Významná součást nejstarších ↗pramenů češtiny. V dějinách č. se tak označují záznamy jmen zemřelých členů n. dobrodinců kláštera, popř. také jmen významných duchovních a světských osobností (panovníků, biskupů, urozených žen atd.) pořízené do kalendáře k jejich úmrtnímu dni n. jeho výročí. Často se do n. zapisovala též jména řeholníků sbratřeného kláštera. Tyto zápisy sloužily k připomenutí jejich úmrtí, neboť bylo zvykem, že se za zemřelé sloužily v příslušném klášteře mše a konaly modlitby (stejnou úlohu plnily n. také v klášterech ženských). K nejstarším n. patří Nekrolog podlažický, Nekrolog ostrovský (podrobněji ✍Emler, 1878:346–354) a Nekrolog břevnovský (viz ✍Truhlář, 1885:269), jejichž poslední záznamy končí ve 13. stol.; byly tedy psány tzv. ↗primitivním pravopisem.

Nejrozsáhlejší a nejvýznamnější je Nekrolog podlažický (✍Dudík, 1852:403–428). Byl přivázán do největší rukopisné knihy na světě (✍Boldan ad., 2007), do záhadami opředeného kodexu, který je pro své neobvyklé rozměry (920 mm × 505 mm × 220 mm, původně 320 pergamenových listů o průměrné velikosti 890 mm × 490 mm, váha přibližně 75 kg) nazýván Codex gigas, n. podle obrázku ďábla Ďáblova bible. Vznikl patrně v letech 1203–1229 (částečně opisem starší předlohy) v benediktinském klášteře v Podlažicích ve východních Čechách (dnes je obec částí města Chrast v okrese Chrudim); r. 1229 n. 1230 byl z finančních důvodů zastaven cisterciáckému klášteru v Sedlci u Kutné Hory, v r. 1295 jej ze zástavy vyplatili benediktini z Břevnovského kláštera. V době husitských válek byl uchováván v jejich bratrském klášteře Broumově a odtud se dostal r. 1594 do sbírek Rudolfa II. Rukopis zůstal v Praze i po jeho smrti, ale při posledním obléhání Prahy švédskými vojsky generála Königsmarka v r. 1648 jej české země ztratily; byl odvezen do Švédska spolu s dalšími cennostmi a od té doby – přes snahu českých diplomatů a politiků (např. na počátku 90. let 20. století marně usiloval o navrácení rudolfinských sbírek tehdejší prezident Václav Havel) – zůstává ve Švédsku (v Královské knihovně ve Stockholmu). Pouze na krátké období (od 22. 9. 2007 do 9. 3. 2008) byl Codex gigas alias Ďáblova bible do Prahy zapůjčen. V současné době je dostupný online (http://www.kb.se/codex-gigas/cze). Obsahuje celkem 1538 ↗antroponym (z toho 843 různých) a stojí za zmínku, že v něm byla zaznamenána – vedle jmen mnichů, opatů, biskupů a knížat – také jména neurozených lidí, mužů, žen i dětí, a to z období 1150–1230; podrobněji ✍Plaček (1907); ✍Vintrová (2012). Díky jménům prostých lidí, která se v jiných písemnostech té doby vyskytují zřídka, si lze udělat představu o soudobých pojmenovacích zvyklostech a osobních jménech v nižších společenských vrstvách a není nepravděpodobné, že jsou mezi nimi i pravá ↗hypokoristika; o nich viz ✍Pleskalová (2010).

Nejstarší n. (tj. do konce 13. stol.) jsou významným zdrojem antroponymických ↗bohemik a jejich prostřednictvím také důležitým svědectvím nejen o soudobém repertoáru antroponym (jména domácí i přejatá, jejich vzájemné vztahy), ale i o nejstarší č. (o jejím hláskosloví, grafice, slovotvorbě substantiv, popř. adjektiv), protože z té doby (10.–13. stol.) nemáme k dispozici souvislé č. texty. Tato antroponyma např. dokládají existenci některých derivačních a kompozičních slovotvorných typů dříve než příslušná apelativa: 1. Antroponyma desubstantivní: ‑ek (Květek, Ščítek < ščít ʻštít’, Ščít, Janek, Mojek < Mojmír), ‑ka, (Sobotka < sobota, Sobota, Nedělka < neděle, Neděle, Dievka < děva, Děva, Bogunka < Boguna; jména zakončená na ‑a mohou být mužská i ženská), ‑ík (Janík, Tomík, Pavlík), ‑a (Jura, Dula < Dulcianus, Vojta), ‑ar’ (Mukar’ < mukar’ ʻmučitel, kat’), ‑eš (Beneš, Mareš) atd. 2. Antroponyma deadjektivní: ‑oň (Gr̥doň < gr̥dý, později hr̥dý, Mladoň < mladý, Svatoň < svatý), ‑oňa (Glupoňa < glúpý, později hlúpý), ‑ec’ (Hol’ec’), -ic’ě (Černic’ě), ‑ák (Malák), ‑ek (Dobrek, stč. dobrek ʻmocný člověk’), ‑ost’ (Milost’, Radost’) ad. 3. Antroponyma deverbální: ‑ar’ (Běgar’, později dol. stč. běhař ʻběžec, posel’) atd. 4. Antroponyma složená, např. s předním členem verbálním: Budivoj, Modlibog, Volimír.

Viz též ↗prameny češtiny, ↗bohemika, ↗raná stará čeština, ↗primitivní pravopis, ↗oficiální osobní jméno, ↗hypokoristikum.