Sémiotická dimenze především výpovědí vyjadřujících ↗perlokuce a šířeji výpovědí s funkcí metakomunikační, tj. takových, které využívají komunikační funkce a reflektují je (stavějí na nich). ✍Mey (1993) uvádí metakomunikační výměnu pozdravů:

V tomto krátkém dialogu mluvčí reflektují skutečnost, že v dané situaci díky znalosti pravidel ↗fatické komunikace předem vědí, jakou repliku pronese ten, kdo by promluvil jako první, a jak by zněla odpověď, proto celou výměnu převracejí. Nejen že reflektují fatičnost a zautomatizovanost podobných výměn, zároveň se odvažují mluvit za komunikačního partnera. Krátký dialog využívá sdílené znalosti o pravidlech regulujících fatickou komunikaci. Zatímco metajazyk je charakterizován tím, že je to „jazyk o jazyce“ (jazykové prostředky referují k jazyku samému), metapragmatika může být s jistým zjednodušením definována jako „užití úzu“. Metapragmatický charakter pak mají určité komunikační techniky, které znalosti jistých principů a postupů využívají, např. některé rétorické figury. Názory na rozsah metapragmatiky se liší (u Levinsona a u Leeche se tento termín vůbec neobjevuje), jiní autoři vidí m. v samém faktu řečové interakce, protože ta s jazykem operuje jako s nástrojem a využívá sociální znalosti mechanismu utváření a analyzování komunikačních výměn. ✍Verschueren (1999), ✍Verschueren (2000) charakterizuje jako metapragmatické téměř jakékoli reflektování a komentování jazykových výpovědí (řeč o řeči). Metapragmatická dimenze je podle jeho názoru přítomna již ve výběru vyjadřovacích prostředků v tom, že některé z nich jsou svými uživateli preferovány. Už povědomí o tom, že užívání jazyka může být předmětem jiných výpovědí, že může najít svůj výraz v jistých specializovaných prostředcích, je metapragmatické. Za explicitní (a univerzální) metapragmatické prostředky považuje Verschueren např. ↗ilokuční slovesa (ať už jsou použitelná performativně, nebo ne), dále komentující částice (vlastně, upřímně řečeno, popravdě), tzv. ↗hedges, citáty, veškerou reprodukovanou řeč i vnitrotextové odkazování, což dohromady označuje jako sebemonitorování (✍Verschueren, 1999). Uživatelé jaz. podle jeho názoru permanentně monitorují způsoby, kterými produkují, reprodukují a interpretují jazykové výpovědi. Je ovšem otázka, co všechno do monitorování patří – odpovědět na otázku a svou odpověď případně opravit n. doplnit by z tohoto hlediska rovněž představovalo (sebe)monitorování, ale pak by byla metapragmatická v podstatě jakákoli řečová činnost, protože ta primárně reaguje na projevy jiných mluvčích. Oblast m. je tedy ve Verschuerenově chápání značně rozsáhlá. Zdůrazňuje také vztah metapragmatických prostředků k analýze diskursu – obvyklé způsoby myšlení a mluvení o jaz. a o užívání jaz., které jsou v určité komunitě zavedené, nezpochybňované, se stávají základem jaz. ideologie – chápání jaz. jakožto součásti identity jedince v jisté komunitě. (Takový přístup by jistě byl adekvátní, např. pokud jde o vztah českých i jiných uživatelů k češtině v období národního obrození.) V tomto pojetí ovšem téměř mizí zavedené chápání pragmatiky, protože s výjimkou otázek reference téměř celá pragmatika dostává meta‑charakter. Podobně široké pojetí m. lze najít také u ✍Lucyho (1992), který např. u reprodukovaných a opakovaných vyprávění považuje i jejich obsah za metapragmatický, protože s ním vyprávějící obvykle více či méně manipuluje (vytváří různé verze).

Sebemonitorování mluvčích, resp. jejich reflexe řečové činnosti jiných mluvčích, evidentně metapragmatickou povahu mají, je však otázka, nakolik jsou tyto jevy vědomé, či dokonce záměrné, a nakolik mají povahu vžitých automatismů. Reprodukovat řeč jiného mluvčího lze promyšleně, se záměrnou volbou sloves jednoznačně reflektujících ilokuční funkce i intendované perlokuční efekty jednotlivých výpovědí (ujistil mě, navrhl nám, doporučil mi, snažil se mě přesvědčit, uklidnit apod.), ale také tak, že se reflektuje i situace, kdy v řečovém jednání mluvčího posluchači mohli vnímat zdvořilostní předstírání, n. i pokus lhát: vyjádřil podiv, vyjádřil překvapení, pozastavil se nad… (což mohou být klišé i společenské eufemismy o vyjádření nelibosti), vyjádřil radost, vyjádřil potěšení, vyjádřil radostné překvapení, vyjádřil srdečné poděkování, předal/tlumočil hostitelům srdečné pozdravy/blahopřání. (Takto se může referovat o diplomatických projevech formální pozitivní zdvořilosti, n. i o společenské lži.) Pokud je reprodukující mluvčí přesvědčen, že rozeznal lež, nechce ji však otevřeně pojmenovat, kombinuje slovesa mluvení s takovými slovesy, která svou sémantikou vyjadřují, že zamýšleného perlokučního efektu nebylo dosaženo: snažil se/pokusil se tvrdit, pokusil se posluchače přesvědčit, snažil se oslnit je sliby; v běžně mluveném, až pokleslém vyjadřování kecal, snažil se nám namluvit/nakecat. Nejběžnější formou reprodukování cizí (i vlastní) výpovědi je však zautomatizované on říká/říkal/řekl – já jsem říkal/řekl, kdy primárně jde o zprostředkování obsahu a kdy o reflexi n. komplexním monitorování projevu mluvit nelze. Metapragmatický charakter má pak spíše mentální činnost, která je důsledkem rozhodnutí zprostředkovat něčí promluvu komplexně, a předvedený výsledek takové činnosti. Reprodukující mluvčí musí věnovat pozornost jak obsahu, tak všem detailům a funkčním nuancím reprodukované promluvy, musí se zamýšlet nad nejpravděpodobnějšími komunikačními záměry druhého mluvčího (musí jeho projev vědomě mentálně zpracovat) a musí se rozhodnout o nejvhodnějších prostředcích předání takového projevu. Zvolené „nejvhodnější“ prostředky pak mohou být optimální z hlediska adekvátnosti, ale také z hlediska vlastních záměrů mluvčího, který tak jiný projev může užít k manipulaci vůči adresátovi. Je tedy otázka, zda metapragmatiku ztotožnit s metakomunikací, n. zda mezi nimi vést hranici. Za metakomunikaci lze označit každé reprodukování a komentování cizí výpovědi, je však problematické, zda u zautomatizovaných a jen na obsah zaměřených reprodukcí a komentářů vskutku jde o využití znalosti principů, které úzus ovládají. Metapragmatické jevy budou patrně užší – tuto dimenzi mají zejména vyjádření ↗perlokucí a jazykové prostředky reflektující strategie mluvčího, tedy projevy záměrně a cíleně využívající jevů pragmatických.