Fonologický proces, jehož podstatou je změna ↗diftongu na ↗monoftong.

M. proběhly v ↗praslovanštině, kde tautosylabické ⁺ai̯ / ⁺oi̯ > ě (viz ↗jať), např. ⁺lěvъ ‘levý’ (srov. ř. λαι[ϝ]ός, lat. laevus [= ‑ai‑]); na konci slov pod akutem (viz ↗slabičná intonace) ⁺‑ói̯ > ‑i, např. nom. pl. ⁺vьlci (srov. ř. λύκοι); ⁺ei̯ > i, např. ⁺vidъ ‘nazírání, vzhled’ (srov. lit. véidas, ř. [ϝ]εἶδος ‘podoba, vzezření’); ⁺au̯ / ⁺ou̯ > u, např. ⁺turъ ‘hovězí dobytek, býk’ (srov. lit. taũras, ř. ταῦρος, lat. taurustv.); ⁺eu̯ > ʼu (tj. „měkčící u“, někdy interpretované jako [ʼü]), např. ⁺pleu̯‑t‑i̯a > ⁺plʼutʼa (plutʼtʼa?) > stč. plʼúca ‘plíce’ (srov. ř. πλεύ‑μων s jinou příponou).

↗Heterosylabické sekvence s i̯ / u̯ typu [V|i̯/u̯] vedly k rozložení diftongu ve V + j/v a vytvořily slabiku právě až s oním následujícím V (když v bylo zprvu ještě bilabiální, tedy [w]), např. heterosyl. sekvence ⁺oi̯ v 2. os. sg. ⁺poi̯‑e‑šĭ> ⁺poješь (tak dosud v r.!) ʻzpívášʼ × táž sekvence tautosyl. v inf. ⁺poi̯‑tei̯ > ⁺pěti (srov. r. petʼ) ʻzpívatʼ; pod. ⁺plou̯‑e‑šĭ > ⁺plovešь × ⁺plou̯‑tei̯ > ⁺pluti ʻploutʼ; téhož původu je i alternace ‑u × ‑ova‑ u sloves 3. tř. typu beseduji × besedovat. Bylo-li prvním vokálem v diftongu e, v heterosylabické pozici se redukovalo v ь, např. ⁺bei̯‑e‑šĭ > ⁺bьješь × ⁺bei̯‑tei̯ > ⁺biti ʻbít, tlouciʼ; ⁺trei̯‑es > ⁺trьje ʻtřiʼ; ⁺bleu̯‑a‑tei̯ > ⁺blʼьvati ʻblítʼ × ⁺bleu̯‑je‑šĭ > blʼuješь ʻbliješʼ.

Staročeské monoftongizace spočívají v artikulačním přizpůsobení druhého z vokálů prvnímu a v jejich následném splynutí, jehož výsledkem je dlouhý vokál: i̯e > í, např. vi̯era > víra, znameni̯e > znamení; u̯o > ú (graficky ů), např. ku̯oň > kůň, pánu̯o > pánů (viz ↗čeština doby husitské). V dial. ↗středomoravské nářeční skupiny se dále provedly m. diftongů ei̯ > é, např. mlei̯n > mlén, a ou̯ > ó, např. mou̯ka > móka.

Opačným procesem k m. je ↗diftongizace.