Základní jednotka vnitřní struktury slova, která spojuje určitou formu s určitým významem. M. jsou standardně identifikovány na základě principu opakovatelnosti. Podle něj určitá část formy slova reprezentuje m. tehdy, opakuje‑li se ve stejném významu i v jiném kontextu, tj. i u jiných slov. Podle tohoto principu lze např. slovo loď‑stv‑o rozdělit na tři m.: loď, stv, o, protože forma loď se ve významu ‘loď’ opakuje i u jiných slov, jako např. u jména loďn. u slovesa na‑lod‑i‑t, forma stv se ve významu ‘souborʼ opakuje i u slov jako obyvatel‑stv‑o n. rostlin‑stv‑o a forma o se ve významu ‘nenásobný subjekt’ opakuje i u slov jako měst‑o n. piv‑o. Forma, která reprezentuje m. ve struktuře slova, se označuje jako morf, a vztah mezi morfy jednoho m. se označuje jako ↗alomorfie. Význam m. se někdy označuje jako sémém (tj. lexikální význam) a gramém (tj. gramatický význam), přičemž gramémy jsou definovány pomocí gramatických rysů jako [Plurál] n. [Životnost]. M., které vyjadřují více gramatických rysů zároveň, a mají tedy komplexní gramém, se označují jako ↗kumulativní morfémy n. portmanteau morfémy.

M. se nejčastěji klasifikují podle jejich distribuce na volné m. (↗kořeny) a vázané m. (↗afixy). Jako volné se označují m., jejichž distribuce není principiálně omezena. To znamená jednak to, že volné m. mohou reprezentovat monomorfémová slova (např. já je zároveň m. a zároveň slovo), a také to, že mohou být součástí slov různých kategorií (např. kořen kov se objevuje uvnitř jména (kov‑ář), adjektiva (kov‑ový) i slovesa (kov‑at)). Distribuce vázaných m. je naopak vázána na přítomnost jiného m. Vázané m. jsou tedy vždy součástí polymorfémových slov. Podle toho, kde jsou vázány vůči kořeni, se rozlišují čtyři základní typy vázaných m.: ↗prefix (prefix‑kořen, v č. vý‑lov), ↗sufix (kořen‑sufix, v č. lov‑ec), ↗cirkumfix (cirkum‑kořen‑fix, v č. sou‑ostrov‑í) a infix (ko‑in‑ře‑fix‑n, v č. neexistuje).

Na pomezí mezi vázanými a volnými m. stojí ↗klitiky, jejichž distribuce je vázána syntakticky, a to buď na slovo určité syntaktické kategorie (slovní klitiky), n. na určitou pozici v syntaktické struktuře (větné klitiky); větné klitiky se někdy označují jako pohyblivé m. (Klitiky nicméně mohou být monomorfémové (Ptal se, bude-li pršet) n. vícemorfémové, nejčastěji bimorfémové (by‑ch)).

Tradiční pojetí m. jako nejmenší jednotky gramatické struktury vychází ze strukturalistické koncepce jazykového znaku a z principu opakovatelnosti. Z tohoto pohledu existují dva typy „defektních“ m.: m. porušující princip opakovatelnosti a m. nemající žádnou formu. M. porušující princip opakovatelnosti se označují jako cranberry morfémy podle angl. slova cranberry ‘brusinka’. U něho lze na základě principu opakovatelnosti identifikovat morfém s formou berry a významem ‘bobule’, který se opakuje i ve slovech jako blueberry ‘borůvka’, blackberry ‘ostružina’ n. raspberry ‘malina’, které tvoří sémanticky podmnožinu ‘bobulí’. Pokud platí, že slova se beze zbytku skládají z m., pak i zbylá forma cran musí mít status m., i když je distribučně vázána jen na jeden kontext, kontext m. berry. Tím se forma cran liší od forem blue, black a rasp, které mají volnou distribuci (jsou v angl. samostatnými slovy). Cranberry m. tedy mají status ↗hapax legomen. Typickým příkladem cranberry m. v č. jsou formy, které následují po negačním prefixu u části tzv. negativ tantum jako např. ne‑kňub‑a, ne‑mehl‑o n. ne‑duž‑iv‑ý. V č. lingvistice se cranberry m. někdy označují jako reziduální morfémy, viz ✍Slavíčková, 1967).

Formálně defektní jsou tzv. nulové morfémy, které mají určitý význam, ale nemají žádnou formu. Ve většině morfologických teorií, které připouštějí existenci nulových m., jsou tyto m. omezeny jen na vázané m. (nulové mohou být jen afixy, ale ne kořeny). Nulové m. jsou tradičně identifikovány na základě kontrastu k jiným formám, které vyjadřují týž význam, tedy na základě alomorfie. Např. u slova žen se předpokládá, že jeho strukturu tvoří dva morfémy žen‑Ø: kořen s významem ‘žena’, jemuž odpovídá forma /žen/, a sufix realizující rysy [gen.pl.], který žádnou formu nemá. Nulový sufix je v tomto případě identifikován na základě kontrastu k sufixům ‑í a ‑ů, které jsou rovněž spojeny s rysy [gen.pl.] (muž‑ů, růž‑í).

Chápání m. jako základní jednotky gramatické struktury je spojeno především s americkou verzí strukturalismu, tzv. deskriptivismem (✍Bloomfield, 1933; ✍Hockett, 1947; ✍Nida, 1949; ✍Harris, 1951). Vedle teorií, kde minimální jednotkou je m., souhrnně se označují jako morpheme‑based teorie, existují i teorie, pro něž je minimální strukturní jednotkou celé slovo (označují se souhrnně jako lexeme‑based teorien. též word‑and‑paradigm teorie); k tomu viz ✍Matthews (1974) n. ✍Spencer (1991). Teorie pracující s m. se pak dále liší podle toho, jak přistupují k alomorfii, tedy jak chápou vztah mezi významem morfému a formou, jíž se tento význam realizuje; viz ✍Hockett (1954) a jeho rozlišování mezi teoriemi typu Item‑and‑Arrangement a teoriemi typu Item‑and‑Process.