Vlastnost ↗slabiky, která rozlišuje mezi slabikami lehkými a těžkými. Např. slovo válka se skládá ze dvou slabik (vál.ka), z nichž první je těžká (vál) a druhá lehká (ka). V.s. může mít vliv na distribuci prozodických vlastností, např. ↗kvantity (dloužení vokálu zvyšuje v.s.) nebo ↗přízvuku (těžké slabiky typicky přitahují přízvuk).

O v.s. rozhoduje jednak kvantita vokálu, který tvoří její ↗jádro, jednak přítomnost ↗kódy; rozdíl mezi lehkými a těžkými slabikami tedy částečně koreluje s rozdílem mezi slabikami otevřenými (tj. bez kódy) a zavřenými (tj. s kódou); viz též ↗otevřenost slabiky. Obecně platí pouze to, že otevřené slabiky s krátkým vokálem (CV), které se vyskytují ve všech jaz., jsou vždy lehké. Č. pak patří k menšině jaz., které mají zavřené slabiky s dlouhým vokálem / diftongem (CVVC; např. pár.ky, toul.ka; pár, ko.toul), a ty jsou naopak vždy těžké; jsouce příznakové, jsou označovány slabiky typu CVVC někdy jako supertěžké (super‑heavy). Váha ostatních typů slabik se může jaz. od jaz. lišit, tzn. nejde o jaz. univerzále, ale o jazykově specifickou, tj. parametrizovanou, vlastnost fonologické struktury; někdy se mluví o tzv. weight‑by‑position (✍Hayes, 1989).

Nastavení „váhového“ parametru derivuje tři typy jaz. (viz např. ✍Ewen & van der Hulst, 2001): (1a) jaz., kde jen otevřené slabiky s krátkým vokálem jsou lehké a všechny ostatní jsou těžké (např. angličtina); (1b) jaz., kde všechny slabiky s krátkým vokálem jsou lehké (např. mongolština); (1c) jaz., kde těžké jsou jen zavřené slabiky (např. holandština). Typologii jaz. podle slabičné váhy shrnuje tabulka (1):

Č. patří k typu A (jen slabiky typu CV jsou lehké), což lze dobře ilustrovat na příkladu ↗deminutiv a ↗hypokoristik. Při derivaci maskulinních deminutiv často dochází před sufixem ‑(e)k k dloužení/diftongizaci posledního vokálu základu: beran > berán‑ek, klip > klíp‑ek, klep > klíp‑ek, kluk > klouč‑ek, profesor > profesůr‑ek. Produktivnost tohoto procesu sice závisí na kvalitě daného vokalického segmentu (zadní vokály /u/ a /o/ se dlouží méně pravidelně než ostatní typy vokálů), nicméně pro dloužení platí následující generalizace: dlouží‑li se vokál před ‑(e)k, pak je to vždy vokál v otevřené slabice. Vokály v zavřených slabikách se nikdy nedlouží; srov. rozdíl mezi debí.l‑ek, frají.r‑ek, skřivá.n‑ek, kde je zdloužený vokál v otevřené slabice, a kšil.t‑ek, koncer.t‑ek, aman.t‑ek, kde vokál v zavřené slabice zůstává krátký. Tyto příklady tedy ukazují kontrast mezi slabikami typu CV na jedné straně a slabikami typu CVV a CVC na straně druhé, který lze vysvětlit jejich různou váhou: slabiky typu CV jsou univerzálně lehké, slabiky typu CVV a CVC jsou v č. obojí těžké; dloužení vokálu v otevřené slabice před sufixem ‑(e)k tak lze interpretovat jako derivaci těžké slabiky, kterou vyžaduje prozodická struktura deminutiva; k tomu viz ↗templát. Podobný kontrast mezi lehkými a těžkými slabikami, který ovlivňuje distribuci kvantity, ukazují i hypokoristika. Pro derivaci hypokoristik v č. je typická redukce základu na jednu slabiku (↗truncation), kterou někdy doprovází dloužení základového vokálu. Dlouží se přitom jen vokály v otevřené, tj. lehké slabice; dloužení vokálu lze tedy opět interpretovat jako derivaci těžké slabiky (podobně jako u deminutiv): Miroslav → Mí.ra (otevřená slabika a dlouhý V) × Mir.da (zavřená slabika a krátký V), Cyril → Cý.ra × Cyr.da, František → Frá.ňa × Fran.ta. K dloužení lehkých slabik navíc dochází jen v kontextu lehké slabiky; srov. např. Pé.ťa, kde otevřenou slabikou se zdlouženým vokálem, tj. těžkou slabikou (CVV: pé), následuje lehká slabika (CV: ťa), a hypokoristika jako Pe.ťouš n. Pe.ťan, derivovaná z téhož základu (Petr), kde za otevřenou slabikou s krátkým vokálem, tj. lehkou slabikou, následuje těžká slabika (CVVC: ťouš, CVC: ťan). Podobný kontrast ukazují i dvojice jako Frá.ňa - Fa.nouš nebo Já.ra - Ja.rouš. Dloužení vokálu v lehké slabice a komplementární distribuci lehkých a těžkých slabik lze interpretovat tak, že prozodická struktura hypokoristik vyžaduje maximálně jednu těžkou slabiku; k tomu viz ✍Bethin(ová) (2003).

Dalším důkazem toho, že č. patří k typu A, kde všechny typy slabik kromě CV jsou těžké, je časoměrná poezie.

V.s. bývá reprezentována dvojím způsobem: (a) skrze komplexitu slabičných konstituentů (teorie Onset-Rhyme; viz např. ✍Hayes, 1995), (b) skrze jednotky prozodické struktury označované jako mory (moraická teorie; pro slovanské jaz. viz ✍Bethin(ová), 1998, a speciálně pro č. ✍Bethin(ová), 2003); viz ↗prozodická hierarchie.

V teorii Onset-Rhyme (OR) je v.s. definována vnitřní strukturou tzv. ↗rýmu (rhyme), tj. slabičného konstituentu, který se dále skládá ze slabičného jádra a kódy; druhý ze slabičných konstituentů, tj. ↗iniciála (onset), na v.s. nemá vliv. Tento kontrast mezi iniciálou a rýmem lze opět ilustrovat na č. deminutivech: vokál v lehké slabice před sufixem ‑(e)k se dlouží bez ohledu na to, nakolik komplexní je jeho iniciála; srov. kus → kou.sek, dluh → dlou.žek, strup → strou.pek. Parametr, který definuje tři typy jaz. podle váhy jejich slabik, definuje, na jaké úrovni slabičné struktury se počítá její váha.

1) V jaz. typu A rozhoduje o v.s. struktura celého rýmu: jestliže rým obsahuje více než jeden segment, pak derivuje těžkou slabiku (tzv. rhyme‑weight languages, viz ✍Hayes, 1995):

2) V jaz. typu B o v.s. nerozhoduje struktura celého rýmu, ale jen struktura jejího jádra (nucleus‑weight languages). V těchto jaz. jsou těžké pouze slabiky s diftongem a/nebo dlouhým vokálem (který je reprezentován jako větvící se slabičné jádro, tj. dvojice identických segmentů:

3) V jaz. typu C o v.s. rozhoduje přítomnost kódy (coda languages):

V moraické teorii je rozdíl mezi těžkými a lehkými slabikami dán počtem mor (μ): těžké slabiky obsahují více než jednu moru. Parametr pak definuje způsob mapování mezi morami a segmenty v daných slabičných pozicích. V jaz. typu A jsou kódy moraické a diftongy / dlouhé vokály bimoraické, slabiky typu CVC i CVV tedy váží shodně dvě mory, a jsou tedy těžké: CV_μC_μ / CV_μV_μ. V jaz. typu B nejsou kódy moraické (CV_μC) a dlouhé vokály / diftongy jsou stejně jako u typu A bimoraické. U jaz. typu C jsou kódy moraické a diftongy a dlouhé vokály jsou monomoraické (CVV_μ).