K vlastnostem zvuku řeči patří nejen jeho složení ze šumových a tónových složek tvořících jednotlivé hlásky a jejich seskupení, ale také zvukové ztvárnění celku sdělení a jeho modifikace. Prostředky této modifikace (viz dále) také vznikají ↗artikulací (v širším slova smyslu), na rozdíl od prvků tvořících hlásky fungují vždy společně a jsou také vždy (v nějaké míře) přítomny. Při exaktním zkoumání lze sice jednotlivou složku oddělit a studovat samostatně, při poslechu to možné není. Nejsou pouhým doplňkem řeči, ale modely jejich užití mají nepominutelnou funkci jako signály ↗členění souvislé řeči, hierarchizace sdělení, vyjadřují pragmatické složky sdělení, podílejí se na funkci fatické, identifikují mluvčího atd.

Fonické řady jsou modulovány dynamikou (silou), melodií (výškou), trváním a rychlostí artikulační činnosti, uplatňuje se i rozdíl mezi realizací zvukového signálu a jeho nerealizací (pauza). Prostředky modulace, tj. ↗prozodické prostředky řeči, jsou založeny na relaci mezi úseky s různou silou, výškou apod., nelze je tedy bez zření k celku projevu náležitě studovat. Mají sice svou fyziologickou podstatu a fyzikální charakteristiku, které jsou popisovány i – při ↗syntetizování řeči – generovány, vytvářejí se však a jsou vnímány komplexně; uživatel většinou jednu ze složek zvukového komplexu intuitivně chápe jako základní a při záměrné stylizaci ji zvýrazňuje (např. chce‑li Čech zvýraznit ↗slovní přízvuk, posílí jeho složku dynamickou, nikoli tónovou). Výklad o vlastních prostředcích je proto v odborné literatuře většinou propojen s výklady o jejich využití, jejich studiem včetně nápravy všech poruch se zabývá foniatrie.

Síla hlasu je dána proměnami výdechového proudu a změnami amplitudy hlasivkových kmitů, výška hlasu změnami frekvence hlasivkových kmitů, které vedou ke změnám ↗základního hlasu, kvantita časovým průběhem artikulace jednotlivých segmentů řeči (↗hlásek, ↗slabik atd.); tempo řeči vyjadřuje naopak počet segmentů za časovou jednotku. Barva hlasu vzniká vzájemnou kombinací tónů a šumů a podílí se na ní rezonance; identifikuje mluvčího a může být prostředkem vyjádření emoce. Pauza, tj. přerušení řečového proudu, vzniká z fyziologických příčin tam, kde je třeba doplnit zásobu dechu v plících. Pro sdělování má význam pauza komunikativní oddělující větší řečové celky. Má splývat s pauzou nádechovou, jinak dochází k narušení plynulosti mluvy a tím i srozumitelnosti. Z hlediska trvání existuje buď pauza absolutní, která má v podstatě neomezenou délku, n. pauza relativní, krátkodobé přerušení řeči. Pro porozumění sdělení má význam i pauza potenciální, tj. fakultativní (nezávazná) možnost přerušení promluvy, kterou si účastníci komunikace uvědomují, a to např. na hranicích ↗úseku promluvového.

Na základě prozodických prostředků fungují ustálené formy modulace souvislé řeči, ↗přízvuk slovní; ↗přízvuk úsekový, větný; ↗intonace. Jejich modely jsou součástí ↗artikulační bázejaz., dokonce se osvojují při přirozeném vývoji mluvené řeči dříve než vlastní artikulace – batole intonuje daleko dříve, než mluví. Pro neslyšící jsou obtížné pro osvojení, jejich zvuková řeč je však bez nich i při pečlivé artikulaci tíže srozumitelná. Všechny prozodické prostředky jsou bohatě využívány při ↗emfázi.