Jazykový výraz, který ve spojení s určitým počtem argumentů typu ↗výrok tvoří nový, složený výrok; s každou spojkou je tedy spojeno jisté přirozené číslo vyjadřující její četnost (aritu). L.s. lze (ryze „kombinatoricky“) dělit na (a) nulární, tj. takové, že nemodifikují žádný výrok a jsou pouze novým jménem pravdivostní hodnoty (nulární verum (značí se ↑ n. 1) a falsum (značí se ↓ n. 0)), (b) jednoargumentové (např. „není pravda, že […]“, „je možné, že […]“), které modifikují jediný výrok, (c) binární (např. „[…] a […]“, „[…] je neslučitelné s […]“, „[…] implikuje […]“), (d) ternární (např. „jestliže […], pak […], jinak […]“) atd. Jiný aspekt klasifikace člení l.s. na extenzionální, u nichž výsledná (pravdivostní) hodnota je funkcí hodnot argumentů, a neextenzionální, kde tomu tak není; např. pravdivostní hodnota (složeného) výroku „Pavel věří, že logika poskytuje ideální aparát pro analýzu jazyka“ nijak nezávisí na pravdivosti výrokového argumentu „logika poskytuje ideální aparát pro analýzu jazyka“. Volba l.s. podle tohoto kritéria ovlivňuje charakter logiky, která je používá (klasická logika, neklasické logiky).

L.s. lze chápat jako explikaci jistých spojek přirozeného jaz., přičemž nejde o zcela jednoznačnou korespondenci (viz ↗spojka). Významnými extenzionálními l.s. jsou: ↗negace, ↗konjunkce, ↗disjunkce; neextenzionálními l.s. jsou: ↗nutnost, ↗možnost, ↗slučitelnost, ↗neslučitelnost (v logice ↗alétické modality); ↗implikace a ↗ekvivalence mohou být chápány jako smíšené (tj. lze je interpretovat jako extenzionální n. jako neextenzionální aletické modality).

O vztahu l.s. a spojek přirozeného jazyka viz ↗spojka.