Recenzovaný vědecký časopis věnovaný češtině jako mateřskému jazyku. Přináší původní články č. a zahraničních bohemistů o teorii a praxi jaz. kultury, o slovní zásobě, o jevech gramatických, pravopisných, fonetických, o č. stylistice obecně i o jaz. jednotlivých literárních děl, dále stati o historii jaz., o dějinách jazykovědy a o díle jejích významných osobností. Rozvíjí diskuse na aktuální jazykovědná témata včetně témat zcela nově otvíraných, s důrazem na teorii a metodologii popisu č. a na souvislosti mezioborové. Redakční rada r. 2009 (✍Pravdová & Chromý ad., 2009) formulovala jako prioritní jednak důraz na vědecké uchopování současného stavu č.jaz. a jeho vývojových tendencí, jednak na soustavné představování novějších lingvistických směrů, přístupů a orientací tak, aby české uvažování o základních lingvistických otázkách bylo stavěno do bližších souvislostí s tím, jak jsou pojímány v lingvistice zahraniční. Vedle vědeckých statí přináší N.ř. recenze domácích a zahraničních publikací a zprávy o konferencích a dalších významných událostech lingvistické scény. Specialitou časopisu je odborný žánr tzv. drobností, které obsahem, kompozicí a formálními náležitostmi mají charakter krátkých statí o rozsahu dvou až tří stran; podává se v nich vysvětlení určitého konkrétního jaz. jevu (obvykle u jednotlivého slova n. slovního spojení). Na konci každého čísla je připojen jaz. dotaz z jazykové poradny Ústavu pro jazyk český a odpověď na něj.

Publikačním jaz. je čeština. Počínaje číslem 3/2008 jsou stati a drobnosti opatřeny angl. abstraktem a č. a angl. klíčovými slovy.

1 Historie časopisu

Časopis začal vycházet r. 1917 (první číslo vyšlo s předstihem v prosinci 1916) péčí III. třídy České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění jako měsíčník, v deseti číslech ročně (tj. mimo dva letní prázdninové měsíce), s podtitulem Listy pro vzdělávání a tříbení jazyka českého (r. 1949 byl podtitul vypuštěn). Od té doby vychází pravidelně bez přerušení (výjimkou byl ročník 35, který zahrnul léta 1951–1952; na něj navázal ročník 36 v r. 1953). Redakční radu prvního ročníku tvořili F. Bílý, E. Smetánka, J. Vlček a J. Zubatý. K nim přibyl r. 1918 V. Ertl (do r. 1929). V r. 1930 v redakční radě zbyli (po úmrtí dvou členů) J. Zubatý a E. Smetánka, v r. 1931 (po smrti Zubatého) přibyli O. Hujer, V. Machek a J. Haller. R. 1949 byl hlavním redaktorem jmenován B. Havránek a r. 1950 se N.ř. stala časopisem Ústavu pro jazyk český ČSAV. Funkci hlavních redaktorů pak postupně vykonávali tito jazykovědci: A. Jedlička, J. Kuchař, J. Petr, Z. Hlavsa, J. Kraus, L. Uhlířová, M. Pravdová. Jednou za deset let vychází ohlédnutí hlavních redaktorů za prací N.ř. i výhled do budoucnosti (viz bibl.); k pramenům k historii viz ✍Dvořáčková (2011). Za nejdůležitější fakt dějin N.ř. 1. pol. 20. stol. lze považovat, že od svého založení byla „jakýmsi oficiálním časopisem“ (✍Hodura, 1959:8) Kanceláře Slovníku jazyka českého (Kancelář byla založena r. 1911) (↗slovníky češtiny, ↗slovník výkladový). Na stránkách N.ř. bylo možno sledovat, jak postupovaly koncepční a organizační práce na prvním kolektivním a největším č. akademickém projektu první poloviny 20. stol. V N.ř. 1917 vyšla programová stať Slovník jazyka českého od ✍Weingarta (1917). Z historiografického hlediska má zásadní význam nejen pro svou autentičnost, ale i pro všestrannost a přehlednost, s jakou Weingart vyjádřil základní teze o připravovaném Slovníku. Od r. 1927 byly pak zveřejňovány detailní zprávy o postupu excerpčních prací. Čtenáři byli informováni o tom, které knihy byly excerpovány a kterým z postupů (excerpčních postupů se v průběhu let vyvinulo několik), byla uváděna jména excerptorů spolu s jejich profesemi a s přesným údajem o počtu odevzdaných excerpčních lístků. Od r. 1935, kdy začal vycházet Příruční slovník jazyka českého, byly pak pravidelně sledovány nejdůležitější novinky, které slovník vnesl do spis. normy (jednalo se o rubriku víceméně výčtovou; poslední byla zpráva za r. 1943, která vyšla v N.ř.r. 1944). Velmi mnoho článků i příspěvků ostatních (kratších) žánrů bylo věnováno právě slovní zásobě; šlo o podrobné, důkladné významové analýzy slov a slovních spojení, o výklady zaměřené na původ slov a rovněž na slovotvorbu (odvozování i skládání). Po léta byla vedena rubrika Výklady slov (V. Šmilauer, později V. Machek). Publikované rozbory slovní zásoby přinesly velké množství poznatků o mnoha jaz. jevech lexikálních, ale vedle toho i o jevech gramatických, stylistických a dalších, které do té doby nebyly vůbec zaznamenány, natož analyzovány, a které se uplatnily při zpracování příslušných hesel v Příručním slovníku jazyka českého. V tom byla N.ř. nezastupitelná, její přínos byl obrovský a trvalý a do dnešních dnů je aktuální. Charakteristickou tvář N.ř. v 20. letech vtiskovali svou intenzivní autorskou i redakční účastí především V. Ertl jako odpovědný redaktor N.ř. a zároveň ředitel Kanceláře (do r. 1929; o Ertlovi viz např. ✍Daneš (1975), ✍Chromý (2010)) a J. Zubatý, předseda lexikografické komise České akademie věd a umění, od r. 1923 president České akademie. Spolu s nimi se už od prvních ročníků v N.ř. postupně objevovala další zvučná jména č. jazykovědy: od r. 1917 V. Flajšhans, od r. 1918 A. Frinta a B. Havránek, od r. 1919 F. Trávníček; v r. 1920 poprvé V. Mathesius a A. Získal; v r. 1922 J. Janko, 1923 A. Profous. První články od F. Oberpfalcera, od J. Hallera a od K. Hodury vyšly v N.ř. v r. 1925, od r. 1927 rozšířil jejich řady V. Machek, v r. 1931 J. M. Kořínek, od r. 1932 zejména A. Opravil, J. V. Bečka a od r. 1933 V. Šmilauer a S. Petřík (výčet jmen není vyčerpávající). Ve 30. letech se podíl jednotlivých autorů přirozeně proměňoval spolu s generačním nástupnictvím. Na místa zakladatelské generace přicházeli jejich pokračovatelé a od 15. roč. (1931) se změnila redakční rada (viz výše). Mezi kmenovými autory N.ř. a redakčním kruhem N.ř. (s určitou redakční linií) na straně jedné a vedením Kanceláře, autory hesel v Příručním slovníku a tehdejšími (a pozdějšími) hlavními redaktory Příručního slovníku na straně druhé bylo výrazné personální propojení.

2 N.ř. a péče o jazyk

Důležitým historiografickým dokumentem publikovaným v N.ř. (✍Ertl, 1922) je podrobná zpráva o tom, že redakční rada N.ř. již v prvních měsících r. 1918 vypracovala návrh na vytvoření „státního ústavu pro jazyk československý“, který předložila tehdejšímu ministerstvu školství a národní osvěty. Návrh vycházel ze základní teze, že „péče o mateřský jazyk […] je především a hlavně úkolem vědeckým“ (✍Ertl, 1922:97). Vytyčeny byly dva hlavní směry vědeckého bádání ústavu, a to směr lexikografický, tj. „příprava, zpracování a vydání velkého slovníku národního“, a směr dialektologický. Vedle obou těchto směrů měla být druhým hlavním úkolem jazykovědného ústavu péče o „praktické šíření a zdokonalování mateřského jazyka“ (✍Ertl, 1922:106). Ertl zdůraznil, že „jde však o to, aby zásady jazykové správnosti byly založeny na celé šíři a hloubce vědeckého poznání“. To svědčí o velké vědecké a společenské autoritě časopisu i osobností, které tehdy v čele N.ř. stály.

Další významnou iniciativou, na níž se významně podílela redakce N.ř., a to zásluhou tehdejšího odpovědného redaktora J. Hallera, bylo založení jazykové poradny r. 1936. Původní název zněl Jazyková poradna Společnosti pro slovanský jazykozpyt a Naší řeči a spolu s J. Hallerem stál u jejího zrodu M. Weingart, zakladatel a předseda Společnosti pro slovanský jazykozpyt. Praktickému jaz. poradenství se N.ř. věnovala ovšem už od založení časopisu. Komunikace mezi redakcí časopisu a čtenáři–tazateli, kteří chtěli vědět, co je v jaz. „správné“, byla tehdy velmi čilá. Odpovědi na jaz. dotazy čtenářů v Hovorně či Listárně byly sice zpravidla jen několikařádkové, ale jejich počet nebyl zanedbatelný; např. v deseti číslech roč. 4 (1920) jich vyšlo dohromady 135, přičemž pod jedním titulkem mohlo být i několik odpovědí, pokud dotazy položil týž tazatel. Ani později se N.ř. poradenské role nevzdala. V 50. a 60. letech byla v N.ř. příležitostně zařazována rubrika Okénko z naší poradny a rubrika Radíme a kritizujeme. Od 81. ročníku redakce N.ř. obnovila rubriku nazvanou Z dopisů jazykové poradně, ale v ní jsou otiskovány odpovědi na zajímavé dotazy, které byly adresovány přímo jazykové poradně. Dřívější intenzity v přímých kontaktech s širší veřejností dnes časopis nedosahuje. Odborné dialogy a diskuse vedou dnes na stránkách N.ř. lingvisté mezi sebou.

3 Dialog N.ř. a čtenářů

Předválečná i válečná N.ř. měla několik pravidelných „drobných“ rubrik a podrubrik různého rozsahu: Drobnosti s relativně pravidelnou kritickou podrubrikou Divoké květy z novinářských luhů, dále Hovorna, Listárna apod. Rubriky byly zařazovány podle aktuální potřeby a podle rozsahových možností a proměňovaly se také jejich názvy, např. v č. 6–7 v roč. 4 (1920: 193–194) se setkáváme s titulem kritického Klasobraní z novinářské češtiny za květen 1920. Někdy (často také např. při kritice překladů uměleckých děl do č. v rubrice Posudky a zprávy) se však autoři omezovali na dichotomické třídění jaz. jevů na „správné“ a „nesprávné“ a na výčet chyb. V 30. letech byly drobné žánry sloučeny do jediné rubriky Drobnosti. V letech 1921–1927 byla rubrika Drobnosti řazena hned za rubrikou Články (recenzní rubrika následovala až za nimi), což svědčí o tom, že příspěvky v ní byly i tehdy (stejně jako dnes) považovány za druh odborných článků. I dnešní drobnosti (obvykle jedna až dvě v každém čísle) se sice týkají jednotlivého slova či slovního spojení, ale neomezují se (na rozdíl od předválečných drobností) na evidování existence slov a na konstatování jejich správnosti či nesprávnosti. Důraz se v nich klade na původní, o argumentaci se opírající vysvětlení a vyřešení jaz. problému. (V předválečných ročnících bývaly takové konkrétní analýzy řazeny mezi články, delší rozbory vycházely na pokračování.) Rubriky plnily dvojí úlohu. Zaprvé úlohu fóra osvětového, poradního, „tříbícího“, kriticky namířeného proti „prohřeškům proti správnosti jazykové“. Zadruhé, ať už byly z pera J. Zubatého, V. Ertla či dalších autorů, n. to byly příspěvky autorem nepodepsané (tudíž reprezentující názor redakce), byly poměrně hustým sítem, kterým procházely výrazy a slova či jejich jednotlivé tvary, které byly historicky spolehlivě doložené, náležitě utvořené a v úzu vžité – a tedy správné, a při zpracování hesel do Příručního slovníku jazyka českého přijatelné – a přijaté. Drobné žánrové útvary zabíraly spolu s rubrikou Posudků a zpráv někdy až polovinu rozsahu čísla (někdy i více).

4 Pojetí jazyka v předválečné N.ř.

V redakčním prohlášení Co chceme (1917: 1–2) bylo vytyčeno poslání časopisu: „býti prostředníkem mezi obecenstvem v ušlechtilé snaze o soustavnou očistu jazyka mateřského“. „Dvojí směr na obranu jazyka“ vytyčil ✍Ertl (1918). Zdůraznil, že je třeba jaz. „hájiti proti znešvařování, plnícímu jeho pokladnici výrazy nesprávnými a nečeskými“ a zároveň „brániti ho také proti ochuzování, omezujícímu bohatství a výběr jeho výrazových prostředků“, ke kterému vede „přílišná horlivost očistná“ (neboli ↗purismus). V. Ertl, J. Zubatý a spolu s nimi i další autoři ve svých příspěvcích v N.ř. rázně vystupovali proti „přísnějším“ puristům, ale leccos z toho, co i oni ve 20. letech minulého stol. odmítali jako lexikální germanismy, je dnes běžnou součástí spisovné normy. Redakce N.ř. dvacátých let se „mírnému purismu“ nevyhnula. Ve 30. letech (s personálními změnami v redakci) bylo pak různých „zákazů“ a negací v N.ř. poněkud více než v desetiletí předešlém. Hlavní zásady, s jejichž dobovým slovním vyjádřením se opakovaně setkáváme v příspěvcích v předválečných ročnících N.ř., se opíraly o důraz na „souvislost s jazykem starým“, o zřetel k jaz. systému (metaforicky a vágně pojmenovávanému v termínech jako „duch jazyka“ či „ústrojí řeči naší“) a o zřetel k jaz. jako hodnotovému systému (viz mj. Ertlovu teorii dobrého autora). Názory autorů píšících do N.ř. nebyly však nikdy zcela jednotné, diskuse a polemiky, i značně vyostřené, se přenášely z čísla do čísla a z jednoho ročníku do ročníků dalších. Viděno z dnešního hlediska, Ertl nevytyčil „dvojí směr na obranu jazyka“ nejšťastněji, když je v  N.ř. (1918:164) formuloval jakoby negativně: Napsal, že je třeba jazyk „hájiti proti znešvařování, plnícímu jeho pokladnici výrazy nesprávnými a nečeskými“ a zároveň „brániti ho také proti ochuzování, omezujícímu bohatství a výběr jeho výrazových prostředků“, ke kterému vede „přílišná horlivost očistná“. Možná i tato formulace s dvojím „proti“ přispěla (vedle dalších důvodů) k tomu, že ✍Weingart (1934:28) kritizoval N.ř. za to, že „postupuje spíše negativně než pozitivně“. Nutno však podotknout, že toto napsal M. Weingart v r. 1934, tedy v době, kdy v čele redakce N.ř. už stál J. Haller (viz též ✍Haller, 2007; k tomu ✍Jelínek, 2008), a poté, co rok předtím vyšla v N.ř. Hallerova obsáhlá polemika s autory sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (✍Haller, 1933); Hallerova ostrá kritika byla namířena proti čtyřem autorům sborníku – proti V. Mathesiovi, B. Havránkovi, R. Jakobsonovi a V. Mukařovskému. O komentář k článku pátého autora, M. Weingarta, požádala redakce N.ř. fonetika J. Chlumského. Jeho recenze byla sice kritická, ale nikoli ostře polemická a závěr byl v podstatě příznivý, a v neposlední řadě poté, co se M. Weingart, jeden za zakládajících členů Pražského lingvistického kroužku, v roce 1934 s Kroužkem rozešel (✍Havránková (2008:16), píše, že se tak stalo „pro názorové neshody, především s Mukařovským a Havránkem“). Pravdu má ovšem M. Weingart v tom, že N.ř. „nevypracovala soustavných thesí pro jazykovou kulturu“ (✍Weingart, 1934:25–28). Tyto zásady vypracoval Pražský lingvistický kroužek, který nadřadil pojem jazykové vytříbenosti či kultivovanosti pojmu jazykové správnosti a dal nový základ teorii jazykové kultury.

5 Od historie k dnešku

V průběhu 2. pol. 20. stol. se obsah časopisu významně obohacoval a rozšiřoval ve své náplni vědecké spolu s přirozeným vývojem společnosti, předmětu lingvistiky jako vědy o jaz. i organizace vědecké práce. N.ř. je dnes vědeckým časopisem splňujícím striktní mezinárodní kritéria vědecké publikační platformy. Nadále jsou v ní zastoupena všechna témata „klasická“, patřící k tradičnímu předmětu jazykovědy a přitom aktuální z hlediska současného vývoje č. a nově uchopovaná v rámci posunů v teoretickém nazírání na jaz. a v rámci nových metodologických přístupů. Autorů i témat je obrovský počet. Už od 50. let začínají ve statích v N.ř. formulovat svá velká témata přední lingvisté: F. Daneš (intonace; syntax), M. Dokulil (tvoření substantiv; skloňování cizích vlastních jmen), M. Helcl (složená slova, tvoření zkratek), F. Kopečný (české préteritum), K. Hausenblas (kultura jazyka), A. Jedlička (spisovná norma), M. Romportl (výslovnost cizích slov), L. Doležel (autorské styly), J. Filipec (synonyma), V. Voráč (jazykový zeměpis) ad. V r. 1957–1958 je velká pozornost věnována Pravidlům českého pravopisu (vyd. z r. 1957; ↗pravopis). Od 60. let dál píše stati mj. M. Sedláček (tvarosloví; syntax), J. Hrbáček (struktura souvětí), J. Štindlová (počátky mechanizace a automatizace lingvistických prací), J. Kraus (analýzy věcných žánrů), A. Stich (stylistika), dialektologové L. Bachmann, S. Utěšený a P. Jančák. Od 70. let se opět tematika statí dále rozhojňuje, přibývá např. kvantitativní pohled na č. (M. Těšitelová). V dalších desetiletích se rychle rozrůstá počet autorů mladších a nejmladších generací z akademických i univerzitních pracovišť pražských a mimopražských; ti publikují nejen stati na čistě individuální témata, ale zejména na témata odvozená od velkých kolektivních projektů, i stati programové. Vedle toho jsou po léta v N.ř. pravidelně a velmi pozorně sledovány a kriticky hodnoceny výsledky jazykovědné, zevrubné a početné jsou recenze a zprávy o nich, sledovány jsou i významné publikace zahraniční a dění v zahraniční lingvistice. Nejnověji se realizují monotematická čísla věnovaná určitému konkrétnímu tématu: v r. 2011 „jak psát dějiny jazykovědy“, v r. 2012 „fonetický pohled na naši řeč“; do budoucna se předpokládá jedno monotematické číslo v intervalu 1–2 let. Monotematická čísla nahrazují čísla v minulosti koncipovaná k poctě životního výročí některého významného lingvisty a tematicky soustředěná kolem jeho vědeckých zájmů.

6 Zdroj

Vydává Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, v. v. i., 5× ročně. Elektronický archiv; elektronická verze od r. 2008.