Nosové samohlásky ę/ǫ. Vznikly v ↗praslovanštině jako jeden z projevů tendence k progresivní sonoritě slabik (viz ↗zákon otevřených slabik, ↗sonorita) z ↗tautosylabických sekvencí e + n/m n. o/a + n/m.

N. vznikaly (a) pravidelně uprostřed slova, tedy e, o/a + n/m + C > ę/ǫ + C, např. ⁺pętь ‘pět’ < ⁺pentĭ (srov. ř. πέντε, stind. paňča, lit. penkì), ⁺pǫtь ‘pouť, cesta’ < ⁺pontĭ (srov. stind. panthāḥ ‘cesta’, lat. pons, gen. pont‑is ‘most’); též ę + C < ьn/ьm + C, ať šlo o pův. ⁺n̥/⁺m̥, např. ⁺pamętь ‘paměť’ < ⁺‑mĭnt‑ < ⁺‑mn̥t‑ (srov. lit. atmintìs ‘vzpomínka, paměť, památka’, stind. mati‑ ‘mysl, myšlenka’, lat. mens gen. ment‑is ‘mysl’) n. ⁺in/⁺im v přejatých slovech, např. cęta ‘mince, zlaťák’, kъnędzь ‘kníže’, výpůjčky z germ. (srov. gót. kintus, germ. ⁺kuninga‑); (b) na konci slova před pauzou jen ‑ēn/‑ēm > ‑ę, např. akuz.sg.zájm. 1. os. ⁺mēm > mę ‘mě’, a ‑ān/‑ām > ǫ, např. akuz. sg. ⁺rǫkǫ ‘ruku’ (ř. koncovka je ‑ān, lat. ‑ām). Jinak jsou střídnice jiné, a to (i) -ъ < ⁺‑ŏn/⁺‑ŏmn. < ⁺‑ō̃n / ⁺‑ō̃m, např. akuz. sg. (stsl.) rabъ < ‑ŏm (srov. ř. ‑on, lat. ‑um < ⁺‑om), gen. pl. (stsl.) rabъ < ⁺‑ō̃n (srov. ř. -ō̃n); (ii) -y (též ‑a) < ⁺‑ṓn / ⁺‑ṓm, např. nom. sg. ⁺kamy ‘kámen’ < ⁺kamṓn,nom.sg.part.préz. akt. vedy (jsl., tak doloženo v stsl.) / veda (ssl., tak dnes ještě v č.) < ⁺vedṓn; (iii) -ь < ⁺‑ьm < ⁺‑m̥, např. akuz. sg. kamenь < ⁺kamenьm < ⁺kamenm̥.

Při ↗nářečním štěpení praslovanštiny jsou pozorovány alternace v koncovkách gen.sg., nom.‑akuz. pl. ja‑kmenů a akuz.pl.mask. jo‑kmenů: jsl. -ę × ssl. ‑ě, srov. jsl. dušę × ssl. dušě, jsl. mǫžę × ssl. mǫžě.

Do současnosti jsou n. (a) zachovány jen v polštině, kde je však za obě n. v stp. slabice krátké dnes ę, např. ⁺pętь > pięć, akuz. sg. ⁺rǫkǫ > rękę, za obě n. v stp. slabice dlouhé je dnes [ǫ], graficky ą, např. ⁺pętъjь ‘pátý’ > piąty, ⁺sǫdъ ‘soud’ > sąd (stopy rhinesmu („nosovosti“) jsou nesoustavně v „rozvázané“ výslovnosti s nazálou v b. a mk.dial., např. ⁺bǫdešь > băndeš, ⁺pętъkъ > pentok); (b) denazalizovány, a to (i) vsl. ę > ’a/ja, např. ⁺pętь > r. pjat’; ǫ > u, např. ⁺rǫka > r. ruká; (ii) jsl. ę > e, např. ob. jsl. pet, ǫ > b. ă, srov. răká, mk. a, srov. raka, srb., ch. u, srov. rúka, sln. o, srov. róka; (iii) slk. ę > ä/ia, ’a, srov. ⁺pęta > päta, ⁺pętъkъ > piatok, ⁺tęgnǫti > tiahnuť, ⁺zajęcь > zajac, ǫ > u/ú, srov. ⁺rǫka > ruka, ⁺sǫdь > súd; (iv) luž. ǫ > u, srov. ⁺ǫtъkъ > wutk ‘útěk’, ę > hl. ja/’a/a/e/(o), dl. ě/je/e, srov. ⁺pęta > hl. pjata, dl. pěta, ⁺tęgnǫti > hl. ćahnyć, dl. śěgnuś, ⁺devętь > hl. dźewjeć, dl. źewjeś, ⁺telę > hl. ćelo (gen. ‑eća), dl. śele.

Na českém území už v ↗pračeštině se n. vyvíjely takto: ę > ä a ǫ > u, z těchto střídnic pak v souvislosti s jejich kvantitou a fonetickým okolím > nč. a/á, ě/e, í, srov. ⁺pęta > pata, ⁺pętъkъ > pátek, ⁺pętь > pět, ⁺desętь > deset, ⁺zajęcь > zajíc, a u/ou (< ú), i/í, srov. ⁺rǫka > ruka, ⁺ǫtъkъ > útek, ⁺sǫdъ > soud, ⁺kryjǫ > kryji, ⁺kryjǫtь > kryjí.