Gramatický jev, při kterém je několik morfologicky negovaných elementů interpretováno společně jako jediná větná negace. Typické příklady:

V (1) jsou dva negativní ↗prefixy, jeden (ni‑) na zájmenu kdo a druhý (ne‑) na predikátovém slovese přijít. Pokud by každá z těchto morfologických negací přinášela do významu věty jednu negaci sémantickou, interpretovali bychom větu v (1) přibližně jako ‘neexistuje taková osoba, která by tam nepřišla’. Ve skutečnosti však větě v (1) rozumíme tak, že ‘neexistuje osoba, která by tam přišla’ (případně, ‘že pro všechny osoby platí, že tam nepřišly’), tedy s jedinou, společnou negací, která zasahuje celou větu.

N.s. (negative concord) je na první pohled především problémem pro princip ↗kompozicionality. Předpokládáme‑li, velmi zjednodušeně řečeno, že význam věty se určitým způsobem skládá z významu jejích částí, dvě jednotky s morfologicky vyznačenou negací by po složení svých významů měly negaci ve větě zrušit (viz (4); v logice je výrok se dvěma negacemi ekvivalentní odpovídajícímu výroku bez negace). Přesto tímto způsobem většina evropských jazyků nefunguje a více jednotek (striktně daného typu, viz dále) nesoucích morfologickou negaci je v rámci věty interpretováno jako negace jediná:

1 Morfologie a syntax

K n.s. dochází ve specifických větných konstelacích obsahujících negativní indefinitum (n‑word // n‑slovo), tj. tzv. záporná zájmena a příslovce derivovaná prefixem ni‑ od k‑základu: ni‑kdo, ni‑c, ni‑kdy atd. (viz ↗zájmeno neurčité) a zájmeno žádný, které během vývoje č. obsadilo význam pravidelně derivovaného tvaru *ni‑jaký, a negovaný tvar predikátového slovesa. Kvůli jediné interpretované negaci bývá negativní morfologie na n‑slovech v současné literatuře obvykle analyzována jako projev syntaktické shody n‑slova s negovaným slovesem – schematicky v (5), podobně jako v případě shody v rodě a čísle mezi subjektovým jménem a predikátovým slovesem v (6):

Taková negace (prefix ni‑) má tedy zásadně jiný sémantický status než (i) lexikální negace (neplavec) a (ii) gramatická negace (nepustit) v (7):

Lexikální negace se, byť v různé míře (srov. např. kompozicionální význam lexémů jako nekuřák a idiosynkrasie s významem tzv. negativ tantum jako nemehlo, u kterých už je původní slovotvorná struktura zastřená kvůli absenci motivující jednotky v současném lexikonu), podílí na kompozici významu (tzn. přidává sémantickou negaci do kompozice celé struktury); stejně tak negace gramatická (negace na predikátovém slovese), která je chápána v zásadě jako logický operátor převracející pravdivostní podmínky výroku (viz ↗negace). Větu (7) lze pak parafrázovat jako ‘není pravda, že tam pustili někoho, kdo není plavecʼ, tedy každá morfologická negace je interpretována sémanticky.

Význam lexémů ně‑kdo, ně‑co apod. a ni‑kdo, ni‑c apod. bude pak v zásadě stejný (tzn. mají význam indefinita), negativní prefix na n‑slovu tedy pouze signalizuje obligatorní pozici n‑slova „pod“ negací (v syntaxi n‑slovo musí být c‑komandováno větnou negací; v sémantice negace má skopus přes existenční kvantifikátor n‑slova), srov. parafráze příkladů (8) a (9):

Další typickou vlastností n.s. je její lokální omezení na větu (v č. je hranice pro licencování n‑slov zřejmě CP), srov. (10) a (11). Slovesný způsob v závislé větě zde podle všeho nehraje roli (např. na rozdíl od španělštiny, která v některých případech dovoluje licencování n‑slov přes hranici CP, typicky pokud je vedlejší věta v tzv. subjunktivu, podrobněji viz např. ✍Jäger(ová), 2008); v č. větě není možné použít n‑slovo ani v závislé větě s kondicionálem tak, aby bylo licencováno negací v hlavní větě, srov. (11):

2 Typologie jazyků podle negativní shody

N.s. je jednou ze společných vlastností slovanských jaz. Z jazyků v evropském kontextu ji vykazuje i převážná většina románských jaz., dále např. litevština a novořečtina, germánské jazyky ji (ve své standardní podobě) nemají. Někteří autoři (např. ✍Penka(ová), 2007; ✍Zeijlstra, 2004; ✍Giannakidou(ová), 2006) uvádějí následující klasifikaci jazyků podle přítomnosti a typu n.s.: Jazyky, které n.s. nemají, označují jako jazyky s dvojitou negací // double negation languages. Tento termín je motivován počtem skutečně interpretovaných logických negací ve větě daného jaz., který je vždy stejný jako počet negací vyjádřený morfologickými prostředky (tj. v příkladech známých z literatury dvě). Příkladem je standardní angličtina v (12). Věty s dvojitou negací jsou ale v těchto jaz. vždy silně příznakové. V č. tradici se lze setkat s podobným označením, a to dvojí zápor, pro jazyky typu češtiny, neboť v tomto případě jde o počet morfologických negací ve větě (např. ✍Hajičová, 2002):

Jazyky, které n.s. mají, bývají označovány jako negativně shodové jazyky // negative concord‑languages. Ty se dále dělí na nestriktně negativně shodové jazyky (non‑strict negative concord languages) a striktně negativně shodové jazyky (strict negative concord languages). Rozdíl mezi nimi spočívá v typu větných konstrukcí, u kterých k n.s. dochází. V nestriktně negativně shodových jaz. záleží na pozici n‑slova ve větě vzhledem k negovanému predikátovému slovesu. Pokud je n‑slovo lineárně před slovesem, k n.s. nedochází, pokud je za slovesem, k n.s. dojde. K negování celé věty lze tedy v těchto jaz. zvolit dvě strategie: (i) preverbální n‑slovo bez negace na predikátovém slovese (13a), n. (ii) negaci na predikátovém slovese, přičemž všechna případná n‑slova se musí vyskytovat lineárně za ním (13b). Příklad (13) demonstruje tyto strategie na překladu č. věty Nikdo tomu nevěří do španělštiny.

(13b)	No lo	cree nadie.
	ne to.acc	věří nikdo

Konstrukce s preverbálním n‑slovem a negovaným slovesem považují někteří autoři v jazycích tohoto typu za negramatické (např. ✍Giannakidou(ová), 2006), jiní uvádějí přijatelné příklady (např. ✍Penka(ová), 2007, pro italštinu). V případě, že je taková konstrukce v daném jaz. gramatická, dochází k interpretaci obou negací (podobně jako v angličtině). Jako negative spread (např. ✍Giannakidou(ová), 2006) bývají nazývány případy, kdy preverbální n‑slovo licencuje postverbální n‑slovo (bez negace na predikátu); příklad (14) je opět ze španělštiny:

Ve striktně negativně shodových jazycích dochází k n.s. vždy, nezávisle na pozici n‑slov vzhledem k negovanému predikátu. Č. patří do této skupiny.

3 Syntaktické teorie negativní shody

Přestože se každá formální teorie musí v určité fázi nějak vypořádat se sémantickým statusem n‑slov (negativní kvantifikátory, indefinita bez negace, n. ↗negativně polaritní výrazy), v literatuře dnes panuje obecně shoda v tom, že n.s. je fenomén syntaktický a jako takový má být formálně modelován.

Poměrně bez problémů byl přijat předpoklad, že větná negace má svou vlastní funkční projekci (NegP) v syntaktické struktuře (již ✍Pollock, 1989), její přesná pozice byla však nějakou dobu námětem diskusí. Momentálně je standardní umisťovat ji někam mezi TP a VP (vP), což souvisí s obecným přijetím analýzy sémantiky n‑slov v negativně shodových jazycích jako indefinit bez inherentní negace. Alternativou k analýzám tohoto typu jsou např. starší práce ✍Haegeman(ové) (1995) a ✍Haegeman(ové) & Zanuttini(ové) (1996), které vycházejí z předpokladu, že n‑slova jsou skutečné negativní kvantifikátory (negované existenční kvantifikátory), a umisťují NegP nad TP. Někteří autoři argumentují pro proměnlivou pozici NegP (nad TP n. pod ní pro různé jazyky, např. ✍Zeijlstra, 2004). ✍Laka(ová) (1990) má NegP (u ní ΣP) nad IP (TP) a n‑slova analyzuje jako ↗NPI. Např. ✍Herburger(ová) (2001) považuje n‑slova za dvojznačná (preverbální n‑slova jsou negativní kvantifikátory, postverbální jsou NPI bez sémantické negace); podrobněji k sémantice n‑slov viz ↗negativní indefinita. N‑slova se v těchto analýzách n.s. pak obvykle nacházejí ve specifikátoru NegP (kam stoupají z VP, případně z TP) a dochází k nějakému typu shody mezi negativními rysy materiálu ve specifikátoru a v hlavě NegP (v hlavě by v případě č. byl negativní prefix ne‑ připojovaný ke slovesu); pro diskusi o tom, zda má verbální negativní element status hlavy, n. celé fráze viz ✍Zanuttini(ová) (2001), která argumentuje pro hlavu.

Aktuální jednotnou teorii n.s. tvoří vzájemně související analýzy ✍Penka(ové) (2007) a ✍Zeijlstry (2004) vypracované v teoretickém rámci ↗MP. N‑slova v negativně shodových jazycích jsou u těchto autorů indefinita bez sémantické negace, která však nesou neinterpretovatelný lexikální rys negace [uNEG]. Tento rys může být chápan jako lexikální specifikace pro syntaktický kontext větné negace. Větná negace je reprezentována jako operátor (¬Op), který nese vždy interpretovatelný lexikální rys negace [iNEG]. Tento operátor může být fonologicky realizován (např. jako negativní částice, adverbium, afix…), n. může být abstraktní, fonologicky prázdný (pro kritickou diskusi zavádění abstraktního operátoru viz ✍Penka(ová) 2007:49). V rámci operace Agree je pak neinterpretovatelný rys zkontrolován s interpretovatelným. Po kontrole je [uNEG] smazán a do vlastní významové komputace na logické formě (LF) žádnou negací nepřispívá. Agree je vázána větou (proto nesmí být mezi nositelem operátoru větné negace a n‑slovem hranice věty), probíhá pod ↗c‑komandem (výraz s interpretovatelným rysem musí c‑komandovat výraz s neinterpretovatelným rysem) a dovolena je i pro více kontrolovaných elementů na jeden kontrolující (tzv. multiple Agree). Rozdíl mezi jazyky v přítomnosti a typu n.s. je v této teorii převeden na rozdílné rysové ohodnocení n‑slov a nositelů větné negace: V jazycích s dvojitou negací je nositelem operátoru větné negace jakákoliv negativní morfologie na slovese n. n‑slově. N‑slova i verbální negace tedy nesou rys [iNEG], který je na LF interpretován jako negace. Proto počet sémantických negací odpovídá počtu morfologických negací. V nestriktně negativně shodových jaz. je operátor větné negace buď nesen morfologií slovesné negace, n. je abstraktní. Abstraktní, fonologicky prázdný operátor je postulován pro případy preverbálního n‑slova bez negace na predikátu, ve větách s postverbálním n‑slovem a negovaným predikátem je operátor větné negace nesen touto slovesnou negací. NegP je umístěna nad vP, abstraktní operátor větné negace je v jejím specifikátoru, marker slovesné negace (negativní částice, adverbium, afix...) je umístěn v hlavě NegP. Ke kontrole rysů pak dochází následovně: preverbální n‑slovo ve specifikátoru vP kontroluje svůj [uNEG] s [iNEG] abstraktního operátoru ve specifikátoru NegP; postverbální n‑slovo uvnitř vP kontroluje svůj rys [uNEG] s rysem [iNEG] slovesné negace v hlavě NegP. Pro striktně negativně shodové jaz. se předpokládá přítomnost abstraktního operátoru ve všech větách s n‑slovy. Operátor větné negace tedy není nikdy nesen negativní morfologií n‑slova ani slovesa, vždy má prázdnou fonologickou reprezentaci. Jak n‑slova, tak verbální negace (pro č. prefix ne‑) přicházejí do derivace s rysem [uNEG], který je zkontrolován s rysem [iNEG] abstraktního operátoru ve specifikátoru NegP a smazán. Pro č. by to tedy znamenalo, že vedle negativního prefixu na n‑slovech (ni‑) není interpretován ani negativní prefix na predikátovém slovese (ne‑). Oba jen ukazují shodu s abstraktním operátorem větné negace.