Sloveso, jehož součást tvoří reflexiva se, si, která se objevují v mnoha různých strukturách a různým způsobem v různých teoriích přispívají k významu verbální fráze, a jsou tedy v různých strukturách různě analyzovány. Základní rozdíl je mezi koncepcemi, které r.s. analyzují jako jednotku lexikální (uloženou ve slovníku), a koncepcemi, které vznik r.s., tj. sloučení slovesa a reflexiva, umísťují do syntaxe. Zatímco tradiční gramatika některé kombinace [sloveso – reflexivum] umísťuje do slovníku a některé do gramatiky (morfologie n. syntaxe), v generativních gramatikách kombinace [sloveso – reflexivum] vzniká v syntaxi. ✍Adamec (1989) moudře mluví o polyfunkčnosti reflexivního elementu se, nezavazuje se k žádné jeho kategorizaci gramatické (element není v jeho gramatické teorii definovaný objekt). Když se tradiční gramatika snaží se a si kategorizovat, jsou k dispozici tyto kategorie: ↗zvratné osobní zájmeno (tzv. krátké/slabé tvary se/si konkurující tzv. tvarům dlouhým/silným sebe a sobě), (b) pohyblivý morfém (se/si někdy konkurují sebe/sobě), (c) částice (se/si nekonkurují sebe/sobě); viz ↗reflexivní částice, (d) ↗klitika. Za r.s. by ovšem měly být pokládány jen ty konfigurace [sloveso – reflexivum], v nichž daná teorie pokládá reflexivum za morfém (typickým kandidátem je např. smát se, blýskat se); teorie, která pokládá se/si v určitých kontextech za osobní zájmeno, by toto spojení [sloveso – reflexivum] měla pokládat nikoli za r.s., nýbrž za syntaktickou konstrukci (typickým kandidátem je pro některé teorie např. mýt se). Většina gramatických teorií není tak důsledná a termín r.s. se pak užívá pro všechny kombinace [sloveso – reflexivum], n. se snaží být exaktnější, ale různé kombinace [sloveso – reflexivum] v různých kontextech a ukazující v nich různé chování analyzují různě, a termín r.s. tedy v různých teoriích získává různý význam.

Analýzu r.s. komplikuje empirický fakt, že reflexiva se, si se vyznačují některými vlastnostmi, které mají všechny kombinace [sloveso – reflexivum] společné, zvl. že:

(a) Jsou co do nominálních rysů podspecifikované, tj. bez gramatických rysů [osoba], [číslo] a [rod] (tuto vlastnost sdílejí s dlouhými tvary zájmen sebe, sobě, sebou); obsahují tedy evidentně kořen √s, nesoucí rys [reflexiv] (R) (předběžně: [vztah k subjektu]; k jeho specifikaci viz dále). Názory na to, zda v se je ‑e morfémem s rysem [akuz] (stejným jako u sg. osobních zájmen 1. a 2.os. neukazujících rod /mň‑e/, /ť‑e/) a v si je ‑i morfémem s rysem [dat] (stejným jako u sg. osobních zájmen 1. a 2. neukazujících rod /m‑i/, /t‑i/)), n. to pádové morfémy nejsou, jsou různé. Analýzy, které (některé n. všechny) krátké tvary pokládají za podspecifikované i co do pádu (na rozdíl od všech dlouhých tvarů, které pád vyjadřují), poskytují možnost vysvětlit výskyt se/si v pozicích, v nichž pád není přidělován, a tedy v nichž se nemůže objevit dlouhé reflexivum (např.: [ptám [se // *sebe]] [Jana // sebe] (‘[I ask] [John / myself]’, jde [si // *sobě]), a naopak jeho nevýskyt v pozicích, v nichž pád přidělován je: [ptám [se // *sebe]] [*se // Jana // sebe] (‘[I ask] [John // myself]’); distribuci se a si (Myje se × Věří si) musejí hledat jinde než v pádové morfologii. Analýzy, které se/si pokládají za struktury s rysem pádu, pro distribuci se a si (Myje se // Pavla × Věří si // Pavlovi) mají přirozené vysvětlení v pádové morfologii, potíž mívají např. s vysvětlením kontrastu: Umyl *se a Pavla // sebe a Pavla.

Analýza se/si jako reflexiv bez pádu je ve vztahu s jejich analýzou jako morfémů s rysem [R], naopak analýza jako reflexiv s pádem je ve vztahu s jejich analýzou jako bimorfémových struktur, tj. jsou to „malé“ (co do rysů deficientní) koreferující pronominální fráze s rysem [R]. První styl analýzy získává podporu mj. od toho, že reflexiva se nemohou koordinovat s plnými nominálními/pronominálními frázemi: Umyl *se a Pavla // sebe a Pavla.

(b) Jsou ↗klitiky; v „monomorfémové“ analýze představují tedy tzv. pohyblivé/distantní/diskrétní morfémy (se‑mobile); v „bimorfémové“ analýze jsou to nominální klitiky. Chování reflexiv derivované z toho, že jsou klitiky, se dnes věnuje značná pozornost; viz ↗klitika; pro č. je (mimo jiné) využíváno jako jeden z testů konstituentnosti; viz ↗složka. Základní data: V bezpříznakové větě stojí se/si obvykle za prvním konstituentem: [Petr] se zastal mého staršího bratra, [Mého staršího bratra] se zastal Petr; [Nehodí] se pozvat jejich Pavla, [Pozvat jejich Pavla] se nehodí, ale: (s příznakovou intonací) [Pozvat se jejich Pavla] nehodí; [Vypít pivo] se Petr rozhodl pod nátlakem, ale: Pivo se Petr rozhodl vypít pod nátlakem; [Můj//Čí problém] se nevyřeší?, ale: *[Můj//Čí] se problém nevyřeší? Frází ve větě je i podřadicí spojka, nikoli spojka souřadicí typu a, ale: Petr říkal, že se Pavel rozvádí × Eva se vdává a Pavel se rozvádí; srov. i kontrast: Že se Pavel rozvádí? × (s příznakovou intonací pro topikalizaci) *Pavel se že rozvádí? // Pavel že se rozvádí? Status se/si jako klitiky taky vysvětluje, že se nemohou objevit po předložce: Myslel na *se//sebe. Viz ↗klitika.

Je‑li ve větě více klitik, v ↗klitickém trsu mají své pevné pořadí, v němž reflexivum stojí hned za ↗auxiliárem: [Pozvat jejich Pavla] _trs[by se mu] nehodilo // *[Pozvat jejich Pavla] _trs*[se by mu] nehodilo. Jsou‑li ve větě reflexiva se i se, v klitickém trsu je (preferováno) pořadí se si: Líbím [se si] // *[si se], pořadí [si se] je preferováno, je‑li si morfém s rysy {[R], [uspokojení z události]}: On si se ti myje denně studenou vodou.

Hodně pozornosti se věnuje taky šplhání reflexivní klitiky, tj. posunu z pozice _— v infinitivní konstrukci do druhé pozice věty, čímž vzniká (pro závislostní gramatiky) ↗neprojektivní konstrukce: bez šplhání: Petr slíbil vrátit se večer × se šplháním: Petr se slíbil vrátit _— večer. Při analýze šplhání jsou reflektovány zvl. případy, (a) kdy je šplhání se/si blokováno (srov. kontrast: Petr se slíbil vrátit _— večer // Petr slíbil vrátit se večer × *Petr se slíbil Pavlovi vrátit _— večer // Petr slíbil Pavlovi vrátit se večer), včetně blokování šplhání z vedlejších vět (*Petr se slíbil, že vrátí _— večer // Petr slíbil, že se vrátí _— večer), (b) kdy nastává šplhání se/si do věty obsahující v druhé pozici taky klitiku se/si; obecně platí, že v klitickém trsu nemohou být obě klitiky: Petr se rozhodl umýt se × *Petr se se rozhodl umýt _—; Petr si oblíbil holit se večer × *Petr si se oblíbil holit _— večer; viz ↗šplhání klitik.

Reflexivní klitiky splývají s redukovanými tvary auxiliáru tvořícího s ‑l‑ovým participiem formu 2.os.sg. préterita (Umyl jsem se mýdlem × _substandardUmyl jsi se mýdlem → Umyl ses mýdlem) a kondicionálu (Mohl bych se oholit × *Mohl bys se oholit → Mohl by ses oholit); viz ↗préteritum, ↗kondicionál; viz ✍Sedláček (1994). Tzv. dlouhé tvary sebe, sobě, sebou, tj. výrazy tvořící s nereflexivním slovesem syntaktickou konstrukci objektovou n. adjunktovou, chovají se z tohoto hlediska (tak jako jiná zájmena, tj.) jako nominální skupina: Umyl jsi sebe mýdlem (jako Umyl jsi Pavla mýdlem) // Umyls sebe mýdlem (jako Umyls Pavla mýdlem), nikoli *Umyl sebes mýdlem (jako *Umyl Pavlas mýdlem) × Umyl ses mýdlem; srov. také: Sebe jsi umyl mýdlem (jako Petra jsi umyl mýdlem) // Sebes umyl mýdlem (jako Petras umyl mýdlem).

Společnou vlastností reflexiv se/si je také chování při elipse, např. Budeme se učit a smát (se). V odpovědi se reflexiva chovají stejně jako celý klitický trs: A. Bála ses? – B. Bála//Bála jsem se//*Bála se//*Bála jsem; viz ✍Štícha (1976).

Z hlediska funkce se/si se v č. lingvistice tradičně rozlišuje r.s. a reflexivní forma slovesa.

1 Reflexivní forma slovesa (RFS)

RFS je prostředek pro vyjádření všeobecného lidského konatele//agentu (✍Panevová, 1973), proto (není‑li to metafora) *Kvete se v dubnu a proto např. Tam se leží ve stínu neposkytuje interpretaci ‘lvi tam leží ve stínu’, jen ‘lidé tam leží ve stínu’. V teoriích rozlišujících za speciální typ sloves ↗neakuzativa, tj. slovesa, jejichž jediný argument/participant je patiens, se RFS analyzuje také jako prostředek pro vyjádření všeobecného lidského patientu: _{všeobecný agens}Dokud se zpívá, _{všeobecný patiens}ještě se neumřelo. Funkčnímu rozdílu odpovídají i rozdíly formální, zvl.: (a) RFS se tvoří jen od indikativních a kondicionálových finitních sloves (Stres se píše jen s jedním s), od infinitivu jen v podmínkových a přacích větách, ale to vlastně infinitivy nejsou, protože mají podmět (Psát se stres se dvěma s, vypadalo by to anglicky), r.s. se tvoří od všech finitních i infinitních forem (rozesměje se, rozesměj se, rozesmát se, rozesmávší se… kromě ‑n‑/‑t‑ového participia: Byla rozesmáta *se); (b) RFS má omezené využití paradigmatu: typicky se objevuje jen pro 3.os. (Spí se tam ve stanu × *Spím se tam ve stanu), tranzitiva s lidským objektem mohou být i pro 1.os. (Píši se s dvojitým w = ‘mé jméno se píše s dvojitým w’) a jako ↗performativa i pro 2.os. (Odsuzujete se k 20. letům žaláře), r.s. takové omezení paradigmatu nemá: směju se, směješ se, směje se… (omezené využití paradigmatu r.s. typu rozpršet se, *rozprším se, *rozpršíš se, rozprší se vyplývá z toho, že pršet, *prším, *pršíš, prší (což je případ pro sloveso pršet jako atmosférické sloveso)). Neúplnost paradigmatu (*spím se, *spíš se, spí se…) a neexistence infinitivu, tj. *spát se, vedla ✍Grepla (1973) k analýze, že RFS (tj. spí se) je člen paradigmatu nereflexivního slovesa spát, tedy jakási 4. osoba s rysem deagentnost, tedy pro sg. se předpokládá: spím, spíš, spí, spí se. Proto RFS (na rozdíl od 1.–3.os.) neumožnuje vyjádřit agens instrumentálovým agentem (Spí se tam ve stanu *skauty), ač ten je ve větě s RFS přítomen, o čemž svědčí agentně orientovaná adverbia typu záměrně (Záměrně se tam spalo ve stanu, aby se ušetřilo); existují i protipříklady, pro něž dobré vysvětlení zatím není: V USA se prezident volí všemi občany.

Až na nemožnost vyjádření agentu se RFS z hlediska syntaktické struktury chová jako kanonické dějové pasivum, srov. implikace: (A) tranzitivní sloveso → RFS (a) personální, v pozici subjektu objekt slovesa bez reflexiva, s rysem sg., má‑li tento derivovaný subjekt rys sg. (Medicína se studuje šest let), s rysem pl., má‑li rys pl. (Lékařské obory se studují šest let), viz (1a); (b) impersonální, v pozici subjektu interpretován všeobecný objekt: Dřív se studovalo šest i více let (struktura se všeobecným konatelem i patientem), viz (1a'); (B) intranzitivní sloveso → RFS impersonální: Lesem se do Radomilova jde slabou hodinu, viz (1b). Teorie, které kanonické dějové pasivum (Dům je stavěn zedníky) analyzují jako výsledek transformace aktivní struktury (Zedníci stavějí dům), proto RVS (Dům se staví) analyzují jako tzv. ↗zvratné pasivum. Teorie zakotvené v generativní gramatice naproti tomu č. struktury typu Medicína se studuje šest let někdy analyzují jako agentní medium, reflektujíce fakt, že sloveso má aktivní morfologii i význam (proto nelze vyjádřit agens instrumentálovým adjunktem), ale subjekt je hloubkový objekt slovesa (např. ✍Lavine, 1997).

S RFS s všeobecným konatelem sdílejí některé vlastnosti jiné RFS v následujících příkladech:

Základní rozdíl mezi RSF s všeobecným konatelem a RFS v (2)–(5) je v tom, že v RFS v (2)–(5) je původce děje vyjádřen v pozici s dativem (není to tedy struktura s všeobecným konatelem). Tím, že participant s rolí agens, kterou má od slovesa, je vyjádřen dativem, získává (podle nejjednodušší teorie) od významu dativu interpretaci „proživatele/zainteresovaného“ (kterou má participant ve strukturách bez této RFS od psychických sloves, vyjádřený taky dativem: vadí mi, že…). To připomíná staré ie. medium, což byla původně vedle aktiva druhá „rodová“ forma a vyjadřovala děj/stav jako subjektivní, a proto mnozí autoři také tyto RFS analyzují jako nové medium, zjevně pod vlivem angl. termínu middle (voice). RFS ve větách, v nichž je v pozici subjektu objekt slovesa, se někdy nazývají „kočkopsím“ termínem mediopasivum (zde (2a) a (3), protože tyto struktury tímto obsazením subjektu ukazují syntax typickou pro pasivní věty, reflexivem a aktivní morfologií slovesa a dativním proživatelem zase morfologii, syntax a sémantiku typickou pro medium).

Medium/mediopasivum (2) se vyznačuje tím, že ve větě je buď dativ, n. adverbiále hodnotící, n. oba: Matematika se nám studuje dobře; Matematika se studuje dobře; Matematika se nám studuje! Na rozdíl od ↗agentního media není ve struktuře přidělena role agens, o čemž svědčí kontrast: *Matematika se mi tehdy úmyslně studovala dobře × Matematika se tehdy úmyslně studovala šest let. Nevyjádření adverbiále je příznakové, srov. Tady se mi dobře dýchá // Tady se mi dýchá! // Tady se dýchá!, n. je suplováno výrazem/výrazy to: To se mi (to) dýchá! // To se to dýchá! Nevyjádření dativu je analyzováno jako všeobecný proživatel. Pro mediopasivum se někdy navrhuje ještě jiná dostupná interpretace, totiž vyjádření inherentní vlastnosti subjektu plynoucí z děje, jehož je objektem: Ta kniha se dobře prodává. Označuje se někdy jako facilitativum (✍Faltz, 1985). Vyjádřením RFS a aspoň jednoho členu z dvojice [dativ, adverbiále] vzniká tak velká struktura, že RFS má jednoznačně interpretaci media/mediopasiva, takže její přístup k paradigmatu je neomezen: (1.os.) Dnes se mu fotografuju těžko, (2.os.) Kreslíš se mi dobře. Naproti tomu malá struktura pro 1. a 2.os. je dvojznačná, bez interpretace mediální/mediopasivní: Dnes se fotografuju = agentní medium, n. r.s. typu (B), viz dále. ✍MČ 2 (1986:177) říká, že tyto konstrukce vyjadřují stav, což je v rozporu s tím, že minimálně konstrukce s dativem lze modifikovat adv. rychle, ukazujícím na to, že je to děj: Rychle se mi jde dobře. Tyto RFS lze tvořit typicky od nedokonavých sloves, a to od ↗reflexiv tantum (Nesmálo se mi lehce), od ↗vlastních reflexiv (V nové koupelně se mi myje snadno), od ↗recipročních reflexiv (Po dlouhém odloučení se jim neobjímalo snadno), od ↗tranzitiv (Matematika se mi studovala snadno) i intranzitiv, typicky ↗neergativ (Šlo se mi snadno, Umíralo se jí lehko), atypicky od ↗neakuzativ (Bledlo se mi obtížně), která tak získávají interpretaci neergativ: Úmyslně se mi bledlo se mi obtížně.

Mediopasivum typu (3) se vyznačuje tím, že ve větě je dativ, ale není v ní adverbiále hodnotící. Tato RFS se tvoří jen od tranzitivních sloves, typicky dokonavých, a to těch, které implikují agens, a věta má taky sémanticky pasivní strukturu (jejím podmětem je předmět slovesa bez reflexiva). Umístěním agentu do dativní pozice se z agentu eliminuje rys [děj pod kontrolou], srov.: Lucie rozlila mléko úmyslně//náhodou × Lucii se rozlilo mléko *úmyslně//náhodou, a aktivuje se rys [zainteresovanost na ději]. Bývá analyzováno i jako ↗antikauzativum s malefaktivním dativem. Viz také ↗slovesný rod.

2 Reflexivní sloveso

V rámci r.s. lze výskyt reflexiva se/si reflektující syntaktickou strukturu, v níž se reflexivum objevuje, v zásadě rozdělit do čtyř kategorií (A)–(D), přičemž všechny funkce je možné odvodit z toho, že historicky měla reflexiva povahu vázaného anaforického zájmena, tj. vyjadřovala fakt, že jejich referent je totožný s referentem subjektu slovesa, k němuž patří: Petr_i se_i // sebe_i lituje × Petr_i Petra_j lituje. Proces se//sebe > se //*sebe, si//sobě > si//*sobě lze analyzovat jako proces ↗gramatikalizace a kategorie (A)–(D) jako mírou gramatikalizace se lišící instance (v literatuře se objevují pro jednotlivé kategorie n. subkategorie různé termíny):

(A) ↗Inherentně reflexivní sloveso: smát se, všimnout si

(B) ↗Vlastní reflexivní sloveso: mýt se, důvěřovat si

(C) ↗Slabě reflexivní sloveso: rozbít se

(D) ↗Reciproční reflexivní sloveso: líbat se

Pokud jde o chápání kategorie (A), nejsou v našich mluvnicích principiální rozdíly, sloveso bez reflexiva neexistuje. U (B), (C) a (D) lze naproti tomu najít rozdíly značné. Společným znakem sloves (B)–(D) je, že existují i bez se/si a podoba s reflexivem je v nějakém vztahu k podobě bez reflexiva.

(A) Inherentně reflexivní slovesa // Reflexiva tantum (IRS)

U nich je kookurence (souvýskyt) slovesa a reflexiva obligatorní: Petr se směje // *směje. Tento fakt lze analyzovat tak, že se/si tvoří obligátní součást lexikální jednotky (styl tradiční gramatiky), n. tak, že gramatika musí mít mechanismus zajišťující sloučení slovesa a reflexiva nejpozději v syntaxi (styl generativních gramatik). Reflexivum je synchronně viděno u neprefigovaných IRS jako sémanticky nefunkční a významově prázdný morfém (bez rysu [R]), tj. není motivován lexikálněsémanticky (slovotvorně) ani morfosyntakticky, proto to, zda je sloveso IRS, je idiosynkratická vlastnost, např. smát se (něm. lachen), ptát se _Genněkoho (něm. fragen _Akuzjemanden), blýskat se. Ve slovesech s některými prefixy (např. roz‑, na‑) je ovšem reflexivum se motivováno prefixem, podle některých analýz tak formálně uspokojuje požadavky tranzitivizujících prefixů, srov. pršelo > roz‑pršelo se, pracoval > na‑pracoval se je stejný proces jako u plakal > rozplakal někoho (a rozplakal se je pak r.s. typu (B)). Patří sem prefixální deriváty pracovat > napracovat se, číst – začíst se, tancovat > vytancovat se, hořet > rozhořet se, mluvit > umluvit se. Tak nelze ale vysvětlit motivaci reflexiva si v kookurenci s prefixem po‑ a za‑: plakat > poplakat si, kouřit > zakouřit si. Prefixální IRS jsou v tradiční lingvistice analyzovány jako různé ↗aktionsarty, tedy v rámci slovotvorby.

Ve všech IRS reflexivum pozbylo vlastnosti původního vázaného anaforického zájmena, a není proto nahraditelné reflexivním zájmenem: Petr se//*sebe směje. Reflexivum však zdědilo pádovou formu akuz. či dat. (nikoli ovšem rys pádu), a proto morfém se v IRS blokuje akuz. vazbu/valenci (bránění vazbě dvou akuz.) a sloveso má vazbu/valenci gen. (jinde labilní): Četl romány × Načetl se *romány//románů; proto: bát se koček, dotknout se stolu aj. (výjimky: učit se něco, dovědět se něco; struktura modlit se otčenáš se dá analyzovat jako ↗figura etymologická, srov. rozdíl při nominalizaci: dovědění se pravdy × modlení se otčenáš).

Podle formy reflexiva jsou IRS dvojího typu: (a) se se: smát se // *smát // *smát sebe // *smát Petra; (b) se si: umínit si // *umínit // *umínit sobě // *umínit Petrovi. Za IRS se někdy považují i slovesa se se/si, která sice mají nereflexivní protějšek, avšak významově jsou oba tvary natolik vzdáleny, že představují dvě lexikální jednotky s různými morfosyntaktickými vlastnostmi: chovat se slušně / /za‑chovat se slušně × chovat dítě // *za‑chovat (dítě); učit se (lernen, learn) × učit (lehren, teach). U některých bezobjektových sloves jako uhnout (se), chumelit (se), koukat (se), belhat (se) lze obě podoby (IRS i nereflexivní) pokládat za vzájemně synonymní. Zvláštní skupiny IRS tvoří slovesa implikující spoluúčast minimálně dvou aktantů/participantů na ději; nazývají se např. plurální reflexiva (✍Havránek, 1928), reciproční IRS (✍Karlík, 1999): stékat se, hádat se, stýkat se, setkat se (viz ↗reciprocita).

Pro analýzu, že IRS vznikají až v syntaxi, hovoří např. to, že IRS mohou tvořit ↗medium, tedy strukturu vzniklou derivací, nikoli vloženou do syntaxe jako lexikální jednotku: Těch věcí se mu vzdávalo lehce.

(B) Vlastní reflexivní slovesa // Vlastní reflexiva

Jsou r.s. typu mýt se, vidět se (v zrcadle), dělat se (hloupým), koupit si (jízdenku); zpravidla se u nás chápou jako syntaktické konstrukce (✍Havránek, 1928; ✍Kopečný, 1954; ✍Králíková, 1980; ✍Králíková, 1981; ✍Panevová, 2008), v nichž reflexivum je v pozici objektu (a má jemu odpovídající sémantickou roli) a vyjadřuje, že referent subjektu a objektu jsou referenčně identičtí, což poskytuje interpretaci, že subjekt vykonává děj sám na sobě. Na první pohled to proto vypadá tak, že reflexiva alternují se silnými zájmeny sebe/sobě, a jejich distribuce je řízena jen tím, že se/si jsou klitiky, kdežto sebe/sobě nikoli: Petr sebe//se umyje × Sebe//*Se Petr umyje); to je pozice např. Šmilauera v ✍NS (1969); ✍Sgk (1986) mluví o tzv. syntaktické reflexivizaci. Mnohá data ovšem odhalují, že mezi r.s. a spojením sloveso – dlouhý tvar reflexivního zájmena je výrazný rozdíl, jednak sémantický (je dobře vidět např. na kontrastu: Petr se počural (≠ své tělo) × Petr sebe počural (= své tělo), proto i kontrast: Petr se počural do plínek × *Petr sebe počural do plínek), jednak morfosyntaktický (srov. Umyl se celý//*celého × Umyl sebe *celý//celého), ukazující na doplňku, že se není vybaveno rysem akuz. (ač možná v akuzativní pozici stojí), kdežto sebe ano. V návaznosti na pozorování ✍Havránka (1928) proto ✍Oliva (2001) a jinde navrhuje analyzovat r.s. typu (B) nikoli jako syntaktickou reflexivizaci, nýbrž jako lexikální jednotku, jejíž součástí je klitika. Společným rysem obou analýz je, že r.s. typu (B) má interpretaci takovou, že vyjadřuje, že subjekt vykonává děj sám na sobě. Tato interpretace je podle všech analýz zajištována reflexivním kořenem √s s rysem [R], což je rys, který vyjadřuje, že referent výrazu obsahujícího tento kořen je koreferentní se subjektem stejné fráze: věty (Mladík_i se_i//sebe_i oholí) n. fráze participiální (nasucho se_i//sebe_i holící mladík_i) n. fráze nominální (mladíkovo_i oholení se_i//sebe_i). U ↗IRS může koreferenci objektu a subjektu vyjadřovat jen sebe: *Petr se se bál – Petr se bál sebe. Totéž platí pro koreferenci subjektu a předložkové skupiny: On myslí jen na *se//sebe (viz výše).

Ve větách obsahujících infinitivní frázi je situace komplikovanější: Kaprál_i nechal vojáky_j umýt si_j//mu_i/_k nohy. Slabá podoba reflexiva se jakožto ↗vázané endoforikum vztahuje k (vnitřnímu) subjektu inf. fráze, zatímco silný tvar reflexiva je v těchto případech jakožto zájmeno nevázaný, a připouští tedy dva výklady: Učitelka_i vyzvala dívky_j PRO_j namalovat se_j × Učitelka_i vyzvala dívky_j PRO_j namalovat sebe_i/_j.

Jako podtyp vlastních reflexiv bývá chápán typ zabít – zabít se, a to proto, že má rysy syntaktické reflexivizace (v pozici subjektu je u obou sloves lidský původce děje, se lze nahradit sebe), ale dovoluje – na rozdíl od typu mýt – mýt se – dvojí sémantickou interpretaci: (a) kompatibilní s rysem [úmyslně], (b) kompatibilní s rysem [neúmyslně]. Patří sem slovesa říznout, poranit, zašpinit, zastřelit, potopit, …, která s interpretací (b) označují děj nezáměrně vykonávaný subjektem při nějakém jiném, slovesem samým nepojmenovaném ději, jehož je subjekt agentem: Když si hrál s puškou, postřelil se. Kopečný je v ✍ZČSk (1962:130) charakterizuje jako reflexivní slovesa bezděčné činnosti, neuvědomuje si, že má‑li reflexivní sloveso dostupnou interpretaci slovesa bezděčné činnosti, je tato interpretace dostupná i pro totéž sloveso bez reflexiva: Když si hrál s puškou, postřelil svou babičku.

V pracích s inspirací v generativní gramatice bývá analýza ↗koreference reflexiv inspirována teorií vázání, z níž vycházejí jakožto anafory (lokálně vázané výrazy, a to subjektem); viz ↗teorie vázání. Ta ovšem (v mnoha variantách) poskytuje nejen východisko pro analýzu r.s. typu (B), ale taky dlouhých reflexiv u reflexivních sloves typu (A) a nereflexivních sloves s referenčně identickým objektem n. adjunktem: Petr_i se bál sebe_i//*se (chybějící gen.); Petr sobě//si důvěřoval; Petr se//sebe umyl; Petr myslel na *se//sebe (zákaz klitiky po předložce), Petr přemýšlel o *si/sobě (chybějící lok. + zákaz klitiky po předložce), Petr *se//sebou mrskal (chybějící instr.).

Struktury se se jsou v derivačním vztahu se strukturami se si, což lze vysvětlit tím, že se je v akuzativní pozici věty (aniž by nutně morfologicky vyjadřovalo rys [akuz]), zatímco si je v pozici dativní. Má‑li akuz. se ve větě dostupnou holistickou interpretaci (tj. že děj „zasahuje“ celek, aniž by bylo specifikováno, zda v úplnosti, n. jeho část, to lze odvodit z kontextu), lze tuto holistickou interpretaci odstranit tak, že akuz. jména vyjadřuje část celku a reflexivum si to, že tato část „patří“ celku v pozici subjektu: Petr se myje × Petr si myje ruce. Složitější jsou struktury, v nichž je část celku vyjadřována adjunktem: Petr se zul × Petr si zul boty z nohou.

Č. se od mnoha jiných (neslovanských) jaz. liší: se/si se užívá ve všech tvarech r.s.: (já) se myji, (ty) se myješ, (muž/on) se myje, myj se, mýt se; nadto v participiích myjící se člověk a (v odůvodněných případech) i v dějových subst. (typu mytí se). Naproti tomu např. v něm.n. v it. se užívá reflexivního tvaru zájmena jen tehdy, má‑li sloveso formu 3.os.n.inf., v ostatních případech se užívá nereflexivních zájmen osobních: ich wasche mich, du wäschst dich, der Mann//er wäscht sich, sich waschen.

(C) Slabě reflexivní sloveso

Je termín pro kategorii sloves jako vrátit se, obrátit se, chystat se, utopit se… a jako rozbít se, redukovat se, šířit se, u nich je (řečeno vágním vokabulářem tradičních gramatik) „reflexivní pojetí oslabeno“ (✍Kopečný, 1954), a vytvářejí tak podle ✍Havránka (1928) „speciální reflexivní formu s jednotným významem“. Jsou to případy, kdy podle Havránka už se/si nevyjadřuje „obraz, představu, dvojníka apod.“ k subjektu; tranzitivní sloveso se mění v intranzitivní – mluví se tu o reflexivech odvozených (✍Králíková, 1980), o sekundárních reflexivech tantum (✍Panevová, 2001; ✍Panevová, 2008), o inherentně reflexivní variantě slovesa (IRVS) (✍Karlík, 1999). Štícha v ✍AGSČ (2013) nazývá tento typ reflexivní intranzitiva a na základě korpusových dat ho pokládá za nejzastoupenější skupinu r.s. Od ↗IRS se ↗IRVS liší tím, že se/si je součástí slovesa, které existuje také v podobě bez se/si, přičemž podoba se se/si je v nějakém významovém vztahu k podobě bez se/si, tj. se/si je slovotvorně motivovaným morfémem (mluví se proto o slovotvorné reflexivizaci).

Ve funkčních gramatikách existuje plynulé přechodné pásmo mezi typem (B) a (C), které začíná často v této souvislosti diskutovaným příkladem umýt se (podobně oblékat se, omluvit se atd.). Tyto případy pokládá Havránek za (C), tj. ↗IRVS, Šmilauer mluví o se/si v „oslabené“ funkci předmětové, viz výše. Tradičně se za kritérium pokládá existence paradigmatického protějšku: umývám se//tě, oblékám se//tě × šířím se//*tě.

U ↗IRVS lze rozlišit alespoň tři typy odvozené reflexivizace (intranzitivizace), u dvou je odvozovacím prostředkem pouhé dodání reflexiva se/si, třetí používá navíc prefixace:

(a) Typ hnát – hnát se; sloveso bez se označuje přemísťování objektu n. uvádění objektu do pohybu n. docilování změny tvaru objektu apod.: Hnal kamarády do hospody. Morfém se absorbuje syntaktickou pozici rezervovanou pro objekt, který se v důsledku děje vykonávaného subjektovým aktantem pohybuje, a tím sémanticky deaktivuje aktant, pro nějž je tato pozice rezervována, dědí však vlastnosti vázaného anaforického zájmena. IRVS tedy vyjadřuje slovotvornými prostředky, že pohyb označovaný slovesem se týká pouze referenta subjektové NP: Hnal se do hospody.

(b) Typ rozbít něco – rozbít se; mezi oběma konstrukcemi je evidentní rozdíl (i) sémantický i (ii) syntaktický: sloveso bez se označuje děj, který tím, že ho neživý původce v subjektu vykonává, způsobuje změnu objektu (jde o kauzativum//faktitivum), zatímco sloveso se se vyjadřuje děj, který způsobuje změnu objektu, který je v pozici subjektu, aniž by ve struktuře musel byl vyjádřen původce (jde o antikauzativum, někdy také inchoativum): (1) Vítr otevřel okno – (2) Okno se otevřelo. Původce tohoto děje může být vyjádřen jako adjunkt, buď jako externí původce: Okno se otevřelo (větrem), n. jako samopůsobitel: Okno se otevřelo samo od sebe. Srov. rozdíl ↗IRVS_{antikauzativum} Okno se otevřelo větrem × ↗RFS Okno se otevřelo *Petrem. (ii) Sémantický rozdíl mezi kauzativem a antikauzativem má korelát v syntaxi: kauzativum = tranzitivní sloveso, antikauzativum = intranzitivní sloveso. Antikauzativa jsou předmětem velkého množství analýz, u nás i v cizině, ve všech teoretických rámcích. V zásadě jsou dva styly analýzy: (i) (mainstreamová) antikauzativa a kauzativa jsou v derivačním vztahu, (ii) antikauzativa a kauzativa nejsou v derivačním vztahu; viz ✍Alexiadou(ová) (2010). Derivační analýzy (i) se liší tím, co pokládají za východisko derivace: antikauzativum > kauzativum (tj. jde o kauzativizaci/tranzitivizaci; prominentní představitel je ✍Pesetsky, 1995), n. kauzativum > antikauzativum (tj. jde o antikauzativizaci/intranzitivizaci; mnoho autorů, např. vlivná ✍Levin(ová) & Rappaport-Hovav(ová), 1995). Tato linie je i v č. lingvistice: buď ve funkčním pohledu se antikauzativa chápou jako slovotvorná dekauzativizace, n. jako odvozená slovesa bezděčné činnosti, n. v pohledu formálním jako prostředek intranzitivizace. Tak mohou být antikauzativa (Okno se otevřelo) analyzována jako derivovaná ↗neergativa (zjednodušeně: intranzitivní slovesa s patientem, kam patří i např. Okno prasklo, viz ✍Medová, 2009 aj.).

(c) Typ sednout – sednout si (Sedl si k oknu) č. gramatologie jen registruje, ale plauzibilní analýzu nenabízí.

(e) Typ ležet – ležet si (Hezky si leží na sluníčku) je analyzován tak, že reflexivum vyjadřuje rys [uspokojení subjektu z děje].

(D) Reciproční reflexivní sloveso je r.s. dávající k dispozici – vedle významu odvozeného z rysu [R] reflexiva – význam reciprocity (viz ↗reciprocita): objímat × objímat se. Patří sem r.s. jako bít se, líbat se, objímat se, tykat si, vyměňovat si, …, která předpokládají, že za vyjádřením Petr se bije//pere s Pavlem je situace „Petr se bije//pere s Pavlem a (zároveň) Pavel se bije//pere s Petrem“. Výklad recipročních sloves a na nich založených konstrukcí z hlediska postavení v soustavě r.s. je různý. ✍Havránek (1928) a také ✍SČ (1998) zde se/si nepokládají za objekt, ale za slovotvorný formant; za člen syntaktické (reciproční) konstrukce (objekt) pokládají se/si u této skupiny Šmilauer v ✍NS (1969), ✍MČ 3 (1987); viz také ↗reciprocita.

Analýzy č. reflexivních konstrukcí v teoretickém rámci formální lingvistiky přicházejí z různých teorií: ↗HPSG (✍Avgustinova & Oliva, 1997 a jinde), ↗nanosyntax (✍Medová, 2009), Emondsova verze ↗lexikalismu (✍Hudousková, 2009; ✍Hudousková, 2010); ↗FGP (✍Králíková, 1980; ✍Panevová, 2001; ✍Panevová, 2008; ✍Kettnerová & Lopatková ad., 2014), formální sémantika ✍Heim(ové) a Kratzer(ové) (1998) (viz ✍Dočekal, 2005). Autoři dospívají k diametrálně různým analýzám, mj. právě kvůli hodně různým výchozím předpokladům té které teorie. V zásadě lze vyčlenit dva typy analýzy: (a) se/si je morfém s rysem [R], a je tedy hlava X° projekce, a pak má funkci morfologického signálu toho rysu, který je v hlavě X° obsažen; (b) se/si je deficientní DP, a pak je tedy buď ve [spec, XP], n. [kompl, XP] a to, že je to malá struktura, má důsledek v tom, že se/si musí být vkládáno do struktury postsyntakticky. Obě analýzy, zdá se, vedou k možnosti z vlastností se/si derivovat všechny různé výskyty reflexiva. Z ↗MVT vychází při analýze č. reflexiv ✍Wagner (2011) a svou analýzu „testuje“ možností prognózy reflexivity německých verbálních struktur, které jsou překladovými ekvivalenty č. reflexivních struktur.

↗FGP vychází při zpracování r.s. v podstatě z tradičních zdrojů č. mluvnictví a řeší zejména otázky podílu gramatiky a slovníku při popisu reflexivních struktur. Je v něm aplikována kategorizace (A)–(D) uvedená výše, dále se zde zmiňuje syntaktická konstrukce deagentizační (E), viz ↗RFS.

Třída (A), ↗reflexiva tantum (bát se, smát se), je zpracována ve slovníku (se/si je součást lexikální jednotky ve slovníku a má povahu klitické částice). Do třídy (B), ↗vlastních reflexiv, patří konstrukce, kde se/si zaplňuje syntaktickou pozici gramaticky vázanou nejčastěji na subjekt věty (možnost výskytu u infinitivních struktur a jiných zapuštěných pozicích je ilustrována výše). Jako kritérium slouží paralelismus myju se//tě, fotografuji se//tě//ho a možnost záměny dlouhým zájmenným tvarem při kontrastu: umyju se – sebe umyju, děti nechám špinavé, zaregistruju se – sebe zaregistruju, kamaráda ne; koupím si lístek – sobě lístek koupím, bratrovi ne. V takové konstrukci chápeme se/si jako větný člen vyjádřený reflexivním zájmenem (na rozdíl od ✍Olivy, 2001). R.s. třídy (C), ↗slabě reflexivní slovesa, pokládá ↗FGP za ↗odvozená reflexiva // ↗sekundární reflexiva tantum: Dvojice jako roztrhnout – roztrhnout se, porušit – porušit se, koupat – koupat se v současné verzi FGP vstupují do slovníku jako dvě samostatné jednotky, viz ✍Lopatková & Žabokrtský ad. (2008). Po empirické analýze typů odvození (slovesa bezděčné činnosti, dekauzativa apod.) lze uvažovat o přesunu typů odvození do slovotvorného modulu jakožto součásti lexikálního komponentu. Na popisu recipročních reflexiv (D) se ve FGP podílí zčásti slovník, zčásti gramatika, mluví se tedy o lexikální a gramatické reciprocitě. Slovesa předpokládající spoluúčast 1. aktantu (konatele) a dalšího aktantu (patientu, adresátu) na stejném ději jen s rozdílem jejich aktivní účasti na ději vstupují do slovníku spolu s částicí se/si jako součásti lexikálního hesla: prát se, hádat se, setkat se, sousedit, vyměňovat si; podobně by se dala chápat i slovesa líbat se, objímat se (tj. činnosti, které 1. účastník málokdy uplatňuje sám na sebe). Tato slovesa mohou být užita v syntakticky recipročních konstrukcích (Matka a otec se často hádají), n. bez ní (Matka se často hádá s otcem). Na syntaktické reciprocitě se mohou podílet i slovesa, která nemají částici se/si ve slovníkovém hesle (Pavel a Eva se dlouho jen pozorovali). V lexikálním hesle je uvedeno, které z členů ve ↗valenčním rámci mohou do vztahu reciprocity vstoupit; ta je pak realizována pomocí gramatické operace (přesunutí jedné valenční pozice do subjektu n. její zrušení v případě plurálu). Konstrukce třídy kategorie (E), tj. (1), se v ↗FGP pokládají za gramatickou konstrukci nazývanou deagentní diateze. Její užití je podmíněno gramatickými podmínkami – přítomností všeobecného lidského konatele. Tato konstrukce má i svá lexikální omezení: netvoří se od sloves z tříd (A) a (C) a od sloves, která se neslučují s lidským konatelem (hraničit, ladit, souviset), o jejich dalších omezeních viz výše. Podtypem třídy (E) jsou syntaktické konstrukce popisované v FGP jako dispoziční diateze. Podmínkou pro jejich tvorbu je přítomnost hodnotícího adverbia a/nebo možnost zapojení konatele ve formě dativu (viz výše middle voice).

Přestože se pro klasifikaci (A)–(D) používají testovatelná kritéria, zůstávají mnohé výskyty bez vhodného kontextu homonymní; neostrá je zejména hranice mezi (B) a (C): typ utopit se, zastřelit se – Nevhodně mířil a zastřelil se (B), Půjdu se zastřelit (C). Dvě izraelské společnosti se rovněž samy chválí (B), Jednoduše se navzájem málo chválíme (D), Účastníci Fora se přesvědčovali, že vzdělání je cesta k bohatství (B, C, D).