V českých klasifikacích ↗funkčních stylů nově se objevující termín (Jelínek v ✍PMČ, 1995; ✍Čechová & Krčmová ad., 2008); zahrnuje různorodé oblasti náboženské a církevní komunikace. Podle žánrů se rozlišuje styl kazatelský (v č. historii i ve světě doložený mnoha záznamy kázání i pracemi teoretickými a didaktickými, srov. např. J. Blahoslav, Vady kazatelů, 1571), mající mnohé společné rysy se ↗stylem řečnickým, styl bohoslužebný (liturgický, obřadní), styl teologických rozprav (blízký ↗odbornému stylu), styl modliteb apod. Osobitostí n.s. je prolínání hluboce osobních způsobů vyjádření víry s projevy náboženské univerzality a rituální tradice. Mnohost náboženství i církví zároveň vede k diferenciaci jazykové i stylové, to znamená k uplatňování speciálních liturgických jaz., hagiolektů, které vznikají na pozadí latiny n. národních jazyků. Takovými jaz. (někdy nazývanými lingua sacra) jsou např. hebrejština, latina, církevní slovanština.