Pokus o komplexní teorii jazyka, do Stalinovy kritiky v r. 1950 byl m. v Sovětském svazu „vůdčí“ jazykovědnou školou. M. byl nazván po svém zakladateli N. J. Marrovi, který v r. 1908 poprvé publikoval svou jafetickou teorii (srov. ✍Marr, 1933), podle níž existuje příbuznost mezi gruzínštinou a rodinou semitských jaz., zvl. arabštinou.

↗Jazykovou rodinu, k níž podle jeho mínění příslušela i gruzínština, nazval Marr jafetickou podle Jafeta, třetího syna Noahova, podle jehož bratrů, Hama a Sema, jsou pojmenovány hamitské a semitské jaz. K jafetickým jaz. Marr řadil všechny kavkazské jazyky a později k nim přibývaly stále nové, prostorově i velmi vzdálené jazyky, např. baskičtina. Marr dospěl k přesvědčení, že jafetické jazyky představovaly nejstarší jazyky, které se vyvinuly v prvopočátcích kultury ve středomořském prostoru a na Kavkaze, a že ostatní jaz. jsou mnohem mladší a vznikly „křížením“ či ↗míšením jazyků. Při hledání stále starších forem jazyků Marr vytvořil také vlastní teorii původu jazyka z jednoho protojazyka (✍Marr, 1936). Předpokládal, že lidé se nejprve dorozumívali komplexním, plně rozvinutým ↗znakovým jazykem, který se opíral o gesta a mimiku a jehož základem bylo obrazné myšlení. Z rytmického chóru primitivních rituálů se pak vytvořily skupiny zvuků sal, ber, jon a roš, které nejprve sloužily jako magické jméno kmene n. kmenového boha, později se postupně staly základem zvukového jazyka. Své „nové učení o jazyce“ Marr opřel o marxismus a předpokládal, že vývoj na vyšší úrovni směřuje zpět k jednomu jazyku. Přitom věřil ve stadiálnost jazykového vývoje reflektujícího ekonomická stadia vývoje společnosti. Jazyk považoval za prvek nadstavby a explicitně ho identifikoval s uměním. V budoucnosti očekával vývoj jazyků v nadnárodní jazyk, který spojí proletáře všech zemí i jimi ovládané země. S ohledem na Marrovo významné postavení v Akademii věd mělo jeho učení v Sovětském svazu normativní závaznost.

V Československu byl m. poprvé kriticky zaznamenán ✍Novotným (1931), v témže roce o něm v Pražském lingvistickém kroužku (PLK) referoval Kopeckij, podle ✍Šmilauera (1950) o m. v r. 1942 referoval Bečka ve Společnosti pro slovanský jazykozpyt. Programově měl být m. uveden ve známost sborníkem Sovětská jazykověda (1949). Kromě ✍Bosáka (1949) se k m. přihlásil především ✍Havránek (1948), který viděl paralely mezi strukturalismem ↗Pražské školy a Marrovým „novým učením“ v celostním vidění jazyka, v důrazu na konvergenci při vývoji národního jazyka i jazyků obecně, v semioticky komplexním popisu jazyka s ohledem na vztah jazyka a skutečnosti. ✍Havránek (1933) se v duchu jedné z tezí PLK (✍Thèses, 1929: 9) zabýval balkánským ↗jazykovým svazem, a dokázal se proto identifikovat také se zdůrazněním významu ↗míšení jazyků pro vývoj jazyka (✍Havránek, 1966). Jako „vůdčí“ metodologie se m. v Československu neudržel dlouho. Už rok po zveřejnění sborníku Sovětská jazykověda totiž s kritikou m. vystoupil sám Stalin (odborně jeho vystoupení pravděpodobně připravil akademik A. Š. Čikobava). Stalin ve svých „statích o jazyku a jazykovědě“, otištěných v moskevské Pravdě či časopisu Bolševik, v odpovědích na dotazy lidí podal svou představu jazyka. Považoval jej za nezávislý na základně (není základem produkce) i nadstavbě (nereaguje bezprostředně na společenské změny) a nechápal jej třídně, ale jako majetek všeho lidu apod. Míšení jazyků odmítal argumentem, že při kontaktu jazyků nedochází k míšení, ale prosazení jednoho z jazyků. Tento Stalinův názor podpořil jazykovou unifikaci Sovětského svazu ve prospěch ruštiny.

Stalinovy texty vyšly v Československu v odborném časopisu ↗Slovo a slovesnost a staly se pro lingvistiku normativním textem. Stalinův verdikt byl tak pro m. a  jeho přesvědčené i taktizující nositele nejen odbornou výzvou, s níž se vyrovnávali na stránkách Slova a slovesnosti, Naší řeči i jiných periodik, ale znamenal pro ně i osobní ohrožení. Tíže kritiky m. dopadla i na strukturalismus, s m. spojovaný. Tažení proti m. se tak v československých podmínkách stalo tažením proti (pražskému) strukturalismu. To se v letech 1951–1952 odehrálo na stránkách Rudého práva, Tvorby, ale také Slova a slovesnosti. V jazykovědě se kritika obrátila zvláště proti tezi o imanentním, teleologickém vývoji jazyků, který vývoj vysvětluje z pnutí a potřeb systému a rozvíjení jeho funkčnosti, dále proti teorii ↗funkčních jazyků a ↗funkčních stylů a typologii, tj. proti Jakobsonovi, Havránkovi a Skaličkovi. V argumentaci proti strukturalismu přitom ani tolik nešlo o argumenty obsahové, jako spíš o krátké spojení mezi odsouzeným m. a strukturalismem, když byl strukturalismus prohlašován za „pionýra marrismu“ (✍Sgall, 1951). „Zavlečení“ m. do Československa se neopodstatněně připisovalo Jakobsonovi, hlavnímu obžalovanému ve věci (pražského) strukturalismu (✍Trávníček, 1951a), pro m. a (pražský) strukturalismus se hledal a nalézal „společný jmenovatel“ (✍Barnet, 1951; a zvláště ✍Bělič, 1951): Marrovu učení o třídních jazycích mělo odpovídat strukturalistické učení o jazycích funkčních apod. Havránek, který teorii funkčních stylů založil, se tak počátkem 50. let kriticky vyrovnává s m. a podílí se i na české podobě Vinogradovovy kritiky m. Tato kritika m. ústí v debatu ↗marxistické lingvistiky o základech jazykovědy (srov. bibliografii ve ✍SlavPrag 34).

Zpětně vidí ✍Havránek (1962) mezi pražským strukturalismem a m. málo společného. Společná je jim přinejmenším skutečnost, že obě školy byly začátkem 50. let ideologicky potírány. V Československu se kritika m. stala odrazovým můstkem k ideologicky vedenému útoku proti strukturalismu.