoledne Pavlovi řekl). ✍Rivero(vá) (1991) dovozuje, že být v českém p. je prvkem funkční kategorie, kdežto jiná být (spona a verbum existentiae) jsou lexikální kategorie. Viz také ↗auxiliár.

1.2 Význam préterita

V klasických modelech gramatiky se význam p. definuje tak, že p. vyjadřuje „prostou minulost“, tj. předčasnost děje/stavu vyjadřovaného slovesem (tj. préteritovým komplexem) před referenčním bodem, jímž je okamžik promluvy, tj. že událost časově předchází okamžiku, kdy je k této události v diskurzu referováno. Problém pro každou gramatickou teorii je kompozicionálně tento význam komplexu [jsem, jsi, … ‑1‑ové participim] odvodit. Deskriptivní mluvnice o to neusilují, spokojujíce se s intuicí rodilého Čecha, že četl jsem vyjadřuje minulost. Generativní mluvnice nabízejí různá řešení. Jde zvl. o to určit mechanismus, který préteritový komplex obsahující jsem, jsi mající morfologickou formu prézentní a mimo komplex [jsem, jsi, … ‑1‑ové verbální participium] nepochybně i interpretaci prézentu, vybaví významem p., tj. minulosti. Logika analýzy může být (přibližně) taková: Interpretace času je (v jazycích bez morfologické kategorie času) kombinatorní záležitost, v č. se skládá z rysů [+/–realis] a [+/–prézens]. Je-li ‑l‑ové participium vybaveno rysem [–prézens] a jsem rysem [+realis], kompozicionálně tyto dva rysy dávají [+minulost]. Předpokládá to, že jsem je generováno v takové hlavě, která má rys [modus:+/–realis] a rys [shoda: osoba, číslo], nikoli v hlavě, která má rys [tempus]; v č. je takovou hlavou možná T.

Na rozdíl od angl., něm., fr. i dalších jaz.č. pro jazykové poukazování k minulým dějům či stavům, tj. k dějům/stavům realizovaným před momentem promluvy, jen jediný časový prostředek, totiž právě p.

K druhému minulému času, který má č. k dispozici, ač ho v moderní č. využívá jen stylisticky (Když jsem tam byl přišel, sedl jsem si ke dveřím), viz ↗plusquamperfektum.

Klasická gramatika užívá také termín slovanské perfektum pro komplex [mít + ‑n‑/‑t‑ové participium dokonavého slovesa], mající reflektovat to, že struktury typu

Petr má/měl/bude mít přečtenu/přečtenou tu knihu už třikrát

vyjadřují rys, který poskytuje perfektum v jazycích, které jím disponují, totiž (velmi přibližně řečeno, protože význam perfekta je v různých jazycích různý), že událost nastala před časovým okamžikem, který je referenčním časem, k němuž se událost časově vztahuje, a v čase, který je referenčním časem, platí jakožto výsledný stav této události. Proto by se rozlišovalo prézentní perfektum: Petr má tu knihu přečtenou, préteritové perfektum: Petr měl knihu přečtenou v osm hodin, futurální perfektum: Petr bude mít knihu přečtenou v osm hodin, kondicionálové perfektum: Petr by / by byl měl knihu přečtenou v osm hodin, imperativní perfektum: Měj tu knihu přečtenou v osm hodin, ale i perfekta s infinitními formami, jejichž časový význam je odvoditelný z infinitní struktury: Přál si mít tu knihu přečtenou v osm hodin, Maje tu knihu přečtenou v osm hodin, mohu celé dopoledne lenošit. Toto slovanské perfektum tedy ukazuje rys relativního času (následnost) i vidu (ohraničenost události vyjadřovaná dokonavým videm) a stálost (významový rys slovesa mít), a tento komplex se proto často analyzuje jako rezultativ; viz ↗rezultativ. Analýza jako perfekta má problémy s tím, že (a) dějová událost vyjadřovaná slovesným kmenem (včetně prefixu) je zestatičtěna (což u perfekta jakožto formy s významem časovým není, srov. DějIch koche die Suppe // DějIch habe die Suppe gekocht), (b) komplex mít + ‑n‑/‑t‑ové participium dokonavého sloves je s to měnit ↗diatezi: Petr slibuje Pavlovi hodinky – Petr slíbil Pavlovi hodinky × Pavel má / měl od Petra slíbeny hodinky.

Ke kontextům, v nichž dochází k interpretaci události jako minulé, ač  ve struktuře vyjadřující tuto událost je prézentní tvar slovesa, viz ↗prézens historický. Viz také ↗préteritum ve starší češtině, ↗čas slovesný, ↗plusquamperfektum, ↗kondicionál.

Rozšiřující

2. Analýzy préteritálních konstrukcí v generativní gramatice jsou různé v závislosti na teorii, ale mají aspoň v mainstreamové linii společné to, že auxiliár je generován v T. Možná struktura pro větu (1a) je např. taková:

(1)

a.

Já jsem koupil knihy

Naproti tomu analýza struktury (1b), která ukazuje pohyb participia přes auxiliár na začátek klauze, tzv. participle fronting, je předmětem dlouhodobých diskusí:

(1)

b.

Koupil jsem knihy

Tento pohyb byl již od první analýzy v rámci generativní gramatiky vysvětlován jako dlouhý pohyb hlavy (long head movement, jak navrhli ✍Lema & Rivero(vá), 1989). Vzápětí se objevilo několik alternativních syntaktických popisů této operace: mezi návrhy patří adjunkce hlavy participia do C (✍Wilder & Ćavar, 1994), do Aux (✍Bošković, 1997) n. do diskurzové fokusové projekce (✍Labrova, 2003) a analýza remnantního pohybu participia do [Spec, TP] (✍Broekhuis & Migdalski, 2003, ✍Migdalski, 2006); viz remnant movement.

Podle analýzy ✍Lemy & Rivero(vé) (1989) je participium bázově generováno ve V a pohybuje se přes auxiliár v I do C, takže při pohybu překročí intervenující auxiliární hlavu, což odporuje omezení pohybu hlavy (head movement constraintHMC; viz ✍Travis(ová), 1984; ✍Chomsky, 1986; ✍Baker, 1988):

[CP [CParti] [IP Aux [VP [V ti] DP]]]

V souvislosti s porušením ↗HMC ✍Lema & Rivero(vá) (1989) tvrdí, že se jedná o případ výjimečně „dlouhého“ pohybu hlavy (dále: LMC, L = long). Tento návrh se nejdříve týkal bulharštiny a posléze byl přijat pro stejnou syntaktickou operaci v dalších jihoslovanských jaz. (kromě makedonštiny), v češtině, ve slovenštině a ve starých románských jazycích. ✍Rivero(vá) (1991:320) navrhuje, že se ↗LMC vztahuje k V2 v germánských jaz., jelikož to také zahrnuje pohyb slovesa do C. Jsou však důležité rozdíly: (a) Zatímco se v germánských jaz. V2 týká finitních sloves, LMC se omezuje na participia, která nejsou finitní. (b) Na V2 platí přísnější lokální omezení a oproti LMC nepřesahuje intervenující auxiliární sloveso. (c) S výjimkou zjišťovacích otázek je V2 obvykle spojeno s pohybem jiného elementu do [Spec, CP]. LMC není kompatibilní s pohybem jiného konstituentu do [Spec, CP], což ✍Rivero(vá) (1991) přisuzuje podmínce ekonomie. ✍Lema & Rivero(vá) (1989) se problém ↗HMC pokoušejí řešit tím, že navrhují odvozovat HMC z poněkud komplikované verze ↗ECP, vyžadujícího v ↗G&B, aby prázdné kategorie byly řádně řízeny (viz ↗řízení). Tomuto teoretickému problému by se bývalo předešlo, kdyby se předpokládalo, že participle fronting je výsledkem frazálního pohybu. ✍Lema & Rivero(vá) (1989) proti tomuto pohybu argumentují tím, že se participium může pohybovat do levé periferie jen zcela samo o sobě. Proto je pohyb VP spolu s jeho komplementy, modifikátory n. jakýmkoliv jiným materiálem uvnitř VP nepřijatelný:

(2)

a.

*Koupil knihy jsem

b.

*Koupil včera jsem knihy

Kromě teoretických nedostatků vztahujících se k porušení HMC se návrh dlouhého pohybu hlavy potýká také s empirickými problémy:

(a) Predikuje, že subjekt může stát mezi participiem v C a auxiliárem v I. K tomu však nikdy nedojde, jak si všimli ✍Wilder & Ćavar (1994:19–20) v chorvatštině a ✍Embick & Izvorski(ová) (1997:111) v bulharštině, což lze také ukázat v případě č. (3):

(3)

*[CP Koupil [IP já [I‘ jsem [knihy]]]]

Potenciálním vysvětlením tohoto omezení může být syntaktický status auxiliárních klitik v č. a chorvatštině, jež jsou klitika na druhé pozici (Wackernagelovy klitiky; viz ↗klitika), která musí být umístěna po prvním konstituentu v klauzi (tedy buď za subjektem, n. za posunutým participiem, n. za nějakým jiným elementem). Nicméně v č. může být auxiliární klitika umístěna před jednoduchým slovem n. plnou frází, jako např. před PP v příkladu (4), takže toto omezení by nemělo vylučovat možnost, kdy auxiliár předchází kompletní VP:

(4)

Na zahradě jsem si dělal poznámky

(b) Tvrzením, že participium míří do C, analýza dlouhého pohybu špatně predikuje, že je pohyb omezen na hlavní klauze. Právě toto konstatují ✍Lema & Rivero(vá) (1989), avšak ✍Embick & Izvorski(ová) (1997)✍Lambova (2003) nabízejí data z bulharštiny, která ukazují, že toto omezení neplatí (5a); Embick & Izvorski(ová) ukazují, že také v chorvatštině může být ‑l‑ové participium předsunuto přes auxiliáry minulého času (5b):

(5)

a.

Rasbrah

če

pročel

e

knigata

Pochopil:Aor.1sg

že

přečetl:Part[sg.m.]

Aux.3sg

kniha.Def

b.

On tvrdi da

istukao

bejaše

Jovan

Petrovog prijagtelja

On tvrdí Comp

zmlátit:Part[sg.m.]

Aux.plup:3sg

Ivan

Petrova přítele

č. (stejně jako v chorvatštině v případě auxiliárů dokonavého přítomného času) nemůže být participium předsunuto v zapuštěných klauzích, protože by auxiliár, jež je Wackernagelovým klitikem, stál ve třetí pozici a následoval by komplementizér a participium; viz (6). Nicméně v č. se participium může posunout přes interogativní komplementizérovou klitiku li (7):

(6)

Petr říká, že jsem koupil knihu

(7)

Nevím, chtěla-li jsem to

Teoretické a empirické problémy s dlouhým pohybem hlavy vedly k navržení alternativních analýz pohybu participia do levé periferie na základě pohybu hlavy zahrnující adjunkci. První analýzu tohoto typu postulovali pro chorvatštinu ✍Wilder & Ćavar (1994), kteří ukázali, že dlouhý pohyb není s to predikovat, že předsunuté participium musí stát vedle auxiliáru, jenž ho následuje. V (3) je uveden příklad, který ukazuje nemožnost subjektu stát mezi předsunutým participiem a auxiliárem; příklad (2b) ukazuje, že v této pozici nemůže stát ani adverbium. Jedinými elementy, které jsou zde dovoleny, jsou klitika, jako např. interogativní komplementizér li, který stojí mezi participiem nemělo a kondicionálovým auxiliárem by; viz (8):

(8)

Ptali se, nemělo‑li by se mu to tedy říct

Protože v zapuštěných klauzích je auxiliární klitika umístěna vedle komplementizéru; srov. (6), a předsunuté participium stojí vlevo od auxiliáru, ✍Wilder & Ćavar (1994) navrhují, že se jak participium, tak auxiliár připojuje k C. V (9b) je uvedena derivace, kterou navrhují pro chorvatštinu spolu s odpovídajícími daty z č.:

(9)

a

Koupil jsem knihy

b.

[CP [C koupili jsem [AGRP pro ti knihy]]]

✍Bošković (1995), ✍Bošković (1997) přebírá od ✍Wildera & Ćavara (1994) analýzu pomocí adjunkce s tím, že upravuje místo přistání posunutého participia. Argumentuje tím, že pokud přijmeme standardní předpoklad, že ve slovanských jaz. je interogativní komplementizér li umístěn v C, pak se v chorvatštině participium nemůže posunout tak vysoko jako do C, protože se nemůže zvednout přes li. Finitní slovesa mohou naopak předcházet li, což znamená, že je toto místo pro finitní slovesa dosažitelné. Vzhledem k omezení pohybu dochází Bošković k závěru, že se participium nepřipojuje do C, ale spíše se připojuje jako hlava do auxiliáru, který spočívá v Aux0; srov. (11):

(10)

a.

[C Ljubi li]

nju?

[Líbat:3sg.prs q]

ji?

b.

*[C Poljubio

li]

je

nju?

[Políbit:part[sg.m]

q

aux.prf:3sg

ji?

(11)

[AuxP Poljubioi

je]

[VP tMariju]]

[AuxP políbit:part[sg.m]

aux.prf:3sg]

[VP tMarii]]

Omezení týkající se pohybu participia přes li platí jen pro chorvatštinu. Jak ukazuje (8), v bulharštině i č. je pohyb možný.

V porovnání s hypotézou dlouhého pohybu hlavy se vysvětlení pomocí adjunkce vyhýbají teoretickým problémům vztahujícím se k porušení ↗HMC. Také správně predikují, že ve vložených klauzích je pohyb participia možný; srov. (5), a že se subjekt nemůže objevit mezi předsunutým participiem a auxiliárem; srov. (3). Nicméně nezabraňují možnosti vložit subjekt do [Spec, IP], tj. před předsunuté participium. Jak ukazuje (12), je tato struktura v č. negramatická:

(12)

*[IP Já [AuxP koupil i jsem] [VP tknihy]]]

Jako u (3) by bylo možné negramatičnost (12) v č. v podstatě vysvětlit tím, že se odvoláme na podmínku Wackernagelových klitik, které se musejí objevit v druhé pozici. Toto vysvětlení však neplatí pro bulharštinu, která nemá Wackernagelova auxiliární klitika a ve které se setkáme se stejným omezením. Vysvětlení pomocí adjunkce navíc čelí empirickým problémům, jakmile ho aplikujeme na konstrukce zahrnující dvě participia, jak je ukázáno v (13), kde kondicionálovou auxiliární klitiku bych doprovázejí participiální tvar slovesa být a tematické participium koupil:

(13)

Byl bych koupil knihy

Při analýze příbuzných struktur v chorvatštině si ✍Bošković (1997) všímá, že mezi dvěma participii nemůže stát ani objekt (srov. 14b), ani subjekt, jakmile je předchází auxiliár:

(14)

a.

Vas dvoje ste bili čekali Marijinu prijateljicu

b.

*Vas dvoje ste bili Marijinu prijateljicui čekali ti

c.

*Marijinu prijateljicuste bili vas dvoje čekali ti

Bošković tvrdí, že tato dvě participia může oddělovat jen auxiliár (15a), což ho vede k závěru, že se jako hlavy připojují k auxiliárnímu slovesu. Jedno z nich je připojeno nalevo od něj, zatímco druhé se připojuje zprava. Pro pohyb tematického participia čekali přes auxiliár v konstrukci se dvojím participiem navrhuje derivaci uvedenou v (15):

(15)

a.

Čekali ste bili   Marijinu prijateljicu

AuxP

Ste

VP bili

VP čekali

M. pri.

AuxP

aux.prf.2pl

VP aux.plup:part:pl.m

VP čekat:part:pl.m

M. přítel

b.

[AuxP [Aux [Aux ste] bilii ] [VP ti [VP čekali Marijinu prijateljicu]]]

c.

[AuxP [Aux čekalij [Aux [Aux ste] bilii ]] [VP ti [VP tj Marijinu prijateljicu]]]

✍Bašić(ová) (2003) upozorňuje na empirické problémy s Boškovićovou adjunkcí a poukazuje na fakt, že adverbia jako potpuno mohou být vložena mezi auxiliární sloveso a tematické participium (16). Z toho vyplývá, že participium nemusí být připojeno zprava k auxiliáru, jelikož není nutné, aby ho bezprostředně následovalo:

(16)

Bio

je

potpuno

zaboravio

na sastanak

Aux.plup:part[sg.m]

aux.prf.3sg

úplně

zapomenout:part[sg.m]

na schůzi

Bašić(ová) také poznamená, že v této pozici může před tematickým participiem stát jen adverbium. ‑l‑ové participium slovesa být nedovoluje premodifikaci adverbia:

(17)

?*Zaboravio je potpuno bio na sastanak

Č. data v (18) ukazují, že konstrukce se dvěma participii mají stejnou distribuci jako participia v chorvatštině: mezi kondicionálovým auxiliárem bych a lexikálním participiem koupil může stát adverbium, např. včera. To znamená, že analýza pohybu participia přes adjunkci hlavy je i v č. empiricky neadekvátní:

(18)

Byl bych včera koupil knihy

Třetí typ analýzy pohybu participia přes auxiliár „být“ předpokládá, že participle fronting je výsledkem frázového remnantního (XP) pohybu (viz remnant movement) participia do subjektové pozice [Spec, TP]. ✍Broekhuis & Migdalski (2003) ji nejdříve navrhli pro bulharštinu a později ji ✍Migdalski (2006) dále rozpracoval pro ostatní slovanské jaz. Základní myšlenka tohoto návrhu se vztahuje k pozorování, že se ve slovanských jaz. subjekt a ‑l‑ové participium shodují v φ‑rysech, takže jeden z nich je vhodným kandidátem pro ohodnocení φ-rysů T. Toto participium se navíc vždy vyskytuje s auxiliárním „být“. Fakt, že to je jediný auxiliár v perifrastických časových strukturách, odlišuje slovanské jaz. od jaz. románských a germánských, ve kterých se sloveso „být“ objevuje v neakuzativních a pasivních konstrukcích. Migdalski stejně jako ✍Hoekstra (1984), ✍Hoekstra (1986), ✍Roberts (1987)✍Broekhuis & van Dijk (1995) předpokládá, že spíše než minulé příčestí je to auxiliární „mít“, které uvádí agens a které v perifrastických časech přiřazuje objektu akuzativ. Jelikož ve slovanských jaz. je v odpovídajících konstrukcích sloveso „být“ jediným dostupným auxiliárem, ‑l‑ové participium je jediným kandidátem, které může plnit tyto funkce. Z tohoto předpokladu plynou určité důsledky pro strukturu VP: ve slovanských jaz. musí být subjekt externím argumentem pro ‑l‑ové participium, zatímco v neergativních konstrukcích v germánských a románských jaz. (které jsou tvořeny auxiliárním „mít“) je subjekt generován jako externí argument auxiliárního slovesa, jak ukazují následující struktury:

a.

...[ be [vP DPagent v [VP VPART DPtheme]]]

slovanské jaz.

b.

...[vp DPagent v [VP have [VP VPART DPtheme]]]

románské a germánské jaz.

Struktura (a) umožnuje vysvětlit, proč musí být participium vyzdviženo jako remnantní XP do [Spec, TP] a proč musí nechat přímý objekt uvízlý (stranded); viz diskusi příkladu (2a). Pohyb celé VP by totiž zvedl přímý objekt přes jeho pozici ohodnocující pád, čímž by zůstal jeho pádový rys neohodnocen. Objekt proto musí být nejprve ohodnocen mimo VP a musí mu být „přidělen“ jeho pád.

Mechanismus operace ukazuje (19): (1a) výše představuje strukturu bez participle fronting se subjektem v [Spec, TP], struktura (19) znázorňuje derivaci participle fronting: participium stoupá remnantním VP‑pohybem, zatímco objekt se pohybuje do [Spec, AgrOP], kde je ohodnocen jeho pád:

(19)

V úvahu také nepřipadá pohyb konstituentů větších než VP, protože jinak by byly rysy na ‑l‑ovém participiu zapuštěny příliš hluboko na to, aby ohodnocovaly φ-rysy T. Perkolace φ‑rysů z participia není rovněž možná, jelikož by je blokovala lexikální hlava V.

Tato analýza činí jeden důležitý předpoklad o pohybu participia, a to ten, že participium je v predikativním vztahu se subjektem, což jasně ukazuje shoda φ-rysů mezi těmito dvěma elementy. Dále analýza navrhuje, že pohyb participia do levé periferie je příkladem predikativní inverze, což je – jak se v literatuře uvádí (viz ✍Moro, 1997; ✍Den Dikken, 2006) – jedině možné v přítomnosti kopulativního slovesa „být“, viz slovanské jaz., kde je toto sloveso jediným auxiliárem.

Uvážíme-li fakt, že se ‑l‑ové participium může pohybovat jen bez pied-pipingu (viz ↗pied-piping) nějakého materiálu, může se myšlenka, že pohyb participia do levé periferie zahrnuje frazální pohyb v č. a v jihoslovanských jazycích, jevit jako neintuitivní. Je např. nutné vysvětlit, proč musí být elementy, které nepotřebují ohodnocovat pádové rysy (např. adverbia VP), také evakuovány před pohybem participia, což není snadné řešit. Nicméně to, co tento návrh předpokládá o funkci auxiliárů „být“ a „mít“ v perifrastických časových konstrukcích, správně predikuje vlastnosti pohybu participia přes auxiliár „mít“ v kašubštině a v makedonštině. V (20) je příklad takové struktury v makendonštině; v (20a) se participium pohybovalo na první pozici v klauzi společně s přímým objektem knigite:

(20)

a.

Nie gi imame kupeno knigi-te

My je máme koupeny knihy-ty

b.

Kupeno knigi-te (nie) gi imame

Koupeny knihy-ty (my) je máme

Pohyb v (20b) souvisí s topikalizací VP přes auxiliár „mít“, která je známá z nizozemštiny a z němčiny (viz ✍Thiersch, 1985; ✍Den Besten & Webelhuth, 1990; ✍Müller, 1998). Od předsunutého ‑l‑ového participia přes auxiliár „být“ se odlišuje v několika ohledech: (a) Nezahrnuje ‑l‑ové participium, ale trpné/minulé participium, jež se neshoduje se subjektem v φ-rysech. V (20) je subjektové zájmeno nie označeno jako plurál, zatímco participium kupeno je v singuláru neutra. Absence shody u participia ukazuje, že pohyb nesměřuje do [Spec, TP], kde se ohodnocují φ-rysy T. (b) Topikalizace VP se odlišuje od pohybu -l-ového participia co do velikosti konstituentu, který pohyb podstupuje, protože minulé participium může vzít s sebou (pied-piping) objekt, když stoupá do první pozice v klauzi. To je možné, jelikož konstituent, který podstupuje topikalizaci VP, je v makedonštině větší než PartP, jež se pohne do [Spec, TP] prostřednictvím inverze predikátu v č. (c) Předsunutí ‑l‑ového participia se odlišuje od topikalizace VP, pokud jde o pohnuvší se element. Jak ukazuje (20b), pohyb má za následek intepretaci předsunuté VP jako fokusu. Proto se zdá legitimní navrhnout, že se operace spouští rysem fokus ve Foc0 v rozšířené projekci CP a že celá PartP včetně přímého objektu knigite přistane ve [Spec, FocP] nad [Spec, TP].

Naproti tomu v č. nevede předsunutí participia (21a) n. finitního slovesa (21b) n. neklitického budoucího auxiliárního slovesa (21c) k neneutrální interpretaci předsunutého elementu (viz ✍Veselovská (1995:kap. 4)):

(21)

a.

Dělal jsem si poznámky

b.

Dělá si poznámky

c.

Bude si dělat poznámky

V tomto ohledu se uvedené struktury se slovesnými tvary na začátku klauze liší od neslovesných tvarů, jako např. od předložkové fráze ve (22a) n. přímého objektu ve (22b), které jsou interpretovány jako kontrastivně fokusované, jakmile se vyskytují na začátku klauze před auxiliárními klitikami:

(22)

a.

Na zahradě jsem si dělal poznámky

b

Poznámky jsem si dělal na zahradě

Literatura
  • Baker, M. Incorporation: A Theory of Grammatical Function Changing, 1988.
  • Bašić, M. Participle Movement in Serbo-Croatian, 2003.
  • Bělič, J. Nástin české dialektologie, 1972.
  • Bošković, Ž. Participle Movement and Second Position Cliticization in Serbo-Croatian. Lga 96, 1995, 245–266.
  • Bošković, Ž. The Syntax of Nonfinite Complementation: An Economy Approach, 1997.
  • Broekhuis, H. & K. van Dijk. The Syntactic Function of the Auxiliaries of Time. In Den Dikken, M. & K. Hengeveld (eds.), Linguistics in the Netherlands 1995, 1995, 37–48.
  • Broekhuis, H. & K. Migdalski. Participle Fronting in Bulgarian. In Fikkert, P. & L. Cornips (eds.), Linguistics in the Netherlands 2003, 2003, 1–12.
  • Damborský, J. Participium l-ové ve slovanštině, 1967.
  • Den Besten, H. & G. Webelhuth. Stranding. In Grewendorf, G. & W. Sternefeld (eds.), Scrambling and Barriers, 1990, 77–92.
  • Den Dikken, M. Relators and Linkers: The Syntax of Predication, Predicate Inversion, and Copulas, 2006.
  • Embick, D. & R. Izvorski. Participle-Auxiliary Orders in Slavic. In FASL 4, 1997, 210–239.
  • Franks, S. & T. H. King. A Handbook of Slavic Clitics, 2000.
  • Hewson, J. & V. Bubenik. Tense and Aspect in Indo-European Languages: Theory, Typology, Diachrony, 1997.
  • Hoekstra, T. Transitivity. Grammatical Relations in Government-Binding Theory, 1984.
  • Hoekstra, T. Passives and Participles. In Beukema, F. & A. Hulk (eds.), Linguistics in the Netherlands 1986, 1986, 95–105.
  • Chomsky, N. Barriers, 1986.
  • Karlík, P. Pasivum v češtině. SaS 65, 2004, 82–113.
  • Kopečný, F. Povaha českého praeterita. 34, 1950, 85–89.
  • Lambova, M. On Information Structure and Clausal Architecture: Evidence from Bulgarian, 2003.
  • Lema, J. & M.-L. Rivero. Long Head Movement: ECP vs. HMC. In Sherer, T. (ed.), Proceedings of NELS 20, 1989, 333–347.
  • Maslov, J. S. Resultative, Perfect, and Aspect. In Nedjalkov, V. P. & B. Comrie (eds.), Typology of Resultative Constructions, 1988, 63–85.
  • 1, 1986.
  • 2, 1986.
  • Migdalski, K. The Syntax of Compound Tenses in Slavic, 2006.
  • Moro, A. The Raising of Predicates: Predicative Noun Phrases and the Theory of Clause Structure, 1997.
  • Müller, G. Incomplete Category Fronting, 1998.
  • Nübler, N. Podmětová valence v českém préteritu. In Č-US 3, 2001, 147–153.
  • PČM, 1978.
  • Rivero, M.-L. Long Head Movement and Negation: Serbo-Croatian vs. Slovak and Czech. The Linguistic Review 8, 1991, 319–351.
  • Roberts, I. The Representation of Implicit and Dethematized Subjects, 1987.
  • Stieber, Z. Zarys gramatyki porównawczej języków słowiańskich. Fleksja werbalna, 1973.
  • Thiersch, C. VP and Scrambling in the German Mittelfeld, 1985.
  • Toman, J. Weak and Strong: Notes on BE in Czech. In Brettschneider, G. & C. Lehmann (eds.), Wege zur Universalienforschung: sprachwissenschaftliche Beiträge zum 60. Geburtstag von Hansjakob Seiler, 1980, 305–310.
  • Tomić, O. The Balkan Slavic Clausal Clitics. NLLT 14, 1996, 811–872.
  • Travis, L. Parameters and Effects of Word Order Variation, 1984.
  • Válková, L. Za deset litrůs říkal? Příklonné -s a jeho distribuce ve spontánním dialogu. In Petkevič, V. & A. Rosen (eds.), Korpusová lingvistika Praha 2011, 2011, 38–48.
  • Veselovská, L. Phrasal Movement and Morphology: Word Order Parallels in Czech and English Nominal and Verbal Projections. PhD. diss., FF UP, Olomouc, 1995.
  • Veselovská, L. The Extended Verbal Projection in Czech: Three Variants of the Verb be. In Zybatow, G. & L. Szucsich ad. (eds.), Formal Description of Slavic Languages. The Fifth Conference, Leipzig 2003, 2008, 555–569.
  • Veselovská, L. & R. Vos. Clitic Questionnaire. In van Riemsdijk, H. (ed.), Clitics in the Language of Europe, 1999, 891–1010.
  • Wilder, C. & D. Ćavar. Long Head Movement? Verb Movement and Cliticization in Croatian. Lga 93, 1994, 1–58.
  • ZČS, 1962.
  • Viz taky Slovesný čas.
Citace
Petr Karlík (1), Krzysztof Migdalski (2) (2017): PRÉTERITUM. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PRÉTERITUM (poslední přístup: 24. 11. 2024)

Další pojmy:

gramatika morfologie syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka