Počet a povaha míst (↗argumentů / ↗aktantů // ↗participantů), které na sebe sloveso (popř. slovo jiného slovního druhu) váže jako pozice obligatorní n. potenciální; z okruhu ↗DVS srov. ✍Daneš & Hlavsa ad. (1981), ✍Sgk (1986), ✍MČ 3 (1987), ✍SČ (1998) aj., z okruhu ↗FGP, kde se pozice potenciální označují jako fakultativní, srov., ✍Panevová (1974–1975), ✍Panevová (1980), ✍Panevová (1994), ✍Sgall (1998). Pojem v. úzce souvisí s pojmem intence (✍Pauliny, 1943), jíž autor rozumí univerzální trojici „agens – děj – zásah“ a způsob její realizace u jednotlivých sloves; každý z těchto tří prvků může být vyjádřen jako zvláštní entita (slovo), n. mohou některé z těchto prvků splývat v jednom výraze. Na inspirativnost a novátorství Paulinyho teorie, ale i na zjednodušování složité empirie a přeceňování deduktivní metody poukázal ✍Dokulil (1949). Někteří autoři (✍Ružička, 1968; skupina ↗DVS) rozlišují pojmovou dvojici intence (na rovině významové stavby věty, aktant pak plní roli intenčního členu) a valence (na rovině povrchové stavby jde zvl. o objektová doplnění daná rekcí řídícího slovesa, resp. i o doplnění podmětové). Jiní autoři používají termínů intence a v. synonymně (↗FGP), n. termínu intence neužívají vůbec. Mainstreamové je rozlišování (terminologicky různě) syntaktické valence (valence na rovině syntaktické struktury) a sémantické valence (valence na rovině sémantické struktury); v zahraničí se nadto v 70. letech objevuje třetí aspekt pojmu valence, totiž pragmatická valence (svoboda mluvčího valenční výrazy na rovině povrchové syntaxe vyjádřit, n. nevyjádřit, aniž by byla ohrožena gramatická správnost věty (✍Růžička, 1978)), u nás zůstala bez odezvy, v zahraničí např. ✍Majorin(ová) (2008).

V č. syntaxi je valenční výklad, tj. tvorba valenční teorie, ovlivněn dvěma proudy: ✍Tesnièrovou (1959) ↗závislostní syntaxí, rozlišující mezi slovesnými doplněními aktanty a cirkumstanty, a ✍Fillmorovou (1968) a ✍Fillmorovou (1969) teorií tzv. pádové gramatiky, později autorem modifikovanou věcně i terminologicky. Prvním směrem byla do jisté míry ovlivněna i syntax Šmilauerova a tím také přístup jeho žáků. ✍Daneš (1963) zavádí pojem gramatického větného vzorce (GVV) a rozlišuje v něm pozice konstitutivní a nekonstitutivní (rozvíjecí). Na této koncepci je založena ✍MČ 3 (1987) i ✍Sgk (1986) a ✍SČ (1998); viz ↗DVS. Fillmore zavedl celou škálu sémanticky vymezených tzv. hloubkových pádů, jako jsou Agent, Counter‑Agent Source, Experiencer, Result, Instrument aj. Jeden ze směrů bádání aplikuje Fillmorova sémantická východiska a modifikuje pro potřeby č.: Daneš a jeho škola vytvářejí pandán GVV v sémantickém větném vzorci (SVV), do nějž vstupují aktanty se sémantickými rolemi včetně dvojrolí (✍Daneš & Hlavsa ad., 1981). ✍Karlík (v SČ, 1998) pracuje s 12 substantivními, 3 lokativními a 4 situačními sémantickými aktanty. Hierarchizace aktantů rozhoduje o výběru ↗diateze. Zřídkakdy má však jemné rozlišování aktantů u těchto autorů přímé důsledky syntaktické. Jejich prostřednictvím jsou predikátory vykládány a tříděny do typů jednoduchých mikrosituací (u Karlíka v ✍SČ, 1998). S jinými kritérii, než je parafráze názvu aktantů, se pracuje málo (např. s citlivostí vůči ↗transformacím).

Druhý směr – ↗FGP (srov. zejm. ✍Panevová, 1974–1975; ✍Panevová, 1980; ✍Panevová & Hajičová, 1984; ✍Panevová, 1994) – je blíže Tesnièrovi než Fillmorovi a na základě jaz. strukturace valenčních míst sloves hledá operativní kritéria pro rozdělení slovesných doplnění na aktanty a doplnění volná. Aktanty vstupují do valenčního rámce slovesa (jinde fillmorovsky: pádový rámec) a jsou buď obligatorní, n. fakultativní: Dcera píše (matce) dopis. Jako aktanty byly pro č. empiricky zjištěny: Konatel (Aktor), Patient, Adresát, Výsledek (Efekt) a Původ (Origo) na základě kritéria, že každý z nich se může vyskytnout u daného slovesa pouze jednou (mimo ↗koordinaci a ↗apozici se nemůže opakovat tentýž typ určení) a seznam sloves pojících se s daným aktantem je konečný a musí být sestaven (např. ve valenčním slovníku). Faktu, že volná (adverbiální) určení mohou mít povahu valenční, si povšiml už Šmilauer v ✍NS (1947), srov. jeho příslovečná určení doplňující a určující. Všechny další č. koncepce pokládají příslovečná určení směru, způsobu, času u sloves jako směřovat, chovat se, trvat za členy konstitutivní. Volná určení, která jsou konstitutivní, jsou sémanticky obligatorním členem slovesného rámce, mohou být přitom obligatorní na obou rovinách větné stavby (*Pavel směřoval), n. jsou beze ztráty gramatičnosti vypustitelná na povrchové rovině. ✍Panevová (1974), ✍Panevová (1980) testuje sémantickou obligatornost pomocí dialogového testu v umělém dialogu dvou mluvčích A a B: (1) A: Přátelé přijeli – B: Kam?/Odkud? – A: *Nevím/Nevím × (2) A: Přátelé odjeli– B: Odkud?/Proč? – A: *Nevím/Nevím. Určení směru „kam“ je podle tohoto testu v (1) sémanticky obligatorním valenčním členem rámce slovesa přijet, určení směru „odkud“ je tu určeno jako volné (nekonstitutivní), zatímco směr „odkud“ byl testem v dialogu (2) zjištěn jako sémanticky obligatorní; určení příčiny zde není obligatorní. ✍Daneš (1971) testuje nutnost směrového doplnění u sloves pohybu kontextem: (3) Odešel neznámo kam × *Odešel neznámo odkud. Je‑li směrové určení u těchto sloves na povrchu vypuštěno, je buďto známo z kontextu, n. je shodné s lokalizací mluvčího (sem) n. posluchače (tam).

Slovesná doplnění se ve ↗FGP v ose paradigmatické dělí na doplnění vnitřní (aktanty, participanty) ve všech svých výskytech (Konatel, Patient, Adresát, Efekt a Origo) a na doplnění volná (která mohou být u vyjmenovaných sloves obligatorním/konstitutivním členem). Stanovení slovesného rámce (syntagmatiky slovesných doplnění u jednotlivých sloves, ale i dalších slovních druhů), do nějž patří aktanty obligatorní a fakultativní a ta volná určení, která byla zjištěna u daného slovesa jako obligatorní, je nutnou součástí lexikografického popisu jednotlivých lexikálních jednotek. Ve FGP je chápání aktantů Konatel (Aktor) a Patient blízko pojetí Tesnièrovu. Má‑li sloveso v rámci jen jeden aktant, je to Konatel, a to nejen u Chlapec běží, Dítě spí, ale i u Kniha už vyšla, Komín kouří, Babička zbledla. Sloveso s dvěma aktanty má nutně jeden člen strukturován jako Konatel a druhý jako Patient (a to nejen u Student přednesl referát, ale i Student napsal referát, Cizinec oslovil kolemjdoucího, Vesnice vyrostla v město). U tříaktantových a víceaktantových sloves je ovšem třeba na sémantickém podkladě diferencovat třetí a další aktant.

Valence adjektiv je analyzována v rámci ↗DVS u ✍Prouzové (1983) a v souladu s kritérii, s nimiž se pracuje ve ↗FGP, u ✍Panevové (1998). Valencí substantiv (v širokém slova smyslu dějových) se pro č. důkladně zabýval ✍Novotný (1980). V rámci FGP se jí věnoval ✍Piťha (1980), ✍Piťha (1981), ✍Panevová (2000), ✍Kolářová (2011), ✍Kolářová (2014), ✍Panevová (2014). Piťha zjistil jako aktant specifický pro substantiva Materiál (obligatorní u jmen jako část, skupina, polovina, fakultativní např. u sklenice, košík, talíř apod.); také volné určení Přináležitost je u některých substantiv obligatorní (např. u bratr, soused). V rámci ↗MVT se valencí substantiv zabýval opakovaně P. Karlík, viz např. ✍Karlík (2000b).

Protože řada autorů odhaluje nemalé problémy valenční teorie (zvl. rozlišování aktantů od volných doplnění, změny valence: valence základní × valence odvozená apod.), objevují se teorie a hypotézy nabízející alternativy k pojetí valence v DVS a FGP. Originálním způsobem vymezuje v. F. Čermák: základní myšlenka je, že v. není reprezentací (morfo)syntaktických a sémantických vlastností výrazů, nýbrž v první řadě vlastností lexikálních jednotek v syntaxi se projevujících v kolokacích; srov. ✍Čermák & Holub (1982); ✍Čermák (1991) aj. Tato teorie valence je Čermákovou skupinou rozpracovávána mj. ve speciálních monografiích ✍Kopřivové (2006), ✍Čermákové (2009). Ačkoli v rámci valenční syntaxe bylo navrženo mnoho testů na rozlišení aktantů a volných doplnění (viz ✍Karlík, 2000a), žádný z nich ani všechny dohromady se neukázaly jako spolehlivé. Extrémní závěr z toho vyvozuje ✍Čech (2013), který představuje hypotézu plné valence, jež navrhuje dělení doplnění slovesa na (v jeho terminologii) komplementy (valenční doplnění) a adjunkty (nevalenční doplnění) opustit a mít k dispozici jen tzv. plnou valenci. Není ovšem zřejmé, proč se vzdávat predikcí plynoucích z distinkce aktant × volné doplnění, např. Petr psal _Objekt/Accdopis _Adjunkt/Acchodinu > Dopis byl psán Petrem hodinu × *Hodina byla psána Petrem dopis. Z okruhu Danešovy školy vyrůstá hypotéza modifikované valenční teorie (MVT) (✍Karlík, 2000), která se pokouší z rozlišení intence (sémantické valence) jako vlastnosti lexikálních jednotek (tedy jevu primárně patřícího do slovníku) a způsobu její realizace ve větné struktuře najít pravidla licencování (syntaktických) valencí vnitřní morfematickou strukturou nositele v. Zavádí pojmy mikrovalence (realizace aktantů morfémy ve vnitřní struktuře nositele valence) a makrovalence (realizace aktantů v syntaktických pozicích „otevíraných“ pro ně různými částmi vnitřní struktury nositele valence; podobné úvahy se objevují i v zahraničí, např. ✍Ágel, 2000). Mikrovalenci pak autor opustil a vnitřní morfematickou strukturu nositele valence analyzuje jako zodpovědnou za makrovalenci. MVT je tedy v první řadě pokusem o derivaci toho, čemu se říká změna valence (valency changing); viz např. ✍Dixon & Aikhenvald(ová) (2010): Změna syntaktické valence je změnou valenčních pozic při zachování sémantické struktury predikátu, a to (a) redukce valenčních pozic (vlivem pasivní morfologie, reflexivizace, infinitní morfologie aj.): Petr zavraždil spolužáka – Spolužák byl zavražděn; Zedníci opravují koupelnu – Koupelna se opravuje; Dědeček pije vodku – pít vodku; (b) změna obligatornosti valenčních pozic (např. vlivem prefixace): Dědeček pije (vodu) – Dědeček vypije *(vodku). Pod pojem změna valence nepatří: (a) změny sémantických valencí, ač jsou tak někdy analyzovány, např. (de)kauzativizace: Prádlo schne – Maminka suší prádlo; nejde o změnu valence, ale o sémantickou derivaci predikátu, jejímž důsledkem je změna valence; (b) vytvoření obligatorních pozic neargumentových (vlivem dativní reflexivizace): Petr studoval matematiku – Petrovi se studovala matematika *(dobře), popř. i jiné strukturní změny způsobené změnou diateze: Jana uklidila pokoj – Jana má pokoj uklizen / Jana má uklizeno.

V 90. letech se ve směrech orientovaných na gramatický popis vět přes výhrady k valenční teorii a v extrémních případech až předvídání její „smrti“ (viz např. ✍Jacobs, 1994) v různých verzích s v. jako teoretickým konstruktem umožňujícím vysvětlit řadu syntaktických a sémantických vlastností větných struktur stále pracuje. U nás např. ✍ČŘJ (1996), ✍SČ (1998), v zahraničí po valenčním boomu v Evropě v 80. letech ✍Allerton (1982), ✍Somers (1987), ✍Sawicki (1988), ✍Sadziński (1989), ✍Storrer(ová) (1992), ✍Thielemann & Welke (eds.) (1994), ✍Feuillet (ed.) (1998). V 21. stol. se teorie v. diferencuje, přičemž je evidentní, že krizi z předcházejícího období přestála; viz např. ✍Wotjak (2001), n. pro angl. důkladné porovnání valenčních vzorců sloves významově příbuzných a naopak rozdílných ✍Faulhaber(ová) (2011). Rýsují se zvl. nápadně tyto směry: (a) pod termínem v. se skrývá gramatická teorie, která už vlastně teorií valence není (u nás ↗MVT, v cizině zvl. ✍Ágel, 2000), (b) naděje na aplikaci teorie v. v lexikografii, většinou už na základě korpusových dat, srov. klasickou neofillmorovskou pozici např. v ✍Fillmore (2007); u nás slovníky z okruhu ↗DVS ✍Svozilová & Prouzová ad. (1997); z okruhu ↗FGP ✍Lopatková & Žabokrtský ad. (2008); v zahraničí např. ✍Nižníková & Sokolová (1998), ✍Nižníková (2006), ✍Schumacher & Kubczak(ová) ad. (2004), ✍Herbst & Heath ad. (eds.) (2004) aj., (c) naděje na aplikaci teorie v kontrastivních slovnících, viz např. ✍Colleman & Defrancq ad. (2004), (d) rozvíjení teorie valence v duchu valenční teorie (u nás v rámci ↗FGP ✍Lopatková & Panevová, 2006; ✍MSoČ 2, 2014, v cizině např. ✍Welke, 2011), (e) pokusy o teoretické řešení problémů valenční teorie (u nás ✍Čech, 2013, v cizině např. ✍Thielemann & Welke (eds.), 2001; ✍Fischer & Ágel, 2010). Rozbor vývoje valenční teorie a její vliv na formulování č. syntaktických popisů provedl ✍Karlík (2000a), pro ↗Pražský závislostní korpus ✍Lopatková & Panevová (2006), pro řešení vztahu mezi valenční závislostní syntaxí a nevalenční (šmilauerovskou) závislostní syntaxí ✍Uličný (2013). Kooperaci mezi lexikálním a gramatickým komponentem jako dvou modulů jazykového popisu zdůrazňují autorky ✍MSoČ 2 (2014). V ✍AGSČ (2013) není zpracování v. soustavné, dvojrovinné pojetí skladby je tu opuštěno. Podrobná bibliografie problematiky valence a jevů příbuzných viz ✍Campe(ová) (1994).