Netypický případ ↗subjekt‑predikátové shody. Shoda mezi predikátem a subjektem je v č. převážně lokálního charakteru, tj. subjekt téměř vždy vstupuje do shody s predikátem, jehož je ↗participantem/tematickým argumentem: Ve větě Pavel tancoval je subjekt Pavel, který vstupuje do shody s predikátem tancoval, tematickým argumentem/participantem (tj. agentem) stejného predikátu tancoval. V některých ojedinělých případech č. povoluje i n.s., tj. shodu predikátu s tematickým argumentem zanořené věty. N.s. je např. ve větě:

V této větě je jmenná skupina Situace v nejvíce ztrátových firmách subjektem, který vstupuje do shody s predikátem podařit se, ačkoliv tento subjekt není tematickým argumentem daného predikátu podařit se, nýbrž je tematickým argumentem (tj. patientem) predikátu vyřešit v  zanořené infinitivní větě, srov. i větu bez n.s.:

O tom, že je subjekt v příkladu (1) tematickým argumentem zanořeného predikátu, svědčí selektivní sémantické rysy. Zatímco zanořený predikát vymezuje lexikálně‑sémantické vlastnosti subjektu, predikát v řídící větě taková vymezení nespecifikuje. Sloveso vyřešit vyžaduje neživý, abstraktní jev v pozici předmětu. Tento požadavek je splněn jmennou skupinou Situace v nejvíce ztrátových firmách. Zaměnění takového subjektu za konkrétní subjekt, např. chlapec, vede k anomálii: Chlapec se podařil vyřešit (přesněji řečeno: tato věta musí být interpretována jako „vyřešit něco, co se týká chlapce“, kde „něco“ je specifikováno v diskurzu). To ukazuje, že selektivní sémantické rysy zanořeného predikátu musí být uspokojeny subjektem, jinými slovy, subjekt je tematickým argumentem predikátu vyřešit. Na druhou stranu, predikát podařit se žádným způsobem sémantické rysy subjektu nevymezuje.

N.s. se objevuje i ve větách se slovesně‑jmennými predikáty, např. (2), v níž patiens slovesa pít vyžaduje shodu v řídící větě:

Vedle případů, kdy dochází k n.s. mezi řídícím slovesem a patientem zanořené věty, existují i případy shody mezi řídícím slovesem a agentem zanořené věty, např. ve strukturách s ↗fázovým slovesem (3):

Stejně jako v předchozích příkladech i zde musí subjekt splnit pouze tematické požadavky predikátu zapuštěné věty, zatímco predikát maticové věty žádné tematické požadavky nemá, což ukazuje, že subjekt je tematickým argumentem věty zapuštěné. Proto *Kniha se začala ostýchat, neboť kniha nesplňuje tematické požadavky predikátu ostýchat se (popř. je věta přijatelná pouze v diskurzu, kde kniha může získat lidské vlastnosti a splnit tak tematické požadavky slovesa) × Kniha začala být napínavá, kde kniha je přijatelná jako subjekt, protože splňuje tematické požadavky predikátu zapuštěné věty. Případy n.s. s fázovými slovesy, kde dochází ke shodě mezi řídícím slovesem a argumentem, který by byl realizován jako subjekt (to jest agens, pokud infinitivní věta není pasivizována), se v klasické generativní gramatice označují jako případy ↗nadzvednutí subjektu.

Případy n.s. typu (2), který je uveden výše, spadají pod konstrukce, které se v generativní gramatice označují jako tough-konstrukce (z hlediska generování jde o tough pohyb (tough movement; ✍Ross, 1967; ✍Rezac, 2006)) n. jako easy‑to‑please construction. Tough pohyb byl zkoumán převážně na angl. a jazykovědci nejsou jednotní v detailech jeho analýzy. Asi nejznámější analýza (✍Ross, 1967; ✍Chomsky, 1977) předpokládá, že subjekt v řídící větě kontroluje nulový element PRO v infinitivní větě; viz ↗kontrola. PRO je argumentem predikátu ve větě infinitivní, tedy v (2) PRO je patientem predikátu pít. Z tohoto pohledu se ve větách se slovesně‑jmennými predikáty nedá mluvit o n.s., protože shoda je, striktně vzato, lokální: subjekt řídící věty není tematickým argumentem věty závislé, pouze kontroluje argument věty závislé. Vedle této analýzy ovšem existují i analýzy tough pohybu, které předpokládají, že subjekt řídící věty je tematickým argumentem věty závislé (✍Rosenbaum, 1967; ✍Bayer, 1990). Z jejich pohledu by příklad uvedený výše byl typem n.s.

N.s. se vyskytuje rovněž v tzv. retroaktivních infinitivech, analyzovaných v č. ✍Koenitzem (1972) a nejnověji v rámci generativní gramatiky ✍Dotlačilem & Šimíkem (2013):

V této větě je střecha subjektem řídící věty a tematickým argumentem (patientem) ve větě infinitivní. Na rozdíl od předchozích příkladů n.s. retroaktivní infinitivy nedovolují neosobní konstrukce, srov. ^??Střechu potřebuje opravit (přijatelné pouze v irelevantním čtení, ve kterém je subjekt nevyjádřený a znám z předchozího diskurzu). Retroaktivní infinitivy se objevují v alternaci s normálními infinitivy, viz Pavel potřebuje opravit střechu. V posledním případě se nedá mluvit o n.s., protože Pavel kontroluje nevyjádřený subjekt zapuštěné věty. Retroaktivní infinitivy jsou ✍Dotlačilem & Šimíkem (2013) analyzovány jako případ ↗restrukturace infinitivů.

N.s. byla důkladně studována v generativní lingvistice, a to v románských a germánských jazycích (✍Rizzi, 1982; ✍Wurmbrand(ová), 2001; ✍Cinque, 2006), v č. ✍Medovou (2000) a ✍Dotlačilem (2004). Zatímco Medová analyzuje všechny případy n.s. jako ↗nadzvednutí argumentu, Dotlačil, inspirován ✍Wurmbrand(ovou) (2001), ji analyzuje jako podtyp ↗dlouhého pasiva. Analýza n.s. je nicméně do dnešní doby nejasná, což je způsobeno jednak teoretickou problematičností této konstrukce, jednak faktem, že případy n.s. jsou okrajové a pro některé mluvčí na hranici přijatelnosti, což stěžuje jejich studium. Nejistý gramatický status vede některé jazykovědce k tomu, že považují případy n.s. za negramatické (✍Skoumalová, 1998).