1. V tradiční fonologii paradigmatická změna hlásková, při níž nedochází ani ke zvýšení počtu fonémů, ani k jejich úbytku, nýbrž pouze k nahrazení jednoho členu fonémového souboru jiným, např. stč. změna g > h. Vedle takových jednoduchých m. se častěji v jaz. světa vyskytují cyklické m., které jako tzv. posunutí jsou známé mj. zejm. z germ. jaz. V rámci cyklických m. samohlásek (zvl. dlouhých) se uplatňuje též ↗diftongizace a ↗monoftongizace, např. v historickém vývoji č. změny 'á > ie > í, ó > uo > ů, ú > əu > ou aj., srov. čáša > čiešě > číše, dóm > duom > dům, súd > səud > soud apod. Tento typ m. by bylo možno označit i jako sérii časově postupných m. jednoduchých. (Konsonantickými) mutacemi se též nazývají změny počátečních konsonantů v keltských jaz., viz ↗konsonantické mutace.

2. V rámci ↗OTS jedna z ↗onomaziologických // pojmenovacích kategorií. Slova vznikají m. tak, že se jev, který má být pojmenován, nejprve zařadí do třídy podobných pojmů (např. přístrojů), čímž je dán jeho onomaziologický základ, a určuje se rysem, který ho od ostatních prvků třídy odlišuje, což je jeho onomaziologický příznak (např. na vrtání); m. tak vznikají slova vrták n. vrtačka.

Pojmová třída substancí (lidí, zvířat, neživých věcí) vchází do vztahu k onomaziologickým příznakům vlastností (slepý člověk – slepec; viz ↗jména nositelů vlastnosti), jiných substancí (člověk pracující v knihovně – knihovník; viz ↗konatelská jména; člověk pocházející z venkova – venkovan; viz ↗jména podle příslušnosti; stoupenec rasistické ideologie – rasista; viz ↗jména podle příslušnosti; nádoba, v níž je cukr – cukřenka; viz ↗jména míst), dějů (člověk, který učí – učitel; viz ↗činitelská jména; předmět vzniklý dějem vyrábění – výrobek; viz ↗jména výsledku děje; předmět používaný k žehlení – žehlička; viz ↗jména prostředku činnosti) a okolností (předmět na stěně – nástěnka, noviny vycházející v poledne – poledník; viz ↗názvy okolností, ↗jméno nositele okolnostního příznaku). Jiné pojetí m. (rozšířené o přechýlená jména a pojmenování mláďat, hromadná a jednotlivin) nabízí např. ✍MSoČ 1, 2010:96).

Pojmová třída vlastností podobně vchází do vztahu k pojmové třídě substancí (takový, že patří jednotlivci, vyjadřuje k němu vztah, např. k otci, matce – otcův, matčin; týkající se n. patřící druhu, např. psů → psí; týkající se n. patřící skupině, např. studentů – studentský; takový, že je z látky, např. kovu, ze dřeva – kovový, dřevěný; pocházející z místa, např. Prahy – pražský; vztahující se k substanci, např. k vodě – vodní, vodný; viz ↗adjektiva desubstantivní relační); vyznačující se nápadným znakem (např. velkýma očima – okatý, bolestí – bolestivý; podobný něčemu, např. kruhu – kruhovitý; viz ↗adjektiva desubstantivní kvalitativní); k pojmové třídě dějů (pak adj. vyjadřují neaktuální vykonávání děje: hrát si – hravý; sloužící k ději (účel): hrát si – hrací; (ne)možnost být zasažen dějem: zahrát – (ne)zahratelný; viz ↗adjektiva deverbální); k pojmové třídě okolností (takový, že se odehrává někde, např. dole – dolejší, pod kůži – podkožní; takový, že se odehrává někdy, např. po maturitě – pomaturitní; takový, že probíhá nějak, např. opravdu – opravdový, proti fašismu – protifašistický; viz ↗adjektiva deadverbiální a z předložkových pádů).

Pojmová třída dějů ve vztahu k substancím je základem pro vznik sloves s předmětným vztahem k živým i neživým substancím: být jako někdo/něco n. chovat se jako někdo/něco, např. blázen – bláznit; stávat se někým, např. vítězem – vítězit; učinit někoho někým, např. Němcem – poněmčit; používat něco, např. telegraf – telegrafovat; učinit něčím, např. popelem – zpopelnit; tvořit, dělat něco, např. obraz – zobrazit, klevety – klevetit; viz ↗slovesa desubstantivní. Ve vztahu k vlastnostem vstupují děje do významových modelů: působit, aby bylo něco nějaké, např. modré – modřit; být, jevit se jaký → modrat se; stávat se jakým – modrat; viz ↗slovesa deadjektivní; ve vztahu k okolnostem (učinit něco někdy, např. pozdě – zpozdit se; viz ↗slovesa deadverbiální).

Pojmová třída okolností se formuje jako mutační kategorie ve vztahu k substancím (např. tento den – dnes; na jaře – zjara; viz ↗adverbium desubstantivní).

3. V Danešově teorii (✍Daneš, 1971) dekompozice významu predikátů (sloves) sémanticky komplexní predikáty tvořené spojením dvou predikátů elementárních pomocí relátoru přechodu s rysem [změna] (T); obecně: i (= iniciální situace) T (= změna) f (finální situace). Daneš dělí m. (a podle nich mutační slovesa) podle dvou vlastností: (a) podle sémantických typů predikátů tvořících i a f: i = děj, f = děj (rozplak(vá)at), i = stav, f = děj (sušit) aj.; (b) podle typu T: T₁ = přechod prostý (rozplak(áv)at se, schnout aj.), T₂ = přechod způsobovaný externím působitelem (rozplak(áv)at, sušit aj). Třída mutačních sloves s T₁ jsou ↗kauzativa (odpovídají zčásti externím kauzativům v části novějších cizích syntaktických analýz, zčásti ↗faktitivům v tradiční gramatice). Třída mutačních sloves s T₂ jsou nekauzativa (odpovídají zčásti interním kauzativům n. ↗antikauzativům v cizí literatuře). Sémantické třídy sloves pak lze definovat (mj.) kombinací (a) a (b). Např.: i = stav T₁ f = děj (schnout), i = stav T₂ f = děj (sušit). Tato analýza se stala součástí ↗DVS.