1. V klasické teorii slovních druhů subkategorie ohebného slovního druhu ↗zájmen; vymezují se podle typické funkce „neurčitost“ toho, k čemu referují. N.z. typicky obsahují dvě části: (i) část označující neurčitě některou ze základních ontologických kategorií: osoba, neosoba, vlastnost, vlastník, kvantita. Tvoří ji struktury, které jsou jako samostatná slova ↗tázací zájmena a v č. se jako tázací zájmena i skloňují; (ii) část označující různé rysy neurčitosti/kvantifikace, tvořící z (i) n.z. derivací, a to prefixy (např. ně‑kdo), n. postfixy (např. kdo‑si), n. kompozicí, jsouc příslovce (např. kde‑kdo), některé výrazy (ii) jsou jen složkou n.z. (lec‑, všeli‑). ✍ČŘJ (1996) za n.z. pokládá i ↗zájmena tázací a ↗zájmena vztažná, arciť s charakteristikou n.z. „v širším smyslu“. Z hlediska slovnědruhového mohou mít n.z. charakter (ve smyslu ↗nástavbového slovního druhu) substantivní (Někdo odešel), adjektivní (Nějaká žena odešla), adverbiální (Někam odešel) n. číslovkový (Několik fanoušků se porvalo). Z hlediska slovotvorby jsou n.z. nejčastěji tvořena od zájmen tázacích (přidáváním prefixů, postfixů, či ustrnulých slovesných skupin), výjimečně jsou se zájmeny tázacími morfologicky shodná (Eva je lepší než kdo jiný) a několik n.z. je morfologicky shodných s jinými slovními druhy: s číslovkou jeden (Jedna paní povídala, že…) či s některými modálními adjektivy, např. jistý (Jistá osoba o vás projevuje zájem) či určitý (Je třeba se seznámit s určitými podmínkami). Třídu n.z. odvozených od zájmen tázacích lze rozčlenit na n.z. odvozená (a) prefixy ně‑, leda(s)‑, lec‑, všeli(s)‑, kde‑, (b) postfixy ‑koli(v) a ‑si, (c) ustrnulými slovesnými skupinami (bůhví‑, čertví‑, kdoví‑, nevím‑). Výrazy typu (c) se od prefixů kategorie (a) liší tím, že se nepojí přímo s n.z., nýbrž s větší syntaktickou skupinou, což lze pozorovat zejména na n.z. s předložkami: Hovořil bůhví/čertví o čem // Hovořil o bůhví‑/čertvíčem × *Hovořil ně-/všeli(s)- o čem. Hovořil o něčem/všeli(s)čem.

N.z. tvoří tedy sady: na každou ontologickou kategorii (i), tj. osoba, věc, vlastnost, posesor, množství, jsou aplikovatelné všechny exponenty neurčitosti/kvantifikace (ii), viz řádky tabulky; každý exponent neurčitosti (ii) je aplikovatelný na každou ontologickou kategorii (i), některé kombinace jsou vyloučeny; viz sloupce tabulky:

Tabulka 1 (kliknutím na ni zvětšit):

Detailnější sémantické analýzy rozlišují ještě minimálně n.z. s rysem kvantitativnosti (zřídkakdo, málokdo, kdekdo) a s rysem epistemičnosti (nevímkdo, sotvakdo, bůhvíkdo). Zájmena s rysem mezních hodnot kvantitativnosti se ale za n.z. nepokládají. Zájmena s rysem nulová hodnota kvantitativnosti (nikdo, žádný) se v ✍MČ 2 (1986) analyzují jako ↗negativa, zájmena s rysem absolutní hodnota kvantitativnosti (všichni, všechno) se zde analyzují jako členy množiny ↗totalizátorů.

1.1 V teorii vycházející z funkčněsémantických vlastností slov mohou tvořit n.z. morfologicky specifickou (tj. flexivní) subkategorii kategorie, která se označuje jako indefinita a je charakterizována jako výrazy mající neurčitý referent; viz ✍MČ 2 (1986). Vedle neurčitých zájmen do takto vymezené kategorie negativních indefinit patří i neurčitá zájmenná příslovce, která mají analogickou vnitřní strukturu jako n.z. Liší se od n.z. tím, že jsou to slova neohebná a že část (i) jejich vnitřní struktury označuje neurčitě některou ze základních okolností.

Tabulka 1a (kliknutím na ni zvětšit):

✍MČ 2 (1986) za indefinita pokládá i tázací zájmena a tázací zájmenná příslovce a vztažná zájmena a vztažná zájmenná příslovce. Termínu indefinitum se tedy v č. gramatologii užívá ve dvou, resp. ve třech, významech.

V rámci syntaktické skupiny se n.z. většinou objevují v iniciální pozici – předcházejí jak před adjektivy (nějaké černé auto × ^?černé nějaké auto), tak i před demonstrativy či posesivy (nějaké jeho / Petrovo / to auto × ^?jeho / Petrovo / to nějaké auto). Na rozdíl od (některých) zájmen určitých mohou být substantivní n.z. modifikována shodnými přívlastky (někdo chytrý × *on chytrý), přičemž i v takovém případě (a na rozdíl od substantiv) shodný přívlastek stojí obligátně v postpozici: někdo chytrý // *chytrý někdo × _příznakstudent chytrý // chytrý student). Je-li adjektivem modifikováno n.z. tvořené od tázacího zájmena co (něco, nic, cokoliv, atd.) a je-li toto n.z. v nom. nebo akuz., má jeho adjektivní přívlastek (stejně jako adjektivní přívlastek tázacího zájmena co) tvar genitivu (shodný tvar, tj. nom./akuz., je tolerován některými mluvčími): Něco zajímavého // ^?/*zajímavé zaujalo mou pozornost; Viděl jsem tam něco zajímavého // ^?*zajímavé). V ostatních pádech se se zájmenem shoduje: Porovnával to s něčím zajímavým // *zajímavého. Analýzu tohoto jevu v rámci tradiční mluvnice navrhl ✍Svoboda (1974), v rámci generativní teorie ✍Veselovská (2003) a ✍Caha (2007). N.z. nepřijímají postnominální genitiv (*někdo našeho Pavla), jen tzv. genitiv vlastnosti (někdo vysoké postavy) a postnominální adjunkty (někdo z Brna).

Z hlediska distribuce se výrazně vyčleňují zájmena tvořená prefixem ni‑, neboť se objevují jen v záporných kontextech (Nikdo nepřišel // *Nikdo přišel); proto se označují termínem ↗zájmena záporná a analyzují se jako ↗negativní shoda.

N.z. jsou slova vyjadřující neurčitou referenci. Explicitně značí, že případný referent (individuum) či vlastnost zůstávají neidentifikovány, přičemž často naznačují důvod, míru n. způsob nemožnosti takové identifikace. Někdo volal = ‘x volal, přičemž identita x není mluvčímu známá / není důvod identitu x zmiňovat’; Kdokoliv může přijít = ‘nezávisle na identitě x, x může přijít (= každý může přijít)’. Přítomnost n.z. (oproti výrazu určitému, např. vlastnímu jménu) ve větě může vést jak k významovému oslabení výroku (Někdo přišel je významově slabší než Petr přišel), ale i k jeho posílení (Kdokoliv může přijít je významově silnější než Petr může přijít).

Pokusů o popis významu jednotlivých n.z. je v rámci tradiční gramatologie velké množství. Klasické deskriptivní práce o n.z. v č. (✍Křížková, 1971; ✍Hlavsa, 1975; ✍Komárek, 2006) jsou zakotveny ve funkčním strukturalismu a v teorii předpokládající extenzionální pojetí reference (k objektům); význam n.z. se snaží popsat kombinací distinktivních rysů (sémantické a pragmatické povahy), jako jsou (i) [známost referentu (mluvčímu, n. adresátovi)], (ii) [existence referentu], (iii) [libovolnost výběru] (u různých autorů se objevují pro tyto n. podobné rysy různá označení), a zdůrazňují relevantní vliv různých jaz. kontextů (modálních, temporálních a negačních) a aktuálního členění. Např. podle ✍Křížkové (1971) lze invariantní význam n.z. popsat takto: (a) [+/– neurčitost], [+/– konkrétnost], (iii) [+/– libovolnost výběru] a z nich odvodit různé kontextově podmíněné varianty: Hledáte nějaký zapomenutý kout? [+ neurčitost], [– konkrétnost] v „nereálných kontextech“, Jde sem nějaká arcikněžna [+ neurčitost], [– konkrétnost], Koupil si jenom nějaké ovoce, nic víc [– neurčitost], [+ konkrétnost] v „reálných kontextech“; s ↗IC mají význam ‘velký, znamenitý’ (Vojan byl nějaký herec!), v adjektivní skupině má nějaký funkci ↗kvantifikátoru (Jana přijela nějaká opálená); (b) [+ neurčitost], [+ konkrétnost], přičemž rys druhý vylučuje tato n.z. z nereálných kontextů: Vyprávěl nám jakousi/nějakou příhodu z dětství × Vypravuj nám *jakousi /nějakou příhodu z dětství; (c) [+ neurčitost], [– konkrétnost] a [+ libovolnost výběru], přičemž rys druhý vylučuje toto n.z. v reálných kontextech: Zítra tam pojedu jakoukoli / nějakou / ^?jakousi tramvají × Včera jsem tam jel *jakoukoli / nějakou / jakousi tramvají, atd. V teorii předpokládající intenzionální pojetí reference (k mentálním objektům) je zakotven popis č. n.z. u ✍Perissutti(ové) (2003), využívající teorii kategorizace pojmu v typicky románské teorii vyprávění ✍Culioliho (1991).

2 Formální gramatika

2.1 Morfosyntax

Syntaktické chování n.z. se do určité míry odlišuje od chování odpovídajících nezájmenných forem. Nejsou-li modifikována, zpravidla se n.z. typu něco/cosi, někdo/kdosi, někam/kamsi, atd. nevyskytují ve finální pozici ve větě (klauzi):

Podle ✍Kučerové (2007) pramení slovosledný jev v (1) z toho, že zájmena daného typu nejsou schopna nést hlavní větný přízvuk. Protože tento přízvuk je realizován vesměs na posledním přízvukovém taktu, resp. na lineárně finální syntaktické frázi (viz ✍Daneš, 1957), n.z. se této poloze systematicky vyhýbají. Obdobný slovosledný jev v ostatních slovanských jaz. je často považován za syntakticky motivovaný, kdy se uvažuje, že n.z. má formální rys – [operátor] u ✍Citko(vé) (1998), [polarita] u ✍Progovac(ové) (2005) (srov. také ✍Veselovská, 2003), či [fokus] u ✍Boškoviće (2008) – a ten nutí zájmeno k pohybu do specifikátoru odpovídající funkční projekce (OpP, PolP, či FocP). Vyskytuje-li se n.z. daného typu ve finální větné pozici, je nutně interpretováno jako úzké ohnisko věty. Zatímco v některých případech, např. (2a), je výpověď s n.z. v úzkém ohnisku shodná s ↗presupozicí (implicitní) otázky, na niž je výpověď odpovědí, a je proto pragmaticky defektní (neinformativní), viz např. ✍Haida (2008), v jiných případech, např. (2b/c), s sebou n.z. nese významový komponent, který výpověď činí informativní: (2b) značí, že všechna individua mohou být Jitkou pozvána, a (2c) vyvrací platnost presupozice tazatele:

N.z. se chovají jinak než běžná podstatná jména i z hlediska vnitřní syntaxe fráze, jejíž jsou hlavou, a to zejména v tom, že tolerují pouze shodné atributy a ty musí stát vůči zájmenu v postpozici:

Analogický jev v angl. (a healthy person × somebody healthy) je někdy analyzován jako případ pohybu nominální hlavy do vyšší funkční nominální projekce. ✍Abney (1987) navrhuje, že jde o inkorporaci nominální části n.z. (‑body), která má kategorii N, do determinační části n.z. (some‑), která má kategorii D. Při tomto procesu se dostává adjektivum – umístěné mezi D a N – vůči n.z. do postpozice, (4). Podle novější verze této analýzy (✍Kishimoto, 2000) se nominální část pohybuje do specifikátoru NumP, která je pak selektována D, (5):

Pro č. navrhla analýzu v podobném duchu ✍Veselovská (2003). Podle ní je zájmeno někdo generováno (v D-struktuře) v N a postupně se pohybuje přes D až do „polaritní“ hlavy Σ (srov. ✍Laka, 1990). Důvodem, proč jsou n.z. v č. až v Σ a ne v D či Num podle Veselovské je, že determinační adjektiva jako takový – umístěná ve SpecDP – zájmeno nutně následují:

Zvláštním případem v č. jsou n.z. odvozená od kmene c, neboť – v případě, že jsou v nom. či akuz. – udělují svým shodným atributům gen. (v čemž se chovají stejně jako některé kvantifikační determinátory, např. mnoho či málo, viz ✍Veselovská, 2001):

Veselovská navrhuje, že co a jeho deriváty jsou generované přímo v hlavě Σ. Na rozdíl od n.z. derivovaných z kdo jsou tato zájmena vložena „pozdě“, až v S-struktuře, a tedy kontracyklicky (srov. ✍Emonds, 2000). Sama hlava N je obsazena prázdnou nominální kategorií pro. Aby Veselovská rozlišila mezi (7a/b) na jedné straně a (7c) na druhé, spoléhá na hypotézu, že strukturní pád (nom., akuz. a příp.gen.) je přidělován v S-struktuře, lexikální pád (např. instr.) je přidělován v D-struktuře (✍Franks, 1995). V příkladech (7a/b) tedy pro a adjektivní atributy zůstávají v D-struktuře pádově neohodnocené – jak je znázorněno v (8a). Pád je přidělen až v S-struktuře: právě vložené zájmeno něco získává nom. (7a) či akuz. (7b) a – protože má rys [+N] – samo uděluje hlavě svého komplementu (pro) gen.:

V příkladu (7c) jsou pro a adjektivní atributy pádově ohodnoceny už v D-struktuře, a tedy před vložením zájmena něco, neboť získávají lexikální pád, (9a). Samo zájmeno je v tomto případě vloženo do struktury příliš pozdě (v S-struktuře) na to, aby ještě mohlo ovlivnit přidělování pádu. Je samo reanalyzováno na maximální projekci (specifikátor) a sdílí pád (instr.) s ostatními členy rozšířené nominální projekce, v níž se nachází, (9b):

✍Larson & Marušič (2004), kteří analyzují angl. a sln., poukazují na to, že tradiční analýza n.z. založená na pohybu z N do vyšší funkční hlavy (ať už Num, D, či Σ), je v mnohém problematická. Aspoň dva z jejich argumentů lze aplikovat i na č., a to se stejným výsledkem: (i) oproti podstatným jménům nemohou být n.z. modifikována více než jedním adjektivním atributem, (10) (v příkladu Veselovské někdo takový zdravý musí pak takový být modifikátorem adjektiva zdravý, srov. Karel je takový zdravý); (ii) oproti podstatným jménům nemohou být n.z. modifikována ↗neintersektivními adj., (11):

V obou případech se adj. modifikující n.z. chovají nikoliv jako atributy, nýbrž jako predikáty, viz (10’) a (11’):

Na základě těchto a dalších argumentů ✍Larson & Marušič (2004) tvrdí, že n.z. zůstávají tam, kde jsou generována – tedy v N – a že adj. modifikátory jsou generovány přímo v jejich postpozici, podobně jako komplexní adj. fráze v (12):

2.2 Sémantika

V logice (✍Quine, 1960; ✍Dahl, 1970) jsou n.z. typu někdo analyzována jako existenční kvantifikátory s doménou kvantifikace určenou kořenem n.z.:

Ve formální sémantice se od počátku 80. let (✍Kamp, 1981; ✍Heim(ová), 1982) od analýzy n.z. coby klasických existenčních kvantifikátorů ustoupilo, neboť oproti jiným kvantifikátorům nemají syntakticky omezený sémantický dosah. Standardní kvantifikátory jako např. každý student získávají svůj sémantický dosah pomocí operace stoupání kvantifikátoru, kterýžto syntaktický proces je omezen na rámec věty (CP/klauze), v níž se kvantifikátor nachází (Když každý student vyhraje knihu). Sémantický dosah pak odpovídá c-ovládané doméně kvantifikátoru v pozici, do níž vystoupal. Protože nevyjádřený subjekt hlavní věty odejde spokojený (tzv. malé pro) není v c-ovládané doméně daného kvantifikátoru, jeho reference nemůže být na kvantifikátoru závislá:

Dosah n.z. tímto způsobem omezený není, což je evidentní z příkladu (15), kde reference nevyjádřeného subjektu věty odejde spokojený může být závislá na kvantifikátoru nějaký student, ačkoliv se tento nenachází v jeho c-ovládané doméně. Viz tzv. ↗oslí věty:

N.z. jsou dnes proto analyzována buď jako tzv. dynamické existenční kvantifikátory, tj. kvantifikátory s dosahem přes celý (kvantifikátor lineárně následující) diskurz/text (viz např. ✍Kamp & Reyle, 1993), n. jim vůbec není přisouzena kvantifikační povaha.

Klasická nekvantifikační teorie (✍Heim(ová), 1982) má za to, že n.z. jsou v metajazyce reprezentována pouhou (volnou) proměnnou, jejíž hodnota je omezena významem kořene n.z., jak ukazuje (16). Této volné proměnné je buď pomocí procesu existenčního uzávěru přisouzena jakákoliv referenční hodnota, která ještě není v diskurzu „zabrána“ – tzv. podmínka novosti (novelty condition): Karel_i přišel na návštěvu a někdo_*i/j udělal kafe), popř. může ona proměnná být vázána adverbiálním kvantifikátorem, v jehož dosahu se nachází, jako v (16b):

Nekvantifikační teorie vycházející z tzv. ↗hamblinovské sémantiky pro tázací zájmena (✍Hamblin, 1973) navrhují, že n.z. odkazují k množině všech individuí, které odpovídají významu kořene zájmena, např. někdo odkazuje k množině všech lidských individuí (✍Ramchand(ová), 1996; ✍Hagstrom, 1998; ✍Kratzer(ová) & Shimoyama, 2002), tedy {Petr, Marie, ...}. Věta obsahující n.z. pak referuje k množině všech propozic odpovídajících množině lidských individuí, k nimž referuje n.z., viz (17):

Kratzer(ová) & Shimoyama (2002) (také ✍Butler, 2004) navrhují, že afixy na n.z. signalizují přítomnost sémantického operátoru, tzv. propozičního kvantifikátoru (kvantifikátoru, jehož doménou je množina propozic), který z výsledné množiny propozic vytvoří propozici jednu (resp. množinu obsahující právě jednu propozici). Aplikujeme‑li tuto analýzu na č., můžeme tvrdit, že prefix ně‑ signalizuje přítomnost existenčního propozičního kvantifikátoru (18a), kdežto postfix ‑koli(v) signalizuje přítomnost univerzálního propozičního kvantifikátoru (18b):

Další vlivnou nekvantifikační teorií je teorie, podle níž n.z. referují k výběrovým funkcím (choice function // choice selection), tedy funkcím z množin do členů těchto množin (✍Reinhart(ová), 1997; ✍Winter, 1997; ✍Kratzer(ová), 1998). Tato teorie se uplatňuje zejména (avšak nejen) při analýze adjektivních n.z. Kupříkladu jistý/některý/jakýsi/jeden student referuje k individuu vybranému z množiny všech studentů. Jednotlivá n.z. mohou určovat či omezovat, jaká individua daná výběrová funkce může vybrat. Např. n.z. (funkce) jistý vybírá taková individua, jejichž identita je známa mluvčímu, a jakýsi vybírá individua, jejichž identita mluvčímu známa není (srov. ✍Geist(ovou), 2008, pro ruštinu). Pro analýzu č. n.z. využil teorie výběrových funkcí ✍Dočekal (2011).

Výše zmíněné teorie jsou do značné míry navzájem kompatibilní a také se často kombinují – je tedy velmi pravděpodobné, že různé teorie reprezentují různé mechanismy, jež má sémantika přirozeného jaz. k dispozici. Například ✍Sauerland (1998) kombinuje klasickou kvantifikační teorii indefinit s teorií výběrových funkcí a ✍Hagstrom (1998) či ✍Yanovich (2004) tvrdí, že v rámci jednoho jaz. (japonštiny u Hagstroma a ruštiny u Yanoviche) je třeba počítat jak s hamblinovským přístupem k n.z., tak i s přístupem využívajícím výběrové funkce.

2.3 Distribuce

Distribuce některých n.z. je syntakticky a sémanticky podmíněna přítomností, popř. absencí určitých ↗operátorů, např. negace, imperativu, či modálních výrazů. Distribuční podmínky a omezení jsou nejobšírněji prostudovány pro n.z. typu ↗negativně polaritního výrazu (↗negative polarity item, (NPI)) a pro n.z. značící libovolný výběr (free choice, tj. pro indefinita libovolného výběru (free choice item, (FCI)), zejména (neurčitá zájmena s postfixem ‑koli(v)). Syntaktické teorie licencování n.z. typu NPI (✍Klima, 1964; ✍Linebarger(ová), 1987) mají za to, že tato n.z. jsou obdařena morfosyntaktickou vlastností (rysem), která vyžaduje syntaktický vztah (c-ovládání) s operátorem nesoucím vhodný rys (např. negace) na některé úrovni syntaktické reprezentace (např. LF u Linebargerové). Dnes je tento typ teorie používán pouze pro podtřídu n.z. typu NPI, konkrétně ↗záporná zájmena (např. nic), která vyžadují syntakticky lokální přítomnost větné negace (konkr. její přítomnost ve stejné větě/klauzi, v níž se n.z. nachází), srov. (19a). Pouhý vztah c-ovládání nedostačuje (19b) (nicméně srov. ✍Progovac(ovou) (1988) pro srbochorvatštinu), stejně jako nedostačuje implicitní přítomnost negace, např. „sémanticky negativní“ predikát, srov. (19c):

V dnešní době pravděpodobně nejvlivnější teorií licencování n.z. typu NPI je teorie sémantická, podle níž jsou tato n.z. licencována, je-li sémantické prostředí, v němž se nachází, tzv. dolů vyplývající (↗downward entailing (DE); viz ✍Fauconnier, 1979; ✍Ladusaw, 1979). Predikáty s větnou negací (např. nepiju) tvoří právě takové prostředí, jak je vidět na příkladu (20a). Odpovídající predikát bez větné negace (např. piju) takové prostředí netvoří, srov. (20b):

Tato teorie je v některých případech schopna popsat distribuci č. n.z. s postfixem ‑koli(v), která tedy (aspoň do určité míry) lze považovat za n.z. typu NPI (viz ✍Šimík, 2008; ✍Dočekal, 2009).

Distribuce n.z. s postfixem ‑koli(v) je však složitější. Existují DE prostředí, v nichž tato zájmena licencována nejsou, např. (22), a současně existují prostředí, která nejsou DE, nicméně v nich tato zájmena licencována jsou, např. (23):

Nepřijatelnost n.z. s postfixem ‑koli(v) v prostředích s lokální větnou negací, tedy např. (22), se většinou vysvětluje tzv. „principem specifičnosti“, podle kterého je třeba použít formu s co nejužší (nejspecifičtější) distribucí. Konkrétněji – možnost užití formy žádné auto znemožňuje užití formy jakékoliv auto, ačkoliv obecné podmínky pro užití této formy (DE prostředí) jsou splněny (viz ✍Pereltsvaig(ovou) (2004) pro diskuzi tohoto problému pro ruská n.z. typu NPI). Přijatelnost n.z. s postfixem ‑koli(v) v prostředích, která nejsou DE, poukazuje buď na to, že na DE-prostředích založená teorie licencování n.z. typu NPI není správná, nebo na to, že n.z. s postfixem ‑koli(v) nejsou NPI, resp. že některá z nich nejsou NPI.

V současné době se má za to, že n.z. s postfixem ‑koli(v) (resp. jejich protějšky v jiných jazycích) buď patří do kategorie tzv. ↗free choice items (FCI), n. že patří jak do kategorie NPI, tak do kategorie FCI (pro č. např. ✍Šimík, 2008). ✍Giannakidou(ová) (1997) nazývá tyto zjevně ambivalentní n.z. affective polarity items (API). Podle její teorie jsou API licencována pouze v přítomnosti tzv. neveridikálních operátorů (operátor OP je veridikální, platí-li, že pokud je propozice q = OP(p) pravdivá, pak je propozice p také pravdivá; v opačném případě je OP neveridikální); viz ↗veridikalita. Níže uvedené příklady ukazují, že takovými neveridikálními operátory jsou např. větná negace, modální slovesa vyjadřující možnost, avšak nikoliv modální slovesa vyjadřující nutnost:

Následující příklady ukazují, že veridikalita skutečně správně předpovídá (ne)přijatelnost n.z. s postfixem ‑koli(v) v přítomnosti výše uvedených operátorů:

Termínem subtrigging je označována situace, kdy n.z. typu API (resp. FCI) jsou licencována pomocí postmodifikace i v absenci běžně vyžadovaných operátorů, srov. (26a) vs. (26b/c). Viz také ↗věta vztažná s lehkou hlavou.

Analýzu n.z. typu FCI a efektu subtrigging v rámci ↗hamblinovské sémantiky navrhuje ✍Aloni(ová) (2007). Podle ní morfémy jako postfix ‑koli(v) značí přítomnost dvou operátorů – tzv. exhaustivního operátoru (EXH) a hamblinovského univerzálního operátoru [∀]. Např. věta (27) je reprezentována logickou formou (27a). V souladu s principy hamblinovské sémantiky denotuje n.z. kohokoliv množinu lidských individuí a pozvat kohokoliv odpovídající množinu propozic (abstrahujeme-li od absence subjektu na této úrovni reprezentace), viz (27b). EXH mění každou z těchto propozic na její exhaustivní protějšek viz (27c). Možnostní operátor pak modifikuje každou z těchto propozic zvlášť, (27d), a konečně univerzální propoziční operátor [∀] tvrdí, že každá z těchto propozic je pravdivá, (27e):

Důvodem, proč věta (28) není přijatelná, je, že jejím významem je logická kontradikce, jak je znázorněno v (28e): nutnost pozvat Jirku a nikoho jiného se logicky vylučuje s nutností pozvat Marka a nikoho jiného, atd.:

Vysvětlením pro efekt subtrigging je pak to, že EXH je v těchto případech aplikován na úrovni vztažné věty a nikoliv na úrovni věty hlavní, (29a). Výsledkem je v tomto případě maximální plurální entita, která projeví zájem, např. Jirka a Marek, (29c); viz také sémantika ↗vztažných vět bez hlavy. Následná aplikace operátoru MUSÍŠ (29d) a propozičního univerzálního operátoru (29e) už je bezproblémová – k žádné logické kontradikci zde nedochází:

Distribuce ostatních typů n.z. je z teoretického hlediska mnohem méně prozkoumána, což ovšem neznamená, že je neomezená. Např. n.z. s postfixem ‑si, vyjadřující neschopnost mluvčího identifikovat referenta, srov. (30), nejsou licencována v dosahu epistémických modálních výrazů, ať už adverbiálních, (30a), či verbálních, (30b); příklad (30b) je přijatelný pouze s deontickým čtením sloves musel/mohl:

Podle ✍Aloni(ové) & Port(ové) (2013) jsou tzv. epistémická indefinita, do kteréžto kategorie česká n.z. s postfixem ‑si podle nich patří, licencována pouze v případě, že zájmenem vyjádřená mluvčího neschopnost identifikovat referenta není sémanticky vakuózní. To, zdá se, v případech (30a/b) neplatí – už sama věta (31), obsahující „obyčejné“ n.z. s prefixem ně‑, vyjadřuje, že mluvčí nezná identitu člověka, s nímž se Karel (určitě/asi/možná) potkal, vyjádření téhož pomocí použití n.z. s postfixem ‑si tedy není opodstatněné a dané n.z. není licencováno:

Pro korpusovou studii zkoumající distribuci n.z. s prefixy lec‑, leda‑, ledas‑, kde‑ viz ✍Šimík (2008).