Jediný ↗pád, který v současné češtině přiděluje jménu předložka, která musí být foneticky realizovaná (v zahraniční literatuře se mu proto někdy říká prepozitiv): Bydlí [v Brně] // [*Brně]; obecně přijímané vysvětlení, proč je tomu tak, zatím není. Předložky přidělující l. jsou v (ve stole), na (na stole), po (po stole), o (o stolu), při (při hře). V tradiční gramatice se pokládá za pád primárně sémantický: typicky se objevuje v adjunktech, v nichž je předložka s místním významem a které jsou i interpretovány jako vyjádření místa na otázku kde? (odtud má l. také název): Lozí na _Locstřeše × Lozí na _Akuzstřechu. Ale objevuje se i v adjunktových předložkových skupinách bez této interpretace (O Vánocích bude pršet; Je chytrý po babičce) a ve skupinách analyzovaných jako komplement, tj. takových, v nichž je předložka selektována a nemá interpretaci místa: Uvažoval o rezignaci; Dohodli se na kompromisu.

Klasické gramatiky pozorují (a) v sg. ↗synkretismus koncovek l. a dativu (o bratr‑u/‑ovi, žen‑ě, měst‑u/‑ě – k bratr‑u/‑ovi, žen‑ě, měst‑u); (b) v pl. všech substantiv koncovku ‑ch, která se objevuje v pl. u adj. v l. a genitivu; (c) v sg. neživotných mask. a neuter preferenci koncovky ‑u v pozici komplementu a koncovky ‑e v pozici adjunktu: Toužil po novém stol‑u / stol‑e × Lozí po stol‑u / po stol‑e. ✍Caha (2009) navíc pozoruje, že dativ a genitiv jsou synkretické pouze tehdy, má‑li stejnou koncovku l.: gen. měst‑a, dat. měst‑u, lok. měst‑u/‑ě × gen. kost‑i, dat. kost‑i, lok. kost‑i; gen. t‑é, dat. t‑é, lok. t‑é. Tato data se snaží vysvětlit teorie, které dekomponují význam l. jako nehierarchizovaný (✍Běličová, 1982, v rámci strukturalismu) n. jako hierarchizovaný (✍Caha, 2009, v rámci ↗nanosyntaxe) soubor sémantických rysů.

✍Daneš & Hlavsa a kol. (1987:168) popisují vztah mezi větami (a) Prohlásil, že Petr pomlouvá Evu – (b) O Petrovi_i prohlásil, že e_i pomlouvá Evu / (b₁) O Evě_i prohlásil, že ji_i Petr pomlouvá („e“ v (b) je symbol pro foneticky nevyjádřený podmět). Formu o + l. získává člen obsahové vedlejší věty po ↗slovese mluvení, který je přesunut do  maticové věty, aby v ní vyjadřoval tzv. syžet.

Mnozí autoři pozorují distribuci (a) direkcionální předložkové skupiny a (b) předložkové skupiny s l. v kombinaci se slovesy přemísťování a změny polohy: (a) Postavil vázu k oknu (přemístění vázy, nic o její poloze) × (b) Postavil vázu u okna (změna polohy vázy, nic o jejím přemístění). ✍Taraldsen & Medová (2007) dále pozorují, že tato distribuce zůstává zachována v dějovém pasivu (Váza byla postavena k oknu × Váza byla postavena u okna), ale ve stavovém pasivu je k dispozici jen lokativní předložková skupina: Váza je postavená k *oknu / u okna. Viz také ↗pád.