JAZYKOVÁ NORMA
Dlouhodobě centrální pojem teorie jazykové kultury (zkráceně jen norma). V rámci české ↗teorie spisovného jazyka původně vymezena jako soubor jazykových prostředků, které jsou jazykovým společenstvím pravidelně užívány a považovány za závazné (✍Havránek, 1932). Je středním členem triády „úzus – norma – kodifikace“; zatímco ↗úzus i ↗kodifikace jsou jevy povahy materiální, j.n. je jevem mentálním (kognitivním), je uložena v myslích členů jaz. společenství, je povědomím o tom, co se říká a píše, resp. co se říkat a psát má.
Postupem doby byl rozsah pojmu j.n. explicitně rozšířen (✍Kraus & Kuchař ad., 1981): vedle inventáře jaz. prostředků se obsahem pojmu stala i pravidla, podle nichž se jaz. prostředky obvykle navzájem spojují, např. spojitelnost předložek se jmény (do lesa, přes most, za vodou i za vodu, navzdory překážkám), vazby sloves a přídavných jmen (dostala od něho květinu, hrozil sankcemi, zvítězil nad soupeřem, bojí se o dítě, jde o věc, závislý na alkoholu, podezřelý z krádeže), abstraktní schémata (syntaktické struktury), pravidla pro tvoření slov (např. adjektiva vyjadřující možnou vlastnost se tvoří příponou ‑telný: viditelný, počitatelný) i pro začleňování nových slov do tvaroslovného systému č. (developer skloňujeme jako pán, internet i tablet jako hrad, destinace jako růže atd.). Do j.n. patří nikoli slova n. tvary, které je možné utvořit (jaz. systém to umožňuje), ale ty, které se skutečně užívají a jsou pociťovány jako závazné (např. futurum slovesa jít není budu jít, ale půjdu, subst. venkov se užívá jen v sg., přestože jaz. systém umožňuje tvořit i plurálové tvary). J.n. je variantní (můžeme říci v jazyku i v jazyce, děkuju i děkuji), implicitní (uložená v myslích č. mluvčích, viz výše), je v blízkém vztahu k pojmům jazyk a jaz. systém. Klasické č. pojetí j.n. je však značně specifické, obvykle se jazykové (a řečové) normy chápou spíše jako souhrn intuitivně akceptovaných pravidel regulujících komunikaci.
Další zpřesňování (a modifikace) obsahové náplně pojmu j.n. v č. lingvistice explicitně reflektuje souvztažnost s normami komunikačními (viz níže) a s pragmatickými faktory vůbec. ✍Homoláč (1998) a ✍Homoláč & Nebeská (2000) j.n. chápou jako soubor charakteristik, které mluvčí přiřazují jednotlivým jaz. prostředkům a pravidlům jejich spojování; tyto charakteristiky jsou spjaty s různými komunikačními situacemi. ✍Dovalil (2001) vymezuje j.n. jako intersubjektivní složku lidského vědomí, která funguje jako regulátor jaz. očekávání a jednání. Jsou navrhovány a ověřovány i nové empirické metody zjišťování takto vymezené j.n. (✍Beneš, 2012).
Norma spisovného jazyka // spisovná norma je dlouhodobě centrálním pojmem teorie i praxe ↗jazykové kultury. Zahrnuje soubor prostředků spis.jaz. (i pravidla jejich spojování, viz výše), které jsou pociťovány jako závazné pro vybrané komunikační funkce. I spisovná norma je variantní. Některé varianty jsou prostředkem vývoje spis. normy (např. tvary pekou a pec byly již zcela nahrazeny tvary pečou a peč, tvary píši, píší jsou na ústupu a postupně je nahrazují tvary píšu a píšou, pociťované stále více jako neutrální). Rozpětí spisovné normy se postupně rozšiřuje, součástí spis. normy se stávají i některé prostředky na pomezí spisovnosti, které jsou součástí převládajícího úzu (viz ↗spisovná čeština). Protože je spis. norma implicitní, autoři klasické ↗teorie spisovného jazyka stanovili prameny pro její poznání; v současné době by však takový autoritativní postup sotva měl naději na úspěch. Se spis. prostředky se dnes setkáváme zejm. v psaných textech různých komunikačních funkcí a v mluvených projevech veřejných a oficiálních; poněkud sporným pramenem by bylo původně deklarované povědomí vzdělaných vrstev, protože i to je jevem kognitivním. Jen v omezené míře mohou být pramenem pro poznání spis. normy texty umělecké, protože autoři uměleckých textů využívají všech prostředků, spis. i nespis. Nověji (a vhodněji) lze spis. normu chápat jakou soubor jaz. prostředků, které jsou pro většinu mluvčích spjaté s vybranými komunikačními situacemi (✍Beneš, 2012). I nadále se spis. norma považuje za kritérium jazykové správnosti. Některé jevy spis. normy jsou kodifikovány (zaznamenány) v autoritativních příručkách. ↗Kodifikace tak spis. normu utvrzuje. Spis. norma je předmětem odborné péče lingvistů, právě pomocí kodifikace do ní mohou zasahovat, podporovat její ustálenost, systémovost a rozhodovat o tom, které varianty do ní patří a které nikoli (např. vedle tvarů tří, čtyř byly kodifikovány i tvary třech, čtyřech, vedle oni sázejí i oni sází). Zasahování do spis. normy (↗intervence do jazyka) je dlouhodobě předmětem kritiky některých lingvistů (např. ✍Cvrček, 2008); někteří z nich pojem norma dokonce odmítají jako zbytečný, argumentují důležitostí úzu, který je zachycen v jaz. korpusech (viz ↗regulace jazyka, ↗spisovná čeština). V současné době mají zásahy do spisovné normy spíše povahu doporučení než příkazu. Příručkám pro popis normy je však veřejností připisována značná míra závaznosti (✍Pravdová & Svobodová ad. (eds.), 2014).
Svoji normu mají i útvary nespisovné, např. ↗dialekty. J.n. dialektu se shoduje s ↗územ, není kodifikována, její závaznost je neuvědomělá, uvádí ✍Havránek (1932); dnes je situace složitější, úzus je přinejmenším rozkolísaný i v místech se zachovalým tradičním dialektem.
Vývojové tendence v pojetí j.n. byly ovlivněny definováním norem stylových v 50.–60. letech 20. stol., a zejm. norem komunikačních v 70. letech 20. stol. Komunikační normy chápeme jako pravidla, zásady, principy, podle nichž intuitivně volíme takové jaz. i nejaz. prostředky, které považujeme v dané situaci za vhodné, přiměřené, popř. žádoucí či správné, a takové chování očekáváme i u komunikačních partnerů. Komunikační normy tak regulují komunikační praxi, jsou vzájemnými očekáváními stabilizovány. Právě komunikační normy rozhodují o tom, zda mluvčí volí prostředky spis.n. nespisovné (zda zachovává spis. normu). V tomto smyslu jsou komunikační normy normám jazykovým nadřazeny.
- Bartsch, R. Sprachnormen: Theorie und Praxis, 1985.
- Beneš, M. Jazyková norma a možné způsoby jejího zjišťování. In Čmejrková, S. & J. Hoffmannová ad. (eds.), Čeština v pohledu synchronním a diachronním, 2012, 807–811.
- Cvrček, V. Regulace jazyka a Koncept minimální intervence, 2008.
- Dovalil, V. K souvislostem mezi jazykovou normou a varietou. SaS 62, 2001, 176–184.
- Dovalil, V. K úvahám o spisovném/standardním jazyku: pohled z poněkud širší perspektivy. SaS 67, 2006, 96–102.
- Dovalil, V. Zum Prozess der Gestaltung der Standardvarietät. Stellung der Normautoritäten im Sprachmanagement. AUC Philologica 2/2008, Germanistica Pragensia XX, 2011, 31–49.
- Havránek, B. Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In Havránek, B. & M. Weingart (eds.), Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, 32–84.
- Homoláč, J. K pojetí normy u Ivy Nebeské. NŘ 81, 1998, 138–147.
- Homoláč, J. & I. Nebeská. Příspěvek ke kritické analýze pojmu jazyková norma. SaS 61, 2000, 102–109.
- Homoláč, J. & K. Mrázková. Jazyková regulace jako věc dohody. SaS 72, 2011, 196–222.
- Jančáková, J. & M. Komárek ad. (eds.) Spisovná čeština a jazyková kultura 1993, 1995.
- Kraus, J. & J. Kuchař ad. Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny. SaS 42, 1981, 228–238.
- Krčmová, M. Péče o češtinu. In Kořenský, J. (ed.), Český jazyk, 1998, 117–142.
- Mathesius, V. O požadavku stability ve spisovném jazyce. In Havránek, B. & M. Weingart (eds.), Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, 14–31.
- Nebeská, I. Jazyk – norma – spisovnost, 1996.
- Pravdová, M. & I. Svobodová ad. (eds.) Akademická příručka českého jazyka, 2014.
- Stich, A. Sprachnorm und Kodifizierung in der sozialistischen Gesellschaft. Linguistische Studien A/9, 1974, 1–17.
- Štěpán, J. K vývoji názorů na prameny při zjišťování spisovné normy. NŘ 92, 2009, 57–71.
- Trost, P. Normen des Sprachverhaltens. Linguistica Generalia II, AUC-Philologica 5, 1977, 121–124.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/JAZYKOVÁ NORMA (poslední přístup: 21. 11. 2024)
Další pojmy:
teorie národního jazykaCzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka