Představuje tyto situace:

1. logicky nepravdivý ↗výrok – kontradikce (protějšek ↗tautologie: negací kontradikce získáme tautologii), tj. výrok nepravdivý bez ohledu na stav světa, přičemž nepravdivost je způsobena a zaručena logickou stavbou věty; symbolicky např. ¬(a = a); p ∧ ¬p; ∃x [p(x) ∧ ¬p(x)];

2. vztah ↗neslučitelnosti mezi dvojicí výroků (tj. výroky nemohou být současně pravdivé), jsou to buď (a) výroky, z nichž jeden je negací druhého (např. „prší“ a „neprší“), n. (b) subjekt‑predikátové výroky opačné kvality i kvantity, tj. obecný kladný a částečný záporný výrok, n. obecný záporný a částečný kladný výrok (např. „všechny houby jsou jedlé“ a „některé houby jsou nejedlé“); v obou těchto případech je tento vztah vzájemný a z každé takové dvojice výroků je vždy jeden pravdivý a druhý nepravdivý – výroky jsou kontradiktorické; n. (c) obecné subjekt‑predikátové výroky opačné kvality, tj. kladný a záporný (např. „všichni Češi jsou hudebníci“ a „žádný Čech není hudebník“), z nich může být pravdivý nejvýše jeden, mohou však být oba nepravdivé – výroky jsou kontrární;

3. vztah, který vzniká při aplikaci dvou neslučitelných pojmů na týž objekt – buď jde o (a) komplementárně se vylučující – kontradiktorické pojmy, tj. takové, že nemají žádný společný znak a v souhrnu tvoří totalitu entit na dané abstrakční úrovni (např. „černý“ a „nečerný“), n. (b) neúplně se vylučující – kontrární pojmy (např. „černý“ a „bílý“);

4. o l.s. v ↗množině výroků (např. premisy úsudku) se hovoří tehdy, jestliže všechny výroky z dané množiny nemohou být současně pravdivé, což znamená, že množina obsahuje aspoň jeden výrok typu (1) n. dvojici výroků typu (2) n. je l.s. způsoben obsahovou souvislostí mezi konstituujícími výroky (např. trojice výroků „A je starší než B, B je starší než C, C je starší než A“ n. pětice výroků „Karel je Evin otec. Karel má dvě děti, z nichž jedno je a vždy bylo svobodné. Eva nemá bratra. Eviným manželem je Pavel, který je jedináček. Evin syn má strýce, který si půjčil peníze od Pavla.“).

L.s. připomínají tzv. paradoxy, u nichž zpravidla jde o neomezené užívání jaz. Např. máme‑li posoudit pravdivostní hodnotu výroku „tato věta je nepravdivá“, dospějeme vždy ke sporu, totiž: je‑li výrok pravdivý, pak vzhledem k tomu, co říká, je nepravdivý; je‑li nepravdivý, pak – jelikož právě to říká, je pravdivý. Příčinou je zde směšování syntaktického a sémantického hlediska. V „běžných situacích“ se může vyskytnout zdánlivý spor, např. „on je a není psycholog“ (o zdatném profesionálním psychologovi, který v neprofesionálním osobním styku – ve svůj neprospěch – nevyužívá svou erudici). Zdánlivý potud, že nevypovídá o tomtéž stavu věcí v tomtéž časovém okamžiku.

Lingvistická interpretace vět obsahujících kontradikce (Petr je a není hlupák; Město se změnilo, ale i nezměnilo) viz ↗kontradiktorická výpověď.