Čeština patří k jaz., v nichž má výpověď, tj. (v těchto souvislostech) zvukově realizovaná ↗věta, stabilní zvukovou charakteristiku, která je pro ni charakteristická a je prostředkem pro vyjádření ↗větné modality. Z tohoto hlediska je věta nejvyšší zvukovou jednotkou. Rozhodující zvukovou kvalitou je průběh ↗intonace, především melodická kontura v terminální části výpovědi.

V popisu v.i. v č. se uplatňují dva základní pojmy, kadence a melodém.

Kadence je abstrahované schéma průběhu melodie a tvoří ji určitý sled výškových změn, jejichž počet a směr je závazný. Je to nejkratší úsek melodického kontinua, který se v popisu v.i. vyčleňuje.

Melodém je pak soubor kadencí (melodických schémat), které se v jaz. uplatňují ve stejné funkci, tedy jako relevantní charakteristika ve stejném typu vět. Melodém je tedy obecný fonologický pojem určený na základě větně modalitní funkce intonace ve výpovědi.

Popis větné melodie č. má dlouhou tradici (již ✍Chlumský, 1928; ✍Petřík, 1938). Komplexní pohled poskytly především práce M. Romportla (zejm. ✍Romportl, 1951; ✍Romportl, 1973) a Fr. Daneše (zejm. ✍Daneš, 1957). Od začátku byl sledován především fonologický aspekt, melodie jako prostředek pro rozlišování jednotlivých typů větné modality. Instrumentální fonetický základ pro určení jednotlivých kadencí poskytly již materiálové analýzy Romportlovy (zejm. ✍Romportl, 1951; ✍Romportl, 1954), jinak převažovala poslechová analýza materiálu.

Obě základní koncepce, Danešova a Romportlova, se shodují ve vymezení základních typů i v hlavních rysech jejich zvukové charakteristiky. Jistý rozdíl je v počtu konkrétních variant a také v terminologii.

Daneš používá pro funkční melodické schéma termínu intonační kadence. U každého základního typu rozlišuje několik variant. Snaží se stanovit jednoznačné distinktivní rozdíly mezi základními typy.

M. Romportl zavedl ve svých novějších pracích pro funkční melodické schéma termín melodém (✍Romportl, 1973 a později), aby se vyhnul víceznačnosti termínu kadence. Popis systému omezuje na rozlišení základních typů. Jejich podobu charakterizuje rovněž co nejobecnějším způsobem, tj. uvádí pouze ty zvukové rysy, které považuje za zcela nezbytné pro zachování typu. Bere v úvahu i Danešovu klasifikaci, takže výsledný výběr v podstatě představuje jakési obecně uznávané minimum relevantních rysů větné melodie v č. U každého typu pak předpokládá existenci většího počtu variant, z nichž uvádí některé formou příkladu.

V současném popisu se ustálilo použití termínu melodém pro soubor schémat se stejnou funkcí a termínu kadence pro charakteristiku těchto melodických schémat jednotlivě.

Současné technické prostředky akustické analýzy umožňují zpracování širšího souboru dokladů různého typu. Probíhající výzkum jednak ověřuje a doplňuje dostatečnost popisu melodémů z hlediska jejich funkční rozlišovací schopnosti, jednak získává poznatky o průběhu melodie v nekoncových částech výpovědi. Z empirického výzkumu č. mezi jiným ✍Palková & Janíková (1999), ✍Janíková (2002), ✍Janíková (2004), ✍Duběda (2006), ✍Volín (2006), ✍Duběda & Raab (2008), ✍Palková (2008), ✍Veroňková (2008), ✍Volín (2008), ✍Duběda (2010a), ✍Duběda (2010b), ✍Duběda (2011), ✍Palková (2013).

1 Melodémy v češtině

Věcným základem je jednak systém Daneše (✍Daneš, 1957), jednak popis Romportla podle verze publikované v příručkách z pozdější doby (✍Romportl, 1973; ✍MČ 1, 1987:§5.4).

Na strukturní úrovni věty se stabilizované melodické kadence v č. uplatňují při vyjádření tří funkčních protikladů.

Systém melodických kadencí používaný v dosavadním popisu je budován pro oblast intelektuální výpovědi, materiálem jsou především souvislé čtené texty. Z intonačních forem pro vyjádření emocionálních postojů mluvčího jsou zatím zachyceny jen některé jednotlivé modifikace. Aktuálním úkolem je ověření popisu melodémů v materiálu bližšímu běžné komunikaci (✍Palková, 2013).

Jako prostředek pro vyjádření uvedených protikladů se stabilizovaly tři základní melodémy:

Melodém ukončující klesavý (Ml) se používá jako základní forma vět oznamovacích, rozkazovacích a doplňovacích otázek (tj. otázek obsahujících tázací zájmeno n. příslovce).

Je to nejvíce rozšířený melodém, který zahrnuje řadu melodických kadencí. Jednotlivé typy vět, v nichž se melodému užívá, nejsou dále rozlišeny, lze pouze předpokládat různou frekvenci v použití jednotlivých kadencí. Např. ve větách rozkazovacích se objevují častěji příznakové kadence než ve větách oznamovacích ap.

Melodém ukončující stoupavý (M2) se používá jako základní forma zjišťovacích otázek (tj. otázek, na něž čekáme odpověď ano-ne).

Zjišťovací otázky mají v č. stejnou gramatickou stavbu jako oznamovací věty. Použití vhodného melodému je jediným prostředkem, který oba větné typy rozlišuje, a je tedy fonologicky funkční (Přijedou. → M1 vs. Přijedou? → M2). Zvuková podoba kadencí, které stoupavý melodém tvoří, je proto stabilní a nejvíce vyhraněná.

Melodém neukončující (M3) se používá na konci vět n. samostatných větných členů uvnitř větných celků. Naznačuje, že větný celek pokračuje.

Tento melodém zahrnuje opět celou řadu kadencí. Ve své zvukové charakteristice je nejvíce neurčitý. Málo vyhraněná je především diferenciace některých kadencí tohoto melodému a některých kadencí klesavého melodému (Ml).

2 Popis melodémů a jejich hlavních kadencí

Kadence je abstraktní schéma průběhu melodie a tvoří ji určitý sled výškových změn, jejichž počet a směr je závazný. Kadence ve funkci melodému zabírá obvykle jen část výpovědi.

V neutrálním kontextu se melodém M1 a M2 realizuje na posledním taktu výpovědi, melodém M3 na posledním taktu nekoncového úseku.

Obecně řečeno, melodém je realizován na ↗taktu, který může nést poslední větnou prominenci (↗větný přízvuk) v uzavřené intonační jednotce, tj. v ukončené ↗výpovědi (u melodému M1 a M2) n. v nekoncovém ↗promluvovém úseku (u melodému M3). V případě, že se ve výpovědi realizuje hlavní větná prominence na jiném než posledním taktu, jako je tomu u ↗větného přízvuku kontextového, začíná melodém na tomto taktu a melodicky k sobě váže všechny takty následující. Určující melodická kontura se rozkládá na jejich slabiky až do konce výpovědi u melodému M1 a M2 a do konce nekoncového úseku u melodému M3. Typ melodému se ovšem nemění, je jednoznačně závislý na typu věty.

Následující popis aplikuje tradiční způsob názorného zobrazení intonačních schémat pomocí několika úrovní výšky ↗F0. V příkladech je schematicky zobrazena vždy jen kadence reprezentující melodém, předcházející část věty je ponechávána „rovná“. Pro názornost jsou uvedeny varianty s různým počtem slabik v kadenci. Tvar kadence charakterizujeme podle ✍Daneše (1957) pomocí čtyřstupňového schématu a jeho číslicového zápisu. Číslo l označuje nejvyšší, číslo 4 nejhlubší úroveň melodie. Značka * označuje slabiku, kterou kadence začíná (tedy „přízvučnou“ slabiku taktu), závorka označuje slabiku předcházející. Uvedeny jsou také Danešovy názvy kadencí. Více schémat u každého typu naznačuje variabilitu ve velikosti výškových změn při stejném základním průběhu.

Jinou možnost představuje zápis na základě schematizace kontur pomocí dvouúrovňového zobrazení (H-L), ať už podle přístupu ↗autosegmentálně-metrické koncepce, viz např. ✍Duběda (2011), n. v jiné modifikaci viz ✍Palková (2013).

Melodém ukončující klesavý (M1)

Určujícím příznakem tohoto melodému je pokles melodie od přízvučné slabiky taktu, od něhož začíná, do konce výpovědi. Průběh klesání bývá postupný, zejména je-li nositelem melodému větší počet slabik. Častý je pokles k dolní hlasové hranici mluvčího.

Rozlišují se dva základní typy kadencí (konkluzivních kadencí), bezpříznakové a příznakové (termín Danešův). Bezpříznaková kadence se objevuje v neutrální věcné výpovědi, jako prostá forma jejího ukončení (dále příklady Ml‑1). Příznaková kadence vedle toho prostředkuje posluchači ještě nějakou další informaci, nejčastěji některou formu zdůraznění slova (dále příklady Ml‑2, M1‑3).

Zvukový rozdíl mezi typy M1‑1 a M1‑2 spočívá v odlišném umístění první slabiky kadence proti předcházejícímu textu. Bezpříznaková kadence začíná na stejné úrovni n. níž, než je poslední slabika předcházejícího taktu. U příznakové kadence M1-2 se první slabika proti předcházejícímu textu zřetelně zvyšuje.

V platnosti melodému Ml je rozšířena ještě další kadence, rovněž příznaková (Ml-3). Vzniká především na taktech tříslabičných a delších a od ostatních forem se odlišuje stoupavo-klesavým průběhem melodie v rámci taktu. První slabika leží přibližně v úrovni předcházejícího textu, následuje stoupnutí a pak opět pokles charakteristický pro všechny kadence melodému Ml. Posluchač tuto kadenci interpretuje jako zdůraznění obsahu, podobně jako u kadence Ml-2. Je‑li výšková změna výrazná, projev bývá hodnocen jako expresivní n. emocionální. Pro tuto formu klesavého melodému M-1 zde užíváme označení kadence důrazová.

V starší literatuře byla důrazová kadence (M1-3) odsouvána z inventáře standardních variant klesavého melodému. Petřík ji popisuje pod názvem „středočeské vytýkání“ (✍Petřík, 1938), vícekrát se jí zabývá ✍Romportl (1951), ✍Romportl (1954). ✍Daneš (1957:48) ji rovněž připomíná, do svého systému ji však nezařazuje, poněvadž „se nevyskytuje ve větách citově neutrálních a není to jev plně spisovný“. V současné č. je to však kadence velmi častá, nejen v projevech spontánně mluvených, ale i čtených, a její použití není omezeno jen na mluvčí ze středních Čech. Běžná je především při postavení melodému na posledním taktu výpovědi, je-li současně tento takt nositelem ↗významového přízvuku. Je to zároveň kontura, která je schopna realizovat kontextový přízvuk na posledním taktu výpovědi. Případný dojem emocionality je dnes podmíněn spíše velikostí výškového intervalu než stoupavo-klesavým tvarem melodie (více k tomu ✍Palková, 2008).

Melodém ukončující stoupavý (M2)

Tento melodém je v č. jediným prostředkem pro odlišení ↗zjišťovací otázky od ↗oznamovací věty a jeho tvar je značně stabilní. Ve spisovném standardu ho reprezentují dvě různé kadence, které se však liší teprve u taktů nejméně tříslabičných. Pro obě kadence je charakteristický jeden výrazný melodický krok směrem vzhůru (nikoli postupné stoupání za sebou následujících slabik, jaké nacházíme v některých jiných jaz.). Rozdíl kadencí spočívá v tom, která slabika taktu se zvyšuje. Pokud jde o antikadence, u tzv. antikadence stoupavé (termín Danešův) je to slabika poslední, u antikadence stoupavě-klesavé druhá slabika taktu. Použití obou typů se z hlediska standardu považuje za rovnocenné.

Tendenci k použití té n. oné kadence melodému M2 nelze přesně vymezit. Do určité míry se jejich rozdíl projevuje jako rozdíl oblastní. Předpokládá se, že antikadence stoupavě-klesavá je častější v Čechách, antikadence stoupavá pak na Moravě. Podobnou zmínku najdeme i v MČ (✍MČ 1, 1987:86). V materiálu však nezřídka nacházíme obě formy v projevu téhož mluvčího. K tomu z nových výzkumů viz zejm. ✍Janíková (2004), ✍Veroňková (2006).

Ukázka tří realizací melodému M2-1:

ukázka 1 

ukázka 2 

ukázka 3 

Ukázka tří realizací melodému M2-2:

ukázka 1 

ukázka 2 

ukázka 3 

Další formy melodému M2

Vedle kadencí, které jsou obecně přijímány ve spisovném standardu, se mohou u všech melodémů objevit formy další, např. jako projev nářečí, vlivem slangu ap. Nápadné nářečně podmíněné odchylky označují uživatelé jaz. z jiných oblastí obvykle jako „zpívání“ („plzeňské“, „pražské“ apod.).

Příkladem může být kadence stoupavého ukončujícího melodému rozšířená v Praze a jejím okolí (M2-3). Stoupnutí, které charakterizuje kadence „otázkového“ melodému, se zde posouvá už na první slabiku taktu. Kadence nepatří ke spisovnému standardu. Posluchači odjinud ji často hodnotí jako lokální, někdy také jako formu emfatickou, případně i stylově pokleslou.

Melodém neukončující (M3)

Melodické kadence, které naznačují, že výpověď bude ještě pokračovat, představují méně vyhraněné a méně stabilní typy než kadence ukončující. Nejistota se týká určení různých forem neukončujícího melodému samých i odlišování těchto kadencí od forem příslušejících k jiným melodémům (zejména k Ml).

Opět se rozlišují dva základní typy, a to neukončující kadence (tzv. „polokadence“ u Daneše) bezpříznakové a příznakové. Podobně jako u příznakových kadencí ukončujícího melodému klesavého nesou příznakové polokadence vedle pokračování výpovědi další funkce, především naznačují významovou prominenci slova.

M3-2:	polokadence příznaková stoupavá
	schéma:	3 -*4 - 1 - (1)	schéma:	4 - *l - l - (l)
a)	Zítra asi "nepřijde,/ protože...
	1…Zítra…………přijde …..		…Zítra ……..*nepřijde ……
	2 ……...a……………......…		………..a………….………..
	3 …………si…..……………		.………………..………….…
	4 …………….*ne..….……..		…………...si………………..

M3-3:	polokadence příznaková klesavá
	schéma:	4 - *l - (l) - 2		schéma:	4 -*2 - 1 - 2
b)	Zítra asi "nepřijde,/ protože...
	1…Zítra………*nepři……..			…Zítra ……………při.……
	2 ……...a………… ... jde....			..…….a……..*ne…….…jde
	3 ………….…..……… ……			….…………..………….…
	4 …………si …...….……….			……… .si………… ….. ….

Uvedené varianty neukončujícího melodému zdaleka nevyčerpávají všechny možnosti. Určení odlišnosti tzv. polokadencí od některých kontur ukončujícího melodému klesavého je při výzkumu znesnadňováno tím, že pro samotného mluvčího to často není jednoznačný kontrast. V Danešově systému patří k základní charakteristice neukončujícího melodému pokles melodie před jeho první (přízvučnou) slabikou. Výsledky novějších výzkumů naznačují, že tento požadavek neplatí a část výpovědi před melodémem není takto vázána (např. ✍Volín, 2006; ✍Volín, 2008).

Některé zvláštní případy uplatnění melodému

Dosavadní popis funkčního využití melodémů odpovídá základní mluvní situaci a jako příklad sloužily jednoduché věty bez dalšího kontextu. Za určitých okolností se objevují odchylky od jednoduchých vztahů mezi melodémem a typem věty. V praxi jsou časté dvě situace.

a) Ukončující melodém stoupavý v doplňovací otázce

Použití stoupavého melodému je vždy funkční. Objeví-li se v doplňovací otázce, změní její základní platnost. Předmětem sdělení se stane kromě prvotního tázacího obsahu věty i fakt, že byla otázka položena, případně okolnosti, za kterých byla položena. Tvoří se tak opakovaná otázka (příklad l), „řečnická“ otázka (příklad 2), vzniká dojem různého osobního postoje mluvčího k tématu, např. ironie, údiv (příklad 3) apod.

b) Melodémy v souvětí

Výpověď tvořená složeným větným celkem (↗souvětím) je uzavřena ukončujícím melodémem, který je umístěn (jako v jednoduché větě) nejčastěji na posledním taktu výpovědi. Mezi větami uvnitř větného celku se objevuje neukončující melodém M3, ovšem jen za předpokladu, že jsou dostatečně dlouhé, aby vytvořily samostatné promluvové úseky (viz příklad 5). Souvětí složené z velmi krátkých vět bývá jedinou intonační jednotkou (viz příklad 4).

Výběr melodému se řídí podle typu hlavní věty. Příklad (4) je ukončen melodémem M2, protože hlavní větu tvoří zjišťovací otázka. Realizován je na vedlejší větě, kterou je otázka doplňovací.

c) Otázka vylučovací (se spojkou nebo)

Při dostatečné délce obou částí má intonace neutrální průběh jako jiné složené souvětí. První část je zakončena neukončujícím melodémem, druhá má melodém ukončující klesavý.

Melodie v citově zabarvené výpovědi

Osobní postoj a různé druhy citového zaujetí mluvčího se v řeči odrážejí snadno a mají mnoho variant. Vztah mezi zvukovou formou a prostředkovaným dojmem je málo stabilní, takže hodnocení posluchače nemusí vždy souhlasit s pocitem mluvčího. Melodický průběh obvykle i v emocionální výpovědi respektuje základní rysy neutrálního melodického schématu, zejména rozdíl stoupavého a klesavého melodému. Tento základ je pak různým způsobem modifikován.

Uplatňuje se např. velikost výškových kroků, jejich nápadné zvětšení n. naopak zmenšení až k monotónnosti. Záleží na průběhu melodie také v počátečních částech výpovědi, nejen v pozici melodému. Význam má kontrast za sebou následujících kadencí atd.

Specifickou kadencí, jejíž použití má za následek vznik emocionálního odstínu, je tzv. melodie varování (✍Petřík, 1938; ✍Romportl, 1951; naposled ✍MČ 1, 1987). Je pro ni příznačné dvojí stoupnutí uvnitř příslušné části výpovědi: stoupá nejprve první slabika po taktovém „přízvuku“, následuje pokles a znovu stoupá slabika poslední. U kratších taktů je tento průběh rozložen uvnitř slabik.

Další emocionální formy melodických kadencí jsou popsány např. u specifické mluvní situace, kterou představuje pozdrav (✍Jančák, 1957).

3 Intonace ve výpovědním celku

Jak společenské, tak technické disciplíny se intenzivně zabývají výzkumem charakteristik, které ovlivňují zdar n. poruchy komunikace mluvenou řečí. Výrazný podíl na kódování i dekódování lingvistické a paralingvistické informace má právě ↗intonace, na postlexikální úrovni také pro svou schopnost usnadnit posluchači orientaci v linearitě zvukového textu. Aktuálním cílem je proto zjišťování zvukových charakteristik, jejichž prostřednictvím posluchač poznává hierarchickou strukturaci delší výpovědi, případně i vyšších textových útvarů. K tomu je třeba doplnit systematické poznatky o intonaci výpovědních jednotek jako celku, včetně neterminálních částí. Ukazují se jisté pravidelnosti v posloupnosti intonačních kadencí, ve velikosti výškových změn uvnitř kadencí a mezi nimi, ve využívání rozdílů ve volbě úrovně hlasu mluvčího apod.

Deklinace a spádové jevy v popisu intonace

Poměrně rozpracovanou problematikou z tohoto okruhu je popis tzv. gravitačních (spádových) jevů. Označujeme tak soubor zvukových charakteristik, jejichž základem je pokles výšky ↗F0 (základního tónu) v průběhu nějak vymezené intonační jednotky.

Fakt, že se v průběhu řeči projevuje tendence k poklesu výšky hlasu, patří k obecným rysům (větné) intonace a bývá uváděn i v úvahách o intonačních univerzáliích (např. ✍Vassière, 1983; ✍Ladd, 1983). Hlavní příčinu lze spatřovat v zákonitostech produkce řeči, zejména v technice dechu a hlasu. Je to do té míry univerzální jev, že řada jaz. na něm staví fonologický kontrast: Zrušení deklinace v nich signalizuje specifický typ výpovědi, obvykle otázku (např. v č.).

Současné modely intonace, které usilují o analýzu či zobrazení F0 průběžně v celém textu, se snaží deklinační (spádové) jevy vhodně inkorporovat do svého popisu, případně do algoritmu syntézy. Úkolem je převést obecně fonologický princip deklinace do podoby konkrétní realizace. Nabízí se více možností. Průběh intonační kontury si lze představit jako změny F0 v konkrétních bodech umístěných na pozadí celkového rozpětí F0 v intonační frázi. V řetězu následných intonačních poklesů a stoupání může být deklinace realizována např. postupným snižováním hranic, mezi nimiž F0 osciluje, a obvykle i zmenšováním rozdílu jejich výšky. Tento způsob použila např. známá koncepce IPO (✍t‘Hart & Collier, 1990). Jiný postup k dosažení téhož představuje tzv. downstep, skokové snížení mezi za sebou následujícími vrcholy F0 (výškovými akcenty). V průběhu delší fráze se může opakovat. Tento způsob použila ✍Pierrehumbert(ová) (1980) a počítá s ním i transkripce ↗ToBI.

Problematika spádových jevů byla a je předmětem diskusí a jejich klasifikace není jednotná. Zřejmě je však zapotřebí rozlišovat alespoň tři odlišné typy (srov. např. ✍Ladd, 1996; ✍Hirst & Di Cristo, 1998; ✍Gussenhoven, 2004; ✍Volín, 2004).

Východiskem bývá pojem deklinace (declination), kterým se rozumí postupný pokles F0 závislý na čase a relativně rovnoměrný, v průběhu celé intonační (prozodické) jednotky. Při analýze řeči konkrétního mluvčího lze často najít střední polohu, kolem které intonační linie osciluje. (Termín deklinace však u některých autorů zahrnuje souhrnně všechny varianty poklesu F0).

Pojem katateze (downstep) znamená již zmíněné skokové snížení ve sledu po sobě jdoucích intonačních vrcholů (prominencí); nezávisí na časovém průběhu, motivováno je jaz. stavbou jednotky (výpovědi) a bývá považováno za funkční aspekt (zejm. ✍Ladd, 1996).

Tzv. závěrový pokles (final lowering) je výrazné snížení hodnoty F0, které se často objevuje v relativně krátkém časovém úseku na samém konci intonační jednotky. Bývá signálem hranice této jednotky. Hlas se přitom nezřídka dostává do své nejhlubší polohy.

Poziční podmíněnost intonačních kontur

Analýzy složitěji strukturovaných výpovědí a delších textů naznačují, že je třeba sledovat výskyt intonačních kontur podrobněji také v závislosti na jejich pozici v lineárním řetězu. Tato problematika má význam jak z hlediska produkce, tak i percepce řeči.

Je obecně známo, že použití intonačních kontur v koncové pozici jednotek, zejména v ukončené výpovědi, bývá do značné míry stabilizováno a výběr může mít v jaz. funkční platnost (viz melodém v č.). Ukazuje se však, že jistou stabilitu má také používání kontur na dalších pozicích, zejména v pozici iniciální. Kromě toho patrně existuje i určitá podmíněnost v použití kontur navzájem. Volba intonačního průběhu na začátku výpovědi má vliv na způsob pokračování. Nejvíce variabilní je patrně mediální pozice v delší výpovědi (viz např. ✍Palková, 2001; ✍Wichmann(ová), 2000)

Při obráceném postupu zjišťujeme, že táž intonační kontura (s týmž tvarem a velikostí výškových kroků) může mít odlišnou výraznost posluchače při použití v různé pozici, zejména v delší výpovědi. V tomto případě může být mediální pozice nejvíce citlivou částí výpovědi (✍Palková, 2001).

Orientaci posluchače ve složitějším textu může usnadnit i podpora intonace na úrovni delších částí promluvy. Pilotní výzkum na materiálu č. zatím ukázal určité poziční charakteristiky mezi promluvovými úseky následujícími za sebou ve složitější výpovědi (✍Palková & Volín, 2006). Poznatelnost místa úseku v sekvenci, a tudíž odhad vývoje textu se snižuje v pořadí finální – iniciální – mediální. Vedle zřetelné charakteristiky posledního úseku obsahujícího ukončující melodém může být tedy opět naznačen vývoj delšího textu již v iniciálním úseku výpovědi. Z další literatury např. speciální číslo Speech Communication (✍Hirose & Hirst ad., 2005).

Vyjadřování postojů mluvčího

Podíl zvukové formy jaz. při vyjadřování dalších funkcí, které mají jaz. projevy vedle funkce sdělné, je všeobecně uznáván. Při zpracovávání této problematiky je předmětem opět často intonace. Je přitom třeba, aby byl k dispozici dostatečně podrobný popis funkčních charakteristik a intonačních jevů v neutrální intelektuální výpovědi. Příčinou je skutečnost, že dojem emotivnosti, expresivity apod. vzniká často prostřednictvím odchylek od základní (bezpříznakové) podoby, porušením obvyklého zvukového tvaru. Toto porušení může mít mnoho různých variant. V č. lze sledovat diferenční inventář melodických kadencí jednotlivých melodémů, velikost intonačních rozdílů v rámci kadencí, umístění kadencí v celkovém deklinační kontuře úseku, případně polohu a směřování F0 celého úseku v delší výpovědi. Viz např. ✍Brazil (1992); ✍Brazil (1997); ✍Palková (1997); ✍Wichmann(ová) (2000); ✍Xu (2005).

Viz také ↗prozodie v popisu zvukové stavby jazyka, ↗prozodické jednotky v popisu češtiny, ↗prozodická struktura v doméně slova, ↗slovní přízvuk – zvukové charakteristiky v češtině, ↗prozodická struktura v doméně větné fráze.