Souhrnné označení pro všechny orgány, které se podílejí na akustickém/fonetickém zpracování lidské řeči. Skládají se z ústrojí dýchacího (respiračního), hlasového (fonačního) a modifikačního (artikulačního v užším smyslu). Proces tvoření řeči je řízen několika specifikovanými řečovými centry, jež se při produkci i ↗percepci řeči uplatňují ve vzájemné souhře. Jsou uložena ve vedoucí hemisféře mozku; po úrazu n. onemocnění se může takové centrum vytvořit i v hemisféře nedominantní. Vedle centra mluvení (centra řečového výkonu), viz ↗Brocův areál, uloženého na okraji centra hybnosti v čelním laloku, jde o centrum slyšení řeči (dešifrování řečového signálu), viz ↗Wernickeův areál, uložené na okraji sluchového centra v laloku spánkovém. Existuje i centrum optického vnímání a centrum grafického záznamu řeči. Kdysi se počítalo se specifikací činnosti těchto center, nověji však rozvoj fyziologie nervového systému stále více ukazuje, že činnosti spojené s řečí jsou koordinovány z více center a že vedle mozku se přitom uplatňují i centra uložená v prodloužené míše, mozečku, mezimozku. Řídí např. činnost hlasivek, melodii a hlasitost mluvy, její frázování. Vliv na formování lidské řeči i na proces její percepce má i vzájemná propojenost jednotlivých oblastí nervové soustavy. Narušení této činnosti vede k některým ↗vadám řeči. Činnost center studuje především ↗neurolingvistika a ↗biolingvistika, fonetiku zajímají jen obecné výsledky jejích bádání.

Respirační ústrojí // dechové ústrojí vytváří exspirační (výdechový) proud vzduchu, na jehož podkladě vzniká v hlasovém ústrojí základní hlas, který je modifikačním ústrojím přetvářen do podoby článkované lidské řeči. V některých jaz. světa se vedle exspirační řečové linie využívá u jednotlivých hlásek také linie vdechová (inspirační). U souvislého projevu je doložena jen velmi ojediněle, i když se o ní v odborné literatuře mluví. Inspirační zvukový prvek se může objevit i v č. prostředí: známe ho např. u citoslovce vyjadřujícího úlek (v písmu se většinou uvádí v podobě uj, juj, což realitu zachytí jen velmi přibližně). Mezi fyziologickým dýcháním a dechovou linií využitou při mluvě je rozdíl v rytmu i v hloubce nádechu. To si dobře uvědomují profesionální mluvčí a zpěváci, kteří se musejí naučit prodloužit výdech a udržet jeho stabilitu, zkoordinovat dechový rytmus s rytmem řeči n. zpěvu a omezit doprovodné zvuky, které někdy dýchání provázejí. Proto mu věnují pozornost nejen na počátku umělecké dráhy, ale i v dalších letech. Zvládnutí dechu pomáhá také překonat trému.

Fonační ústrojí // ústrojí hlasové je uloženo v hrtanu. Jeho nejdůležitější částí jsou dva hlasové valy pokryté sliznicí, hlasivky (plicae vocales, labia vocalia, valy hlasové). Mezi hlasivkami se vytváří hlasivková štěrbina (glottis), jejíž dvě třetiny jsou ohraničeny blanitou částí hlasivek, zadní třetina je tvořena okrajem chrupavek, které se vzadu dotýkají a jsou pokryty podobně jako hlasové valy jemnou, snadno zranitelnou sliznicí. Viz též ↗role hlasivek v řeči.

Na počátku fonace se mohou rozevřené hlasivky rozkmitat postupně (měkký hlasový začátek), n. se nejprve sevřít (tvrdý hlasový začátek, v lingvistice označován jako ↗ráz, hlasový předraz), při dyšném hlasovém začátku jsou hlasivky sblíženy, takže se na počátku fonace vytváří šum, při třepeném hlasovém začátku postupně po nepravidelných kmitech dochází k jejich zpravidelnění a zvuk se ustaluje. O tomto hlasovém začátku se mluví až v poslední době, kdy se rozvíjejí exaktní metody zkoumání včetně poznání jednotlivých fází tvoření hlásek a jejich přechodů, i když sama realita nepochybně existovala vždy. Hlasivky se při kmitání přibližují a oddalují, a to frekvencí asi 80–300 Hz, při zpěvu však i 1000 Hz (ženské hlasy jsou vyšší). Vytvářejí tak základní hlas (označuje se F0, viz ↗zvuková vlna), který je i sám schopen modulace silové a výškové. Na jeho základě se tvoří hlásky – ↗vokály se pak navzájem liší kombinací několika resonancí, které na podkladě F0 vznikají. Resonance je i u ↗konsonantů sonorních, u ↗konsonantů vlastních, ↗obstruentů vytváří základní tón znělost, sonoritu, pomocí níž se odlišují souhlásky (přibližně) stejného místa a způsobu tvoření. Zvláštní pozici zaujímají hlasivky při č. znělém [h]: jsou z části sevřeny a mezera vzniká jen v blanité části a kmity jsou pomalejší. Hlasivkovou hláskou je také ↗ráz. Sám hlas a jeho modifikace jsou důležitým prvkem identifikujícím mluvčího a významným prostředkem vyjádření pragmatických složek komunikace. Proměny výšky a síly hlasu jsou základem pro zvukové ztvárnění celku promluvy; viz ↗modulace souvislé řeči. Barva hlasu vzniká až průchodem zvuku dalšími prostorami, podílí se na ní i rezonance lebky n. hrudního koše.

Modifikační ústrojí // upravující ústrojí // artikulační ústrojí v užším slova smyslu je společné označení pro mluvní orgány, které se přímo podílejí na diferenciaci hlásek. Jsou soustředěny do tří dutin.

Dutina hrdelní // dutina laryngální je rezonanční prostor bezprostředně nad hlasivkami. Je proměnlivý díky činností svalů hrdla n. pohybu kořene jazyka a jeho postavením v ústech. Změny tvaru a objemu hrdelní dutiny jsou podstatné zvláště při tvoření vokálů. V dutině hrdelní jsou uloženy hlasivky.

Dutina nosní // dutina nazální je tvarem i velikostí neproměnlivý rezonanční prostor, jenž nachází uplatnění při výslovnosti nosních souhlásek (nazál). V č. to jsou souhlásky [m], [n], [ň], [ŋ], [μ]. Mohou existovat i nazální samohlásky (nosovky) (viz ↗praslovanština), v současné č. však mohou být vokály pouze nazalizovány díky ↗akomodaci. Při většině č. hlásek je průchod do nosní dutiny uzavřen tím, že se měkké patro // velum zvedá a opírá s různou intenzitou o zadní stěnu hltanu; hlásky bez rezonance nosní dutiny se nazývají ústní, orální hlásky.

Dutina ústní // dutina orální je vpředu ohraničena rty, vzadu přechází do dutiny hrdelní. Při řeči slouží změny tohoto rezonančního prostoru, vznikající pohybem jazyka, čelistí a rtů, při diferenciaci vokálů; podílí se i na znění konsonantů, neboť striktura (přehrada) v ústní dutině, jíž se většina souhlásek tvoří, prostor člení a důsledkem je pak charakteristická struktura a výška šumu. V ústní dutině probíhá diferenciace většiny zvuků řeči. Nacházejí se v ní pasivní a aktivní mluvní orgány.

Mluvní orgány pasivní se, samy nepohyblivé, využívají jako opora pro artikulační pohyby. Jsou místem tvoření konsonantických striktur. Pro č. jsou relevantní tyto pasivní artikulační orgány:

Mluvní orgány aktivní jsou pohyblivé části mluvního ústrojí: spodní čelist, rty a jazyk; mimo dutinu ústní ↗hlasivky.

Dolní čelist // mandibula svým pohybem mění míru otevřenosti rezonančního prostoru úst a podílí se např. na variantách samohlásek (otevřenější – zavřenější [e] apod.).

Rty // labia: (a) Vytvářejí konsonanty, obouretné [b], [p], [m] a retozubné [v], [f], [μ]; (b) spoluvytvářejí hlásky, dokreslují jejich charakteristický zvuk při zaokrouhlování (↗labializaci) samohlásek [u], [ú], [o], [ó]) a zaostřování (u [e], [é], [i], [í]). Tvar retního otvoru se mění také u sykavek a polosykavek: ostré [s], [z], [c], [ʒ] mají rty zaostřené, [š], [ž], [č], [ǯ], [ř], [ř̭] mírně zaokrouhlené a vysunuté dopředu.

Jazyk // lingua se artikulace účastní jako celek (při vokálech), jindy se výslovnosti účastní především jen některá jeho část (striktury při konsonantech), nikdy však není zcela pasivní. V č. se u souhlásek uplatňuje výslovnost dorzální, kdy artikuluje plocha jazyka (např. [ť], [ď], [k]), výslovnost koronální, kdy artikuluje okraj jazyka s hlavní strikturou v oblasti dásní (např. č. [t], [s], [r]), u bokového [l] se do kontaktu s patrem dostává hrot jazyka – apex. Jazyk může i kmitat (různé varianty hlásek [r], [ř]).

Čípek // uvula se vzácně účastní artikulace při pro č. neortofonickém tvoření [r], [ř], („zadní“ r, jedna z variant ↗rotacismu, ráčkování). Hlavní podíl uvuly na č. artikulaci je v tom, že je zakončením vela, které uzavírá průchod do dutiny nosní u orálních hlásek, n. jej uvolňuje při nazálách.

Hlasivky se podílejí na řeči tvorbou hlásek [h] a ráz [ʔ] a tvoří znělost (viz výše).

Z anatomického a fyziologického hlediska studují mluvní orgány a jejich činnost lékařské vědy. Poznání se rozvíjí od 19. stol. a je stále dokonalejší, umožní pochopit různé aspekty produkce řeči i jejich proměny, výrazně se využívá při léčbě poruch řečového výkonu atd. Specializovaný fonetik je samozřejmě dovede interpretovat a podle potřeb iniciuje vytváření záznamů dalších. Pro vlastní lingvistickou práci jsou však různé rentgenové snímky, záznamy magnetické rezonance n. záznamy pohybu mluvidel, které vždy ukazují jen konkrétní realizaci za určitých podmínek, nadbytečné; proto se využívá už desítky let zobecněných, vlastně idealizovaných nákresů, které (na základě experimentálně zjištěných faktů) zobrazují jen to, co je relevantní. Dobře je to vidět na srovnání rentgenového záznamu (rentgenogramu) se skiagramem, rozkreslením pozice mluvních orgánů ve vrcholovém okamžiku artikulace, kdy je realizace nejméně ovlivněna okolím (viz horní část obrázků níže).

Také pro postavení aktivního mluvního orgánu a naznačení oblasti, kde k artikulaci dochází, se užívá náčrtu, tzv. palatogramu (zobrazení paterní klenby a místa zachycením dotyku artikulačního orgánu na něm) a lingvogramu, náčrtku plochy jazyka a vyznačením místa dotyku. Podobný rozkres se užívá i pro zachycení pozice rtů. V české odborné literatuře se užívá standardizovaných zobrazení publikovaných pro různé jazyky ✍Hálou (1960). Z nich je patrná nejen artikulace konsonantu, ale i rozdíl mezi jednotlivými jaz. (viz dolní část obrázků níže).

K transkripci fonetického znění dokladů viz ↗transkripce.

Schematická zobrazení mluvních orgánů jsou standardně užívána v lingvistické literatuře. Jsou odvozena, event. převzata z ✍Hály (1960).