1. Jazykový prvek typický jen pro Moravu. Význam tohoto termínu je poměrně vágní: Zdánlivě jde o prvek hláskoslovný, tvaroslovný, slovotvorný a lexikální, eventuálně i syntaktický, který by byl společný celé Moravě (v rozsahu historické země Moravskoslezské), mohl by se však vztahovat i na jazykový prvek, který se jen někde na Moravě užívá. V prvním významu jde o představu velmi zjednodušující, která vnímá daný prostor jako jazykově jednotný n. se k jednotnosti blížící. Společné jaz. rysy tohoto geograficky a historicky vymezeného prostoru jsou však vzácné, existuje tu dialektové rozrůznění, které je v běžné mluvě patrné i v dnešní době ústupu tradičních nářečí. Častěji je proto jako m. označován specifický výrazový prostředek omezený jen na určitou větší část moravského regionu, a to především část východnější. Prvky typické jen pro oblast Slezska se jako m. neuvádějí.

Měřítkem pro identifikaci m. byla a je dobová kodifikace, protože komplexnější poznání dialektového rozrůznění českého jazyka je až poměrně nové (viz ↗Český jazykový atlas z  let 1992–2005). Základ kodifikace je i dnes opřen o výrazové prostředky připravených psaných textů, jejichž tradice je spojena s kulturním centrem č. státu, zatímco m. vycházejí z běžné mluvy regionu, které se v textech celospolečenské povahy, hlavně psaných, dlouhou dobu jediném prameni pro studium jazyka, objevují jen sporadicky, a to buď záměrně jako prostředek ↗aktualizace (hlavně v uměleckém textu, primárně v jeho dialogu), nebo je jejich výskyt náhodný. Snad i proto m. přitahují pozornost a mluvívá se o nich častěji, zatímco čechismy jsou připomínány ojediněle, a to obvykle v souvislosti s nedostatky v cizojazyčných textech psaných Čechy (i Moravany). Při současných proměnách spisovného standardu se do něj vesměs přijímají prvky pocházející z ↗obecné češtiny, ty nejsou většinou pociťovány jako regionálně příznakové, zatímco prohlášení „na Moravě se říká“, „Moravané dávají přednost“ ap., užívané i při velké tolerantnosti těmi, kdo moderní názory vyjadřují, upozorňují na jejich příznakovost. Na druhé straně jsou běžná (nelingvistická) prohlášení, že „na Moravě se mluví spisovně“. Vycházejí totiž z toho, že některé frekventované inovativní hláskoslovné rysy obecné češtiny, zejména í na místě starého é a diftong ej na místě staršího í ve slovním základu i na konci slov (dýlka, novýboty; bejvat, červenej, červenejma) n. protetické v‑ (voči) nepronikly na východnější část Moravy a výsledné podoby slov a jejich tvarů zde jsou tím shodné s jaz. spisovným. Z hlediska vývojového se jeví jako archaismy, podobné najdeme však i na okrajích Čech, kde už jinak proces nivelizace nářečí značně pokročil.

Vycházíme‑li, jak je běžné, z kulturní podoby češtiny a jejího zachycení kodifikací, pak získáme nepočetný soupis jaz. prvků, které nebyly vůbec pojaty do starší kodifikace n. v ní (ojediněle) existovaly jako ve spis. projevu tolerované regionální dublety. Nověji se sice jejich repertoár může měnit, ale podstata přístupu zůstává. V obecném povědomí jsou zejména dvojice výrazů jako vesnice – dědina, uzel – suk, heřmánek – kamilky, kapusta – kél, peřina – duchna, sundat – sdělat, rozsvítit – rožnout, navazovací tak – tožn. dvojice rodové jako ten hadr, ta okurka – ta hadra, ten okurek; druhé z dvojic výrazů jsou „moravské“; většinou nejsou v ↗PSJČ, ↗SSJČ ani ↗SSČ zaznamenány n. jsou označeny jako nářeční. Známy jsou i rozdíly ve významu slov jako sodovka (‘šumivá voda’ – mor. ‘šumivá limonáda’), víno (‘hrozen’ i ‘nápoj’ – mor. jen ‘nápoj’), chudý (‘nebohatý’ – mor. ‘hubený’), chrobák (‘druh brouka’ – mor. ‘jakýkoli brouk’), plytký (‘povrchní’ – mor. ‘mělký’). Jejich užití v textech je však náhodné.

Pravidelnější jsou dublety morfologické, jako např. k Dáše– k Dáši, uschnula– uschla, v hradu– v hradě, jsou však méně nápadné a unikají pozornosti při výchově ke kultuře vyjadřování. Moravismů v souboru koncovek dnes ubylo i dík tomu, že se u sloves původně „moravské“ tvary přítomného času sloves 1. třídy typu mazat a 3. třídy, tedy mažu, zabiju, nakupuju; mažou, zabijou, nakupujou (v dialektech s hláskovými variantami: středomoravské mažó, východněji mažú, na severu mažu) jako typ shodují s analogií vzniklými tvary týchž sloves v obecné češtině a jsou dnes jako dublety ve spis. jazyce neutrální, zatímco starší tvary zakončené ‑i, ‑í jsou knižní. Sblížení nastalo i u koncovek 3. os.pl.ind.préz. sloves 4. třídy; soubor možných koncovek je velký – např. oni rozuměji, rozuměj, rozumí v prostoru Čech, rozumí, rozumijou/ rozumijó, rozumná/ rozumjá/ rozumja, rozumíja s interdialektickým vývojem k oni rozumí (spisovné oni rozumějí/rozumí) na Moravě (✍ČJA 4, 2002:317); u jednotlivých sloves daného typu je v tomto tvaru distribuce koncovek dokonce složitější (✍ČJA 4, 2002:318–320). Koncovka ‑í je u tohoto typu sloves dnes už spisovná, jako „moravismus“ se nechápe.

Mezi moravismy lze zahrnout i výslovnost, která se osvojuje především přirozenou cestou, tj. nápodobou mluvícího okolí, a stabilizuje se dříve, než dojde u jednotlivce k záměrnému osvojování spis. jazyka. Není mluvčím uvědomovaná a je u ní velká vazba na region, dokonce i na tradice dialektu. Jako typický nespisovný moravismus se většinou uvádí mezislovní regresivní znělostní asimilace před jedinečnými konsonanty a před samohláskou (nespisovné [g lesu], [záchvad migréni], [najíd novou práci], [natrhad ovoce] apod.), ta však zdaleka není „celomoravská“, jak se to na základě zjednodušených pohledů zdá (✍ČJA 5, 2005:290). Jako dubleta je součástí ortoepické výslovnosti pouze zachování znělosti před -me v  imperativech (buďme – proti většinovému buťme), které existuje především na severu Moravy. Často připomínané rozdíly v artikulaci vokálů – širší, „povolená“ výslovnost česká a úzká „moravská“ nejsou ve skutečnosti ani celočeské, ani celomoravské, zatímco některé rozdíly v kvantitě (rána – rana, žába – žaba, psát – psat; druhý výraz z dvojice je moravský) jsou lexikalizované a nejsou věcí výslovnosti. Nespisovná „moravská“ podoba některých substantivních koncovek (našaulica, vedlejší ulicou/ó/ú, bez noža, na kraju apod.) je evidentně mimo spisovný jazyk a jako na moravismus se na ně neupozorňuje.

Mimo kodifikaci je samozřejmě „moravismů“ více: Zobrazení na mapách Českého jazykového atlasu 1–5 (1992–2005), který obsahuje i vybrané poznatky o některých interdialektických tendencích, nejlépe ukazuje, že izoglosy jednotlivých jevů sledují jen výjimečně hranici vlastních Čech: např. přibližně po hranici probíhá izoglosa kaši – kašu, (✍ČJA 4, 2002:126), nom.pl. učitelove × učiteli (✍ČJA 4, 2002:156) n. u lexika liška – kuřátko (‘druh houby’) (✍ČJA 2, 1997:220). Izoglosy naopak mnohdy protínají Moravu (a také Čechy) od severu k jihu – např. hrouda – hruda (✍ČJA 5, 2005:155), další však (přibližně) od východu na západ (např. cejcha – cícha: jižní část Čech a Morava, ✍ČJA 5, 2005:27), jindy jsou shodné tvary n. výrazy doloženy na Moravě a současně na západě Čech (zábst – zíbst, ✍ČJA 5, 2005:14, loj – luj, ✍ČJA 5, 2005:122, kost – kosť, ✍ČJA 5, 2005:273). Navíc se některé prvky neoznačují jako moravismus, protože jsou shodné s kodifikací a liší se od obecné češtiny; kromě už zmíněných prvků hláskoslovných (východomoravské polévka, malédítě, malémudítěti; novýkabát, v nových botách;okolo) je to např. odlišení tvarů nom.pl. adjektiv podle životnosti (staří chlapi : staré/starí stoli) n. zachování -l- v příčestích sloves se zavřeným kmenem (řekl, přinesl) a ve 2. třídě odlišení příčestí typu tiskl a minul (utrhl, utrhla – minul, minula); ani tu ovšem nejde geografické rozšíření prvků přesně po hranici Moravy a může být různé u jednotlivých lexémů daného typu. V jiných případech jsou naopak deklinační koncovky v moravském regionu většinou analogické jako na zbytku území češtiny (-ma v instr.pl. deklinací, tendence k unifikaci tvarů plurálové deklinace koncovkami -ám, -ách, zánik specifických tvarů pro neutrum při shodě – malé / malý koťata spaly apod.).

Mluví-li se o m., mají uživatelé často na mysli lexémy, protože jsou nejnápadnější – a ve výkladu se také nejsnáze manifestují (příklady viz výše). K slovní zásobě lze připojit i modely tvoření slov – několik málo přípon n. významů předpon u sloves (ručenka, poumývat nádobí). Slovní zásoba celonárodní i ta specifická pro Moravu n. jen vlastní Čechy je však popsána stále jen neúplně. Mapy ČJA ukazují, že mnohdy jsou areály jednotlivých pojmenování téže reálie rozloženy roztroušeně na celém území, nikoli však pouze na rozhraní Moravy a Čech, nebo že je výraz z téhož kořene přítomen na části Čech a na Moravě, tedy nemá kontinuální území, např. hůl/hůlka (✍ČJA 1, 1992:157).

V syntaxi je hledání moravismů obtížné: máme totiž před sebou syntax spontánně mluvených soukromých promluv a výzkum zatím nepokročil natolik, aby bylo možno objektivně odlišit rysy jen mluvenostní od jevů typických. Jednotlivé zvláštnosti (např. přechodníkové konstrukce východu Moravy) jsou okrajové nejen co do regionu, ale i funkčně (přinďadom viděla roztahané náčiní).

Specifické m. bychom neměli omezit jen na jednotlivé prvky – existují také rozdíly ve stratifikaci národního jazyka v regionech a ve funkčním zatížení jeho jednotlivých útvarů. Zatímco v Čechách proces nivelizace původních dialektů značně pokročil a ↗obecná čeština (mírně regionálně rozlišená) je jazykem běžné komunikace pro celé území Čech, a dokonce aspiruje ve své vyšší podobě na postavení druhého standardu celonárodního jazyka, pro Moravu něco jako interdialekt, „obecná moravština“, reálně neexistuje, i když se s tímto označením při popisech jazyka operuje; nanejvýš můžeme mluvit o některých interdialektických tendencích v regionech původních moravských dialektů. Dosud tu totiž trvá intuitivní vědomí rozdílu mezi domácí (nespisovnou) mluvou a jazykem spisovným se všemi jemu tradičně náležejícími funkcemi.

2. Výraz moravismus se užívá také pro politická hnutí, která v uplynulých desetiletích s větší n. menší silou akcentovala tendence k samosprávě Moravy a Slezska. Pro jazykovědné otázky je důležitá zejména představa moravské národnosti, kterou tato hnutí rozvíjejí. Pro ni je jazyková specifika potřebným identifikačním prvkem, i když pokusy o vytvoření spisovné moravštiny jsou jen individuálními počiny.

3. Jisté jazykové jevy v stsl. písemnictví 9. stol., a to jak v jeho tzv. kanonických rukopisech, tak i v některých mladších cyrilometodějských opisech. Označuje např. jazykové rozdíly mezi stsl. zněním evangelního textu aprakosního a zněním kompletorních částí textu tetraevangelního. První bylo totiž přeloženo už v Byzanci, druhé až po jisté době na Moravě. Slovanská jazykověda však stále pracuje s pojmem m. i v širším slova smyslu. Nazývá tak znaky z místní řeči na Moravě (i když to jsou přísně vzato vlastně bohemismy n. protobohemismy), které pronikly třeba jen ojediněle a nesoustavně do stsl. textů a částečně se udržely i v jejich mladších opisech.

Jen výjimečně chápou však tuto situaci zcela odlišně zastánci tzv. moravské teorie o původu stsl. Na počátku 19. stol. to byli Rusové K. F. Kalajdovič a J. J. Golubinskij, jejichž poměrně jednoduché názory však nedošly v slovanské filologii přijetí. V druhé pol. 20. stol. formuloval podobnou hypotézu ukrajinský profesor působící v New Yorku G. Y. Shevelov (Šerech). Podle něho vytvořil sice Konstantin už v Byzanci hlaholici, ale zapsal tam prý jaksi jen „na zkoušku“ pouze těch několik slov ze začátku evangelia Janova, která jsou citována v jeho Životě, nikoli kompletní aprakos evangelium, které se jimi začíná. Tento text byl podle něho přeložen a sepsán až na Velké Moravě a pro Moravany. Z této speciální situace je prý nutno přistupovat ke genetické charakteristice stsl. jako nového slovanského jaz. spisovného: neposuzovat m. na pozadí bulharsko‑makedonské základní normy stsl., ale její bulharo‑makedonismy na pozadí slovanské staré normy „moravské“. Ani tato teorie nenašla však dosud ve slavistice pozitivní ohlas. A nepřijímá se dnes ani domněnka ✍Hammova (1979), že ↗Kyjevské listy jsou novodobý podvrh, který připravil Hanka.

Slovanská jazykověda tak stále pracuje s termínem m. chápaným slovansky komparatisticky diachronním způsobem v širším slova smyslu. Odráží jednak vývojově genetické výsledky specifického diferencování slovanského jazykového území při tzv. ↗nářečním štěpení praslovanštiny, jednak kulturně‑historicky motivované výpůjčky (lexikální, slovotvorné n. výslovnostní) z latiny, severní italštiny a staré horní němčiny/bavorštiny n. podle nich. Zvláštním způsobem jsou m. doloženy v nejstarší slovanské památce se souvislým textem, v tzv. ↗Kyjevských listech (KL), psaných hlaholicí a přeložených z latiny. Kodex obsahuje jako tzv. libellus missae (tj. „mešní zápisníček“) zkrácený text liturgický, sakramentář. Jeho rukopisný záznam představuje údajně – jak se dosud většinou uznává – opis z č. prostředí 10. stol. Pravděpodobnější je však novější předpoklad, že je to sám velkomoravský protograf, který vznikl v cyrilometodějské družině v Římě koncem roku 868. Moravismy jako c za ⁺tj/kt, dále z za ⁺dj a šč za ⁺stj/skj jsou v památce doloženy vícekrát, a to vždy důsledně, např. pomocь, dazь (imperativ), zaščiti (imperativ); stejně tak instr. sg. o‑kmenů ‑ъmь (např. obrazъmь). Důsledně se zachovávají lexikální výpůjčky mьša z lat. missa (v jiných stsl. textech je ve stejném významu užito slova služьba), oplatъ ‘obětní dary’ z lat. oblata, vъsǫdъ ‘přijímání svátosti’, prěfacija ‘preface’, papežь ze sthněm. babes/papes, a to ze severoitalského papex = papa apex, kalk vьsemogyi podle lat. omnipotens, výpůjčka rovanije ze sthněm. arvani. Za další m. (tj. vlastně bohemismy) v KL se pokládají ojediněle se v památce vyskytující slova skvrьnostь ‘poskvrna’, inokostь ‘vyhnanství’, otъplatiti (jinde v stsl. památkách vъzdati). V KL došlo k potlačení sufixu ‑ьstvovati, takže jsou v nich doložena slovesa cěsariti, blagoslovestiti, chodataiti, když v jiných památkách se objevují paralelně i cěsarьstvovati, blagoslovesьstvovati, chodataistvovati aj.

Ze syntaktických jevů lze za znak moravského jaz. prostředí v KL pokládat např. užití gen. časového ve větě b(og)ъ iže ny lěta ogrędǫcě […] veseliši (= ‘toho léta’, vlastně ‘v probíhajícím roce’), protože v klasické stsl. se genitivus temporis v tomto významu vůbec nevyskytuje, přestože sémantických podnětů k jeho užití bylo dost (ale byly vesměs řešeny jinými konstrukcemi). Podobně imperativní tvary 3. os. sg. ve funkci optativu typu prispěi namъ pomocь tvoě doslova ‘přispějž nám pomoc tvá’ ve významu ‘nechť nám přispěje pomoc tvá’ odpovídaly živému řečovému úzu lokálnímu, nikoli však jihoslovansky založené normě spisovné. Ta měla pro tento význam perifrázi da ve spojení s 3. os. sg. ind. préz., která zase nebyla doma na slovanském severu. Srov. např. ze stsl. Otčenáše přeloženého zjevně už v Byzanci da bǫdetъ volja tvoja s č. buď vůle tvá. Někdy se však uvedené m. nepokládají za skutečné znaky moravsko‑českého jaz. prostředí. Pro důslednost některých znaků údajně moravsko‑českých a jiných zase klasicky staroslověnských, jako l epentetické, l za ⁺dl/tl, s za ch při druhé a třetí palatalizaci velár aj., např. izbavlenije, molitva, vьsь, vznikl v části slavistiky předpoklad, že důslednost obojích geneticky různých znaků nemohla být vytvořena nahodilým míšením spisovné a nespisovné složky, nýbrž že musí být odrazem nějakého jsl. (panonského) dialektu, v němž byly buď jedny n. druhé znaky obsaženy organicky pospolu, a pak tedy ty i ony důsledně. Žádné takové nářečí nebylo však dosud objeveno n. spolehlivě popsáno; jde jen o apriorní spekulaci bez faktického jazykově materiálního podložení.

Zvláštnost KL v důsledném zachovávání na jedné straně znaků klasické stsl. a na druhé straně řady m. může však být pochopena ze situace, při níž byli na Moravě uživatelé balkánského i velkomoravského kulturního dialektu jako živých jaz. útvarů v osobních stycích a při níž společnou činností nástroj velkomoravského písemnictví teprve vytvářeli. Dílčí systematičnost těchto úprav naznačuje, že byla nejspíš výsledkem promyšleného záměru; ten pak je velmi dobře možno spojit s činností Konstantinova velkomoravského literárního centra. Mimo KL se m. v literárních památkách vytvořených na Moravě a doložených v tzv. stsl. rukopisech kanonických i v některých mladších rukopisech církevněslovanských vyskytují jako nesystematické (ale přitom velmi příznačné) jednotlivosti. Např. moravské z za ⁺dj je ojediněle doloženo v Sinajském žaltáři (nevězestvo), v Mariánském kodexu (rozьstvo), v Clozianu (porozьstvu) a jednou dokonce se z uvnitř slova rozьstvo s klasickým stsl. žd nadepsaným nad ním jakoby „na opravu“ nad řádkem. Jinak je v uvedených památkách běžně žd. – Klasická stsl. užívala ve stovkách případů slovotvorného prefixu iz‑. Jako m. je však doloženo i několik málo sloves s prefixem vy‑, např. vyvesti (Cloz), vygoniti, vygъnati, vyrinǫti, vyvrěšti (Sinajský žaltář); přitom všechna s výjimkou vyrinǫti jsou na jiných místech stsl. textů doložena i s prefixem iz‑.

Z morfologických m. lze uvést tvar gen. sg. zájmen (ni)čьso(že) proti klasicky stsl. normě (ni)česo(že). Ostatně i nejznámější m. KL, důsledné užívání tvarů s koncovkou u‑kmenového původu ‑ъmь v instr. sg. o‑kmenů, se v jiných památkách objevuje vedle obvyklejšího jsl. ‑omь; tato spis. koncovka je dokonce doložena ještě i v glosách Jagičových, česko‑stsl. textu z přelomu 11.–12. stol., v podobě zinimom (= sъnьmomь). Vzácně je v kanonických rukopisech stsl. i v některých mladších opisech církevněslovanských doložen nedokonavý budoucí čas tvořený prefixem po‑ ve spojení s prézentem nedokonavého slovesa, např. poletętъ ‘(oni) poletí’, nikoli v souhlase s jinak běžnou formou „futura praesentis“ v klasické stsl. typu chotętъ/imǫtъ letěti. Povahu nedůsledného morfologického m. ve velkomoravské literární produkci měl tvar gen. sg. zájmena 1. osoby mne na rozdíl od klasicky stsl. normy mene. Tento m. se objevuje zejména v obou rukopisech Sinajských (žaltáři a euchologiu).

S působením místní moravské řeči na spisovnou stsl. se dále počítá při zanikání závěrového elementu v afrikátě dz jako výsledku 2. a 3. palatalizace veláry g. Vývoj od mъnodzi k mъnozi mohl být sice zahájen pravděpodobně už i v stsl. samé, ale v živé mluvě moravské byl v té době pokročilejší, ne‑li už zcela dovršen, takže podpořil jeho frekvenci v textech; svědčí o tom zvýšený počet dokladů s pouhým z v mladších (kompletorních) částech evangelních kodexů proti stavu v aprakosních kodexech n. v aprakosních částech tetraevangelních kodexů. Hebrejské āmēn ‘opravdu!’ / ‘tak se staň’, v křesťanské liturgii pak ‘konec modlitby’, bylo přejato v biblických textech do řeckých a latinských překladů a do liturgických textů vůbec. V byzantské řečtině došlo ke změně ē v i a v této podobě bylo přejato i stsl. aminъ. V latině zůstalo původní ‑ē‑ zachováno a v této podobě bylo přejato do č. jako amen. A stejně zní i jediný m. tohoto typu v Sinajském žaltáři. Někdy se pokládá za m. podoba slov jako bratrъ, bratrija, bratrьnь, bratrьstvo atd. s předkoncovkovým ‑r‑ proti podobám bez něho, tedy bratъ atd.; ty se objevují zejména v aprakosních složkách tetraevangelních textů a v kodexu Supraslském, památce vytvořené na bulharské půdě.

M. v stsl. textech a v opisech textů cyrilometodějského původu představují vesměs jaz. znaky protočeské. Přinášejí tak nezpochybnitelné námitky proti dvěma domněnkám (✍Boby, 1971, a ✍Eggerse, 1996) o jihoslovanské lokaci mojmírovské a cyrilometodějské Velké Moravy. Viz také ↗Velká Morava.