Metafora, jejíž pojmenování etymologicky pochází ze starořeckého μεταφορά s významem ‘přenesení’, je v rétorice jedním z tropů („obratů“), u kterého dochází k náhradě přímého, vlastního pojmenování pojmenováním nevlastním na základě podobnosti jejich významů (substituční teorie). Spíše se ale zdá, že u této sémantické figury dochází ke vztažení pojmenování určité skutečnosti na podobnou skutečnost v jiné oblasti (teorie přenosu) s tím, že je mezi oběma – např. na základě jejich tvaru, vlastností, umístění, funkce apod. – vztah podobnosti, resp. že se takový vztah adaptací a posunem významu vytváří. Tak se např. pojmenování korunka s původním významem ‘malá koruna’, jež označuje klenot, na základě tvaru, umístění a materiálu přenáší do jiné oblasti a stává se pojmenováním ‘umělé náhrady zubu vyčnívající z dásně’ (podle SSJČ). ↗Tertium comparationis, tedy společný rys n. společné rysy, na jehož n. jejichž základě dochází k přenesení pojmenování, se v m. (Petr je vítr) na rozdíl od ↗přirovnání (Petr je rychlý jako vítr) nevyjadřuje; antická rétorika m. chápe jako zkrácené přirovnání. Nové užití už existující slovní formy se při lexikalizaci chápe jako sémanticky motivované ↗přenesené pojmenování, které se podílí na vzniku ↗polysémie slova. Při chybějícím jednoslovném pojmenování určité skutečnosti přitom při sémantickém tvoření slov jistě nejde jen o substituci jednoho pojmenování jiným. Tak se např. základní význam pojmenování koza na základě podobného tvaru a přenosem do jiné oblasti rozšiřuje o význam ‘tělocvičné nářadí’ (podle SSJČ). Metafory přitom nemusí být jen lexikalizované, ale může jít také o aktuální metafory textové, přičemž metafora svého času invenční a aktuální se může automatizovat a „zmrtvět“ lexikalizací, resp. se z ní v určité výrazové oblasti stává klišé (srov. např. žár lásky).

V Aristotelově Poetice je m. jak obecným označením pro sémantické tropy a obrazné vyjádření, tak označením pro m., jak byla vymezena výše. V literární vědě se pod m. v širším smyslu subsumuje přirovnání, podobenství, alegorie či parabola. U ✍Jakobsona (1995) a později v ↗kognitivní lingvistice se m. a metonymie chápou jako základní konceptualizační mechanismus v jaz., resp. v sémiotických systémech obecně, který se opírá o kognitivní struktury, při jejichž narušení dochází k ↗afázii. M., založená na podobnosti a souvztažná s ↗ikonem, je ve strukturním chápání spojena s vytvářením paradigmatických vztahů, zatímco ↗metonymie, chápaná jako vztah soumeznosti a souvztažná s ↗indexem, je spojena s vytvářením syntagmatických vztahů. Třetím konceptualizačním mechanismem je ↗conceptual blending.

V tradiční lingvistice se m. vymezuje podobně jako v rétorice. ✍Bečka (1971:1) ji vykládá jako náhradu slova slovem, „označení věci oklikou přes slovo, které běžně označuje věc něčím podobnou“, ✍Mistrík (1989:135) jako náhradu očekávaného pojmenování názvem „jevu patřícího do jiné smyslové oblasti, do jiné sféry věcí“. Formálně se pak někdy zpřesňuje, zda jde o m. substance (Ty jasné diamanty kreslily na nebi mytické obrazce), činnosti (Vody řeky zpívají), vlastnosti (sametový hlas) n. determinace činnosti (hodinářsky piplavá práce); srov. ✍Bečka (1971), ✍Pavelka (1982), resp. zda je m. vyjádřena podstatným či přídavným jménem, slovesem apod., n. zda metaforické vyjádření vyplývá z výpovědi n. vyššího celku (Milan pohnul nazrzlým obočím: dvě chlupaté housenky se nahrbily a popolezly). Typologie metafor se ovšem zpravidla opírají spíše o typologii významových posunů, např. plačící nebe (personifikace, při níž dochází k významovému posunu na ose neživá příroda – člověk), železná lady (depersonifikace, při níž dochází k významovému posunu na ose člověk – neživá příroda) apod. (takto už Quintilianus).

Také ✍Čermák (1994:164, 214) chápe m. jako „posun“ či „přenesení významu slova n. jeho kombinace z jednoho ↗denotátu na jiný na základě [jejich] podobnosti“. Tak se např. Ten chlap / von je děsnej bejk vnímá metaforicky na základě srovnání a podobnosti „muže“ (↗komparandum) a „býka“ (↗komparátum). Víceznačnost této m. nicméně ukazuje, že výklad m. ze srovnání denotátů na základě jejich podobnosti je nedostačující, protože s ohledem na různé vlastnosti může jít o různé druhy podobnosti, zatímco jiné vlastnosti jsou ze srovnání vyloučeny. Různost významu metafor, resp. metaforických výpovědí, tak spočívá v tom, že tertiem comparationis jsou podle kontextu různé dílčí, n. možné, konotované významy příslušných výrazů: Ten chlap / von je [silný jako] bejk. Ten chlap / von je [nepřístupný argumentům, tvrdohlavý jako] bejk apod., přičemž „chlap“ je tzv. základ (též příjemce obrazu), „býk“ tzv. obraz n. ohniskový pojem metafory (též původce obrazu), výraz v hranaté závorce tertium comparationis, v němž se základ a obraz spolu stýkají a sobě podobají, a „jako“ toto metaforické přirovnání pomáhá explikovat.

Výše zmíněný výklad rovněž nevysvětluje metaforický posun (zúžení, zobecnění, personifikaci...) významu, při němž se podobnost jeví spíše jako výsledek než východisko metafory. To reflektují tzv. interakční teorie m., které při výkladu m. vycházejí z interakce významů příslušných pojmenování, tj. v daném případě pojmenování chlap a býk na ose člověk – zvíře, resp. z překrytí sfér jejich aktuálního a konvenčního užití, při němž dochází k odfiltrování významů, které se k sobě nehodí (✍Bühler, 1934). Podle ✍Blacka (1962), s nímž se interakční teorie spojuje, vstupují do interakce v rámci jednoho aktivního kontextu dvě rozdílné představy, v nichž se propojí a vzájemně ovlivňují systémy s nimi asociovaných jevů. Tak dochází ke vzniku nových významů (✍Beardsley, 1972).

Interakční teorii m. by bylo možno považovat za předchůdkyni kognitivního výkladu m. Ten ale v m. zdaleka nevidí výsadu individuální autorské, umělecké obraznosti, ale poukazuje na to, že m. je prostoupen i náš každodenní jaz., a to nejen v tom smyslu, že se m. objevují v označeních pro běžné předměty mimojazykové reality (vodovodní kohoutek, tašky na střeše, šátečky plněné ořechy aj.), ale že metaforami „žijeme“ (✍Lakoff & Johnson, 2002). V ↗kognitivní lingvistice se totiž m. považují za základní způsob strukturování našeho myšlení a světa, tj. m. se uplatňuje primárně v myšlení a až sekundárně v jaz., což je myšlenka, která je i základem Jakobsonovy analýzy a klasifikace afázií (✍Jakobson, 1995). Při metaforickém mapování světa se pak propojují dvě oblasti, zdrojová a cílová. Např. v strukturní m. „racionálního sporu“ jako „války“ je v obratech zaútočit, zvítězit, prohrát, ovládnout pole, ztrácet terén či strategie (✍Lakoff & Johnson, 2002:19, 79) zdrojovou oblastí „válka“, tedy oblast konkrétních, tělesně a smyslově vnímatelných jevů, zatímco cílovou oblastí je při takovém strukturování světa „racionální spor“, tedy oblast abstraktních jevů jako čas, emoce, intelekt, mezilidské vztahy. Od pojmové m., např. „láska je oheň“, je třeba odlišovat metaforická vyjádření, tj. např. zahořet láskou či spaloval ho plamen lásky, která k pojmové m. poukazují a z nichž ji lze rekonstruovat. Na principu propojení zdrojové a cílové oblasti (ve smyslu „prostor je čas“) se interpretuje např. i vznik temporálních významů předložek ze starších významů lokálních (srov. v lese → v týdnu) apod. ✍Lakoff & Johnson (2002) přitom vycházejí na jedné straně z (antropologické) univerzality pojmových schémat založených na tělesně-prostorové a smyslové zkušenosti člověka a schopnosti vytvářet analogie, na druhé straně z kulturní vázanosti pojmových m., jež ve své jaz. konkretizaci představují specifický ↗obraz světa. Dobře je tuto kulturní vázanost vidět např. u elementárních orientačních m., které prostorové relace „nahoře – dole“, „vpředu – vzadu“, „centrum – periferie“ aj. spojují s hodnotovými představami, jež se v jazyce manifestují. Tak se ve vyjádřeních zvedla se mu nálada × upadl do deprese; je ve vrcholné formě × jde to s ním dolů (✍Lakoff & Johnson, 2002:27) manifestují orientační (hodnotové) m. „život, zdraví, mládí, radost, více je nahoře“ a „smrt, nemoc, stáří, smutek, méně je dole“.

Klasická teorie ✍Lakoffa & Johnsona (2002), publikovaná v r. 1980, byla v mnohém zpřesněna a dále rozvinuta (✍Barcelona (ed.), 2003, aj.). V č. lingvistice se pojmovým m. v kontextu kognitivní lingvistiky či kognitivní ↗etnolingvistiky a s ohledem na konstrukci a rekonstrukci obrazu světa ukotveného v č. jazyce a kultuře systematicky věnuje ✍Vaňková (1996), ✍Vaňková (2002), ✍Vaňková (2007), ✍Vaňková (2011), ✍Vaňková (2012), která sama n. spolu se svým týmem (✍Vaňková & Nebeská ad., 2005) rekonstruovala mj. způsoby konceptualizace slova, jazyka, řeči, komunikace či mlčení, ale také konceptualizaci domova či emocí; ke konceptualizaci hněvu jako ohně, šílenství či tekutiny zahřáté v uzavřené nádobě srov. ✍Bednaříková (2003). Zajímavým příspěvkem je výzkum m. ve ↗znakových jazycích (viz i ↗znakovaná čeština): vzhledem k jejich vizuálně-motorickému charakteru (a silné ikoničnosti) se v nich m. projevuje specificky, funguje však analogicky k tomu, jak m. funguje v jazycích mluvených (✍Taub, 2001; ✍Šůchová, 2011). Pozornost se nověji věnuje i metaforičnosti v gestech (✍Cienki, 1998; ✍Cienki & Müller, 2008).

M. je ovšem prostoupen nejen každodenní jazyk, ale i odborné vyjadřování, a to nejen v oblasti terminologie humanitních a přírodních věd (viz výše konceptualizace slova, jazyka a komunikace), ale i v přírodovědných a technických oborech (srov. plameňák, zlatý déšť, elektromagnetické pole). Lexikalizovaná terminologická metaforika vytvářející tzv. obrazová pole je přitom zpravidla sedimentem určité, na pojmové m. založené teorie. Tak se např. organické chápání jazyka reflektuje v metaforických termínech jazyková rodina, jazyková příbuznost, mateřský jazyk, umírání jazyka, smrt jazyka...; kořen, kmen... (✍Homberg, 1994), zatímco pojetí jazyka n. artefaktu jako konstrukce či systému se reflektuje v metaforických termínech jako jazyková rovina, konstrukční princip, pnutí materiálu, asymetrie systému aj. (✍Ehlers, 1991). ✍Searle (1994) se pro změnu detailněji věnuje kritické analýze pojetí jazyka prostřednictvím počítačové m. Rozšíření m. ve vědě je logické, vždyť v případě abstraktních n. nových témat umožňují m. uchopit a interpretovat abstraktní a přímým smyslovým poznáním sotva uchopitelné skutečnosti (srov. ✍Nekula, 2000), resp. podporují n. oslabují určitou pozici n. určité řešení pojmovou m. rozprostřenou do metaforiky určité argumentace (k pravopisné reformě konceptualizované jako válka srov. ✍Bermel, 2007). V ↗kritické analýze diskurzu včetně diskurzu vědeckého se autoři věnují m., které ovládají dobový vědecký i veřejný diskurz a spolu s tím společenskou praxi určité společnosti v určité době, jako je tomu např. ve studiích k metaforické konceptualizaci nemoci (✍Foucault, 1993; ✍Sontag, 1997). Z pohledu literární vědy teorie m. shrnuje ✍Nünning (2006).

Jinak k m. přistupuje ↗teorie mluvních aktů, která m. vykládá jako ↗ nepřímý mluvní akt (v některých pracích se tam, kde dochází pouze k disociaci propozičního významu, a nikoli k disociaci ilokuční funkce, mluví o nevlastních mluvních aktech). Užitím m. dochází v mluvním aktu na základě neslučitelnosti konvenčního (doslovného) významu pojmenování s jeho nekonvenčním užitím při označení určité skutečnosti k zřejmé nejasnosti (✍Kubczak, 1994), což lze chápat jako zjevné porušení konverzační ↗maximy způsobu, tj. „Mluv jasně a srozumitelně“. Takovým zjevným porušením uvedené maximy se pak startuje ↗konverzační implikatura, při níž adresát v daném kontextu dospívá rutinní interpretační procedurou od konvenčního (doslovného) významu k významu intendovanému. V tomto smyslu jde o implikační teorii m. s tím, že lexikalizací metaforického významu se tato procedura petrifikuje. Podle ✍Searla (1979) přitom v textové, nelexikalizované m. dochází k disociaci konvenčního (doslovného) významu a významu intendovaného. Na úrovni konvenčního (doslovného) významu větného pak podle ✍Kubczaka (1994) záleží na tom, o jaký druh metaforické výpovědi jde: Zatímco v definiční m. typu Hvězdy jsou diamanty nočního nebe nemá kategorie ne/pravdivosti smysl, v metaforické výpovědi typu Diamanty zářily nad noční krajinou se ne/pravdivost uplatňuje za předpokladu, že metaforický výraz se v daném kontextu na úrovni intendovaného významu úspěšně vztahuje k cílovému referentu. Ve světle skutečnosti, že lze úspěšně referovat i metaforickými výrazy a že cokoliv může být m. čehokoliv, se pak zdá, jako by ↗reference byla výsledkem referenčního aktu mluvčího, a nikoli vlastností jazykových výrazů a výsledkem jejich konvenčního významu, což je ovšem v souvislosti s ↗referencí předmětem kontroverzní debaty.