V textové lingvistice text zaměřený na text, vztah vznikající na základě tohoto zaměření. Koncept m. se rozvíjel jednak v návaznosti na výzkumy metajazyka a příbuzných fenoménů, jednak v rámci teorií mezitextových vztahů (↗intertextovosti, resp. transtextovosti; viz např. ✍Genette, 1982). Terminologicky či poloterminologicky užívaná pojmenování metajazyk, metařeč a m. (dále též metakomunikace, metaznak, metafikce apod.) mají společné to, že označují znakové jevy, jejichž denotátem není vnější skutečnost (ležící vně znaku), ale daný znakový jev sám, resp. jev, jenž je vůči němu stejnorodý (✍Bogacki, 1970:67; ✍Mareš, 1983:123; ✍Wierzbicka, 1971:106). Vzájemné hranice mezi metajazykem, metařečí a m. ovšem nejsou ostré a závisejí na tom, jak jsou chápány východiskové pojmy; navíc bývají metajazyk n. metařeč někdy traktovány jako pojmy střechové (✍Jiřičková, 1979a:149). Pokud se sahá k rozlišování, vystupuje metajazyk (spíše metajazykové vyjadřování či metajazykové operace) tam, kde se reflektuje (komentuje) užívaný kód a jeho složky (✍Jakobson, 1980:86–92; ✍Jakobson, 1995:80–81), metařeč se vyskytuje v případech, kdy se předmětem pozornosti stává užívání jazyka a podoba formulací (✍Hausenblas, 1977, přetištěno v ✍TaST, 1996; ✍Hoffmannová‑Jiřičková, 1979; ✍Jiřičková, 1979), a m. (metatextové vyjádření, metatextový úsek textu) se uplatňuje tehdy, jestliže se prosazuje zaměření na text jako komplexní a vnitřně strukturovaný komunikační útvar (✍Mareš, 1983:128). Přitom může jít o zaměření na daný text, na jiný text (jiné texty) n. na obecné vlastnosti textů.

Metatextová vyjádření mohou reflektovat jak jazykovou, tak tematickou výstavbu textu, vztahy mezi jeho složkami i vztahy k dalším textům, ↗styl, žánrovou příslušnost apod. Typickým místem výskytu metatextových pasáží je počáteční a koncová fáze textu, v nichž se vyznačují jeho hranice a uvádějí se a pak shrnují informace o jeho obsahu. Vedle explicitních metatextových údajů se často počítá i s prvky implicitně metatextovými, které poukazují na rysy daného textu a na jeho vztaženost k textové sféře. Při důsledném pojímání je pak ovšem každý text jako celek implicitně metatextový, neboť už svou existencí manifestuje svou výstavbu (✍Mareš, 1983:129–130).

Zvláště v oblasti umělecké literatury se metatextová vyjádření uplatňují jako prostředek sebereflexivity (autoreference) textů, která upozorňuje na jejich vytvořenost, zapojenost v tradici a fikční ráz vyprávěných událostí (✍Kravar, 1994; ✍Lachmannová, 2001:252–253). Charakteristické je to mj. pro prózu 18. stol. (Diderot, Sterne) n. pak pro postmodernismus. V č. literatuře je na úvahách o možné podobě textu založena už novela K. M. Čapka Choda Větrník (1923). Ve velké míře se metatextové pasáže vyskytují např. v prózách J. Kratochvila: „A vzhled takového kovralu […] jsem se vám pokusil názorně zobrazit rozložením závorek v předešlém odstavci“ – Avion, 1995. Výrazným příkladem je román skotského spisovatele A. Graye Lanark (1981), který zahrnuje kapitolu, jež komentuje proces tvorby textu a vypočítává zdroje, z nichž román údajně přebírá různé motivy.

V rámci teorií mezitextových vztahů přisoudil termínu m. důležitou pozici ✍Popovič (1978), který tak souhrnně označoval všechny texty, jež nějakým způsobem navazují na jiné texty; v tomto významu ale převládl termín ↗posttext. Jinak bývají m. a metatextovost pojímány spíše úzce. ✍Genette (1982:11) charakterizuje metatextovost jako vztah založený na kritickém komentování jiného textu (m. je text o ↗pretextu). Přitom Genette připouští, že pretext nemusí být výslovně zmiňován, naproti tomu ✍Homoláč (1996:47) pokládá za podmínku existence metatextovosti explicitní tematizaci textu. Jako centrální oblast uplatnění m. tak vystupuje literární kritika, recenzování, analýza a interpretace textů, zatímco v umělecké literatuře má zaujímat místo spíše okrajové. I zde se však může tento vztah stát důležitou složkou struktury a smyslu textů (srov. např. povídky J. L. Borgese). Charakteristickým literárním postupem je také mystifikační komentování textů, které reálně nebyly napsány (mj. v hrách Divadla Járy Cimrmana). Román rakouského autora W. Haase Počasí před 15 lety (Das Wetter vor 15 Jahren, 2006) se skládá z dialogů spisovatele a novináře o stejnojmenném díle, jež existuje jen jako m. o sobě samém, utváří se tím, že se o něm hovoří.