Zvláštní druh nepřechodného // intranzitivního slovesa, angl. unaccusative verb, č. podle toho také unakuzativum; srov. neakuzativní hypotézu, poprvé formulovanou ✍Perlmutterem (1978). Sémanticky jsou n.s. charakterizována tím, že jejich podmět není aktivně odpovědný za působení slovesa; spíše má vlastnosti, které sdílí s přímým předmětem přechodného slovesa (nebo lépe, s gramatickým tématem jeho pasivního protějšku). Typické příklady v angl. jsou arrive, die, fall. Syntakticky jsou n.s. charakterizována tím, že jsou to slovesa, která nepřiřazují žádnou externí theta-roli a žádný strukturální pád. Jejich argument je v pozici objektu na úrovni D-struktury, ale musí se přesunout do pozice subjektu s cílem, aby získal nominativ (od funkční kategorie INFL). Druhým typem intranzitivních sloves jsou ↗neergativní slovesa. Schematicky ukazuje rozdíl mezi n.s. a neergativními slovesy tab. 1 a 2:

Tabulka 1: neakuzativní // ergativní sloveso

Tabulka 2: neergativní sloveso

Syntaktické chování n.s. se liší od ↗neergativních sloves. V jaz., které mají rozdíl mezi auxiliárem perfekta BÝT a MÍT, mají n.s. auxiliár BÝT, zatímco neergativní slovesa se kombinují s auxiliárem MÍT. Srov. italské věty v (1), holandské věty v (2) a německé věty (3):

Kromě toho nelze neakuzativa pasivizovat, kdežto neergativa ano (v jazycích s neosobním pasivem); srov. kontrast mezi holandskými příklady (4) a (5) a německými příklady (6) a (7):

V č. jsou obě třídy nepřechodných sloves – slovesa ergativní a slovesa neergativní – dobře doloženy a existují i v jiných slovanských jaz. (srov. pro polštinu a češtinu ✍Kosta & Frasek, 2004; ✍Kosta, 2015; ✍Krivochen, 2014, pro ruštinu ✍Harves(ová), 2003; ✍Harves(ová), 2009). Diagnostické kritérium pro zjištění ergativních a neergativních sloves v jazycích, které rozeznávají perfektum s auxiliárem BÝT a MÍT, nelze v č. použít, ale lze použít testy jiné, především:

1. Test prepoziční

Kontrast mezi n.s. plout a neergativem plavat se ukazuje tím, že neakuzativum bere jako interní argument pouze neživotný předmět, který je slovesným dějem zasažen, aniž by sám mohl děj kontrolovat. Volba předložky po znamená, že předmět může plout po řece, kdežto podmět, který kontroluje děj predikátu plavat (tj. Petr), může plavat v řece (a ne po řece), protože může např. svým stylem plavání kontrolovat, aby se neutopil (srov. ale *Loď pluje v řece Vltavě). Pro neergativní sloveso plavat je Petr externím argumentem, kdežto pro neakuzativní sloveso plout je loď argumentem interním. To se dá předpokládat, když vycházíme z toho, že neakuzativní slovesa nemají ↗externí argument, ale pouze interní argument. Slovesa, která vylučují přímou kontrolu, patří většinou k slovesům neakuzativním, pasivním n. ↗antikauzativním. K č. n.s. počítáme proto též sloveso rozbít se (sklenice), padat, ale též potopit se (na rozdíl od činnosti potápěče – potápět se, což je neergativum), klesat, padat, (s)kácet se, zanikat, uniknout, ubývat, upracovat se, utišit se (vítr).

Z faktu, že jediný argument sloves neakuzativních je hloubkový předmět (většinou téma), vyplývá logicky, že pouze n.s. mohou brát kognátní předměty v akuzativu (viz ↗figura etymologická): Petr zazpíval pěknou písničku × *Petr padal prudký pád. Fakt, že konstrukce Petr padal prudkým pádem s instrumentálem je gramatická, tento test potvrzuje, protože pokládáme instrumentál za pád lexikální a zde představuje pádem ne pozici argumentu, ale adjunktu; nejedná se zde tudíž o větu s přímým objektem, ale o dvě věty, jednu, která predikuje o Petrovi, a druhá, tzv. ↗větička (small clause), která predikuje o padání, jakým způsobem se tedy padání konalo, totiž prudce; slovo pádem je zde nadbytečné, protože nepřispívá ani ke struktuře ani k sémantickému naplnění.

2. Test reflexivity a pronominality

Externí argument může vázat koreferentní anaforu (reflexivní zájmeno) ve své řídící kategorii podle principu A ↗teorie vázání, kdežto interní argument nemůže vázat anaforu, jelikož není v pozici c-ovládání. Naopak interní argument může vázat i osobní zájmeno.

Zatímco v (10) je přechodné sloveso s přímým objektem v akuzativu, v (11) je tzv. reflexivní sloveso, které patří do podtřídy neakuzativních ↗sloves antikauzativních. Jestliže sloveso rozbít se je ergativní sloveso (eV) s interním neagentivním hloubkovým argumentem v původní pozici přímého objektu, dalo by se předpokládat, že pouze posesivní zájmena v dativu a ne reflexivní zájmena (anafory) jsou přípustné v gramaticky správných konstrukcích. Na druhé straně by se neergativní slovesa měla dát kombinovat pouze s reflexivními (anaforickými) zájmeny a měla by vyloučit kombinaci s posesivními zájmeny v dativu:

✍Kosta & Frasek (2004) v souladu s ✍Cetnarowskou (2003) používají tento test pouze pro jednu třídu neakuzativních sloves, a sice sloves antikauzativních, ale dá se dokázat, že tento test je velmi spolehlivý (na rozdíl od ✍Medové, 2009:150) i pro jiná slovesa neakuzativní.

Neergativní slovesa jako jít, chodit, běžet, jezdit, zpívat atd. se chovají v tomto směru úplně naopak, tento test je tudíž jedním z nejspolehlivějších testů pro neakuzativitu × neergativitu v č.:

Mu se může vztahovat pouze na exoforický, nikoli na externí argument mimo tuto větu, tzn. smí pouze odkazovat na jinou osobu než na Petra.

3. Pasivizace

Jestliže n.s. jsou odvozena pomocí posunu vnitřního objektu lexikální VP do pozice specifikátoru lehké vP, je lehce vysvětlitelné, proč n.s. nelze ještě jednou pasivizovat:

To, že antikauzativní slovesa typu (17c) nedovolují agentivní rozšíření (ale kauzální adjunkt), je předurčeno jejich sémantikou, která zrcadlí mapování morfosyntaktického větného vzorce; viz ✍Kosta (2015), viz ↗antikauzativní sloveso.

Neergativní (a nekauzativní) slovesa, jako jsou pracovat, běhat, zpívat, nedovolují agentivní rozšíření, ale ani kauzální adjunkt:

Fakt, že reflexivita a neakuzativita, zrovna tak jako reflexivita a antikauzativita n. pasivní diateze a antipasivita (viz ✍Medová, 2009), nepatří automaticky do stejné třídy sloves, je znám a zdaleka není triviální. Tento fakt se netýká pouze č., ale i jiných indoevropských jaz. Souvisí těsně s problémem, který figuruje pod pojmem homonymie u flektivních jazyků. Jednoduše řečeno, jde o to, že formálně jeden a týž morfém může ve skutečnosti představovat několik různých gramémů, jak to je např. v češtině, kde morfém se může být (kromě jiného) markerem pro (1) reflexivitu (Petr se myje), (2) reciprocitu (Petr a Erika se milují), (3) neosobní pasivum (Dům se staví), (4) antikauzativní sloveso (Dveře se otevírají) a (5) neakuzativní (rezultativní) sloveso (Loď se potopila) aj.

✍Levin(ová) & Rappaport Hovav(ová) (1995) uvádějí další možné testy pro určení n.s., které jsou v č. relevantní jen částečně (viz ✍Kosta, 2011; ✍Kosta, 2015). Jiný názor zastává ✍Medová (2009), podle níž takové testy neexistují. Neakuzativita se nesmí identifikovat s antikauzativitou, i když antikauzativita tvoří podmnožinu neakuzativity; viz ↗antikauzativní sloveso.